Děti se nemohou vyhnout informacím o válce a klimatické krizi, ale můžeme jim pomoci

28. 7. 2022

Jak můžeme s dětmi mluvit o těchto nepříjemných pravdách a zároveň jim pomoci zůstat na zemi? Začít můžeme samozřejmě u sebe. Děti potřebují soulad s dospělými ve svém okolí. Stejně jako zrudlý, vystresovaný učitel, který křičí na děti ve třídě, aby se "uklidnily!", nefunguje, když se snažíme dětem vnutit kvalitu, ke které jsme sami neměli přístup.

Prvním a nejzřetelnějším krokem je odpojit se. Existuje část nás, která nutkavě konzumuje špatné zprávy. Pomáhá už jen to, že si přiznáte, že existuje část, která je závislá na stresu a dramatu světových událostí a která věří, že když budete mít přehled o novinkách, dokážete sebe i svou rodinu ochránit. Pak si můžete (laskavě) připomenout, že neustálým konzumováním katastrofických zpráv nikomu nepomáháte, a už vůbec ne svým dětem.

Jakmile se častěji odpojíme, můžeme si vytvořit prostor pro zpracování obtížných a nepříjemných pocitů, které se kolem těchto témat objevují. Vzhledem k tomu, že svět se stále otepluje, naše děti skutečně potřebují, abychom si tuto schopnost být s nepříjemnými pravdami osvojili. Koneckonců, jak napsal afroamerický spisovatel a aktivista James Baldwin: "Člověk může čelit u druhých jen tomu, čemu dokáže čelit sám v sobě... Tato energie je to jediné, co lze najít v troskách zaniklých civilizací, a jediná naděje pro tu naši."

Co dělá pravdu "nepříjemnou"? Nejsou to holá fakta příběhu, ale pocity s těmito fakty spojené, které nám připadají nepříjemné - často smutek, stud, osamělost, hrůza. Když jsme se jako dospělí nenaučili tyto pocity snášet, můžeme je promítat do svých dětí. Můžeme se obávat, že když nás uvidí plakat nebo vypadat vyděšeně, zhroutí se. A tak vymýšlíme uklidňující lži. Říkáme jim, že všechno bude v pořádku.

Ale naše děti takovou nesrovnalost odhalí. Ať už čtou zprávy, nebo ne, jsou citlivé na svět kolem sebe. Jedním z hlavních způsobů, jak člověk posuzuje, zda jsme v bezpečí, jsou ostatní lidé, zejména jejich tváře a hlasy. Nedávno jsem mluvil se ženou, která vyrůstala v Bagdádu během první války v Perském zálivu. Řekla mi, že největší trauma pro ni nesouviselo s osobní bezpečností nebo strachem z bomb - bylo to vidět strach ve tvářích jejích rodičů, když se ji snažili ujistit, že je vše v pořádku.

Jednoduchý postup, jak se vypořádat s nepříjemnými pravdami, spočívá v tom, že se zamyslíte nad problémem ve světě, který je vám nepříjemný, jemně přenesete pozornost do svého těla a najdete místo, kde je nepříjemný pocit pod touto pravdou nejživější. Položte na toto místo pečující ruku a dejte tomuto pocitu najevo, že je v pořádku, že tam je. To může přinést překvapivý pocit klidu. Zjistil jsem také, že v tomto bláznivém světě, který signalizuje hrozby, je velmi důležitá a účinná tato mantra: "V tomto okamžiku jsem v bezpečí".

Stejný postup můžete použít i u svých dětí, ale funguje pouze tehdy, pokud jste si ho nejprve sami nacvičili. Podle mých zkušeností děti zvládají nepříjemné pravdy mnohem lépe, než jim připisujeme. Důvěřujte schopnostem svého dítěte o něco více. Normalizujte a potvrzujte to, co cítí. Nechte je klást tolik otázek, kolik potřebují. Odpovědi jim nepřikrášlujte. A je v pořádku říct: "Já nevím."

Samozřejmě by mělo záležet na tom, co dětem říkáme, v závislosti na jejich věku a situaci. Nechtěl bych, aby se moje čtyřletá dcera dozvěděla hrůzné podrobnosti o střelbě ve  škole. Ale mluvím s ní otevřeně a jazykem, kterému rozumí, o smrti, klimatické krizi a válce na Ukrajině. V rozhovorech se zaměřuji na pocity: "Je mi opravdu smutno z toho, že ve válce umírají lidé." Chci dítěti pomoci vyjádřit vlastní pocity z této situace. Je důležité, aby vědělo, že i vy máte v souvislosti s touto situací pocity a že tyto pocity jsou normální a snesitelné. Poskytují nám důležité informace o světě. Podceňujeme, jak moc od nás děti přebírají náznaky toho, co je a není v pořádku, co je bezpečné vyjádřit a co ne.