Hlavní příčinou bezdomovectví jsou úrazy hlavy, nikoli zneužívání alkoholu nebo drog
17. 8. 2022 / Fabiano Golgo
Kdo z vás neviděl na ulici bezdomovce, který mluví "do vzduchu"? Když jsem se stal šéfredaktorem časopisu Nový Prostor, který prodávají lidé bez domova (a polovinu ceny časopisu si nechávají pro sebe), otevřel se mi úplně nový svět. Jako každý jsem měl nějaké mylné představy a stereotypy o tom, co je to za lidi a proč tak skončili. Neustálé setkávání s nimi však přineslo hlubší porozumění bezdomovcům jako skupině a poskytlo mi opakující se společné rysy, které vedly k ostřejšímu pochopení zdroje jejich těžké situace.
Nebylo mezi nimi možné najít žádnou spojitost, pokud jde o jejich ekonomické nebo vzdělanostní zázemí. Byli mezi nimi bývalí jaderní fyzici i sirotci, kteří vyrůstali pod (chybnou) péčí státu, bývalí učitelé ve školách nebo bývalí dělníci v těžkém průmyslu, rebelující mladíci, dokonce i sportovní reportér z jednoho z čelných komunistických deníků, jehož kariéra skončila s režimem.
Mnozí byli alkoholici, někteří užívali drogy jako "piko" (pervitin), jiní byli abstinenti a vegetariáni. Jediným společným rysem, kterého jsem si u velké většiny z nich mohl všimnout, byly občasné psychotické záchvaty. Tím mám na mysli typ chování, který je někdy ovládl a přiměl je jednat nenormálním způsobem, například mluvit sám se sebou nahlas nebo křičet na neexistující bytosti či situace.
Zatímco většina lidí si myslí, že hlavním důvodem, proč se někdo stane bezdomovcem, je zneužívání alkoholu nebo užívání drog - čímž z toho dělá jakousi jejich vlastní chybu/volbu - nebo že dotyčný neměl dostatečný zájem najít si práci (tuláci, vyděděnci), ve skutečnosti mohou být oba tyto stavy důsledkem skryté příčiny: duševní nemoci. A podle nedávné studie jsou často duševní nerovnováhy způsobené údery do hlavy. Studie, která shromáždila výsledky výzkumů z Austrálie, Kanady, Japonska, Jižní Koreje, Velké Británie a USA, zjistila, že 53 % bezdomovců utrpělo úraz mozku.
Z toho vyplývá, že osoby s nepříliš zjevnými psychickými problémy mohou skončit na ulici, protože organizovaná společnost jejich psychické problémy neidentifikuje a označuje je za nevhodné pro práci nebo pro přijatelné sociální interakce. Poškození chování a kognitivních funkcí způsobené vážným poraněním hlavy se může projevovat ve velkých intervalech, což způsobuje, že okolí postiženého není schopno identifikovat, že ten člověk trpí duševní chorobou, a místo toho jej stigmatizuje jako agresivního jedince nebo jako člověka pod vlivem drog.
Domino efekt, jehož obětí se stává mnoho lidí bez domova, začíná právě touto neschopností identifikovat, že mají vážný duševní problém, který je zneschopňuje pro mnoho každodenních povinností, jež jsou nutné k tomu, abychom byli schopni uživit se. Tím, že mnozí lidé propadají chování, které je jejich okolím nepochopeno, končí bez jakékoliv rodinné či sociální podpory, a kromě toho nemohou kvůli těmto psychickým problémům využívat síť státních dávek.
Z této studie vyplývá, že nejde jen o to, že mnoho duševně postižených osob končí opuštěno okolím v důsledku násilných nebo nepochopitelných záchvatů, ale že nejméně čtvrtina z tisíců zkoumaných bezdomovců v rozmanitých zemích měla ve svém životě epizody, kdy si zranili hlavu velmi tvrdým nárazem. Buď k tomu došlo z fyzických soubojů, pracovních úrazů, autonehod, pádů nebo při hře v dětství. Předpokládá se, že takové nárazy mohly způsobit poškození mozku, které mohlo narušit různé kognitivní schopnosti, jež jsou potřebné k tomu, aby se člověk zařadil do společenských pravidel a cest k materiálnímu zabezpečení. Je možné, že velká část lidí, kteří jsou na ulici, kromě těch, kteří se narodili nebo u nichž se vyvinuly psychické problémy z genetických nebo psychosociálních důvodů, je ve skutečnosti neschopná znovu se přizpůsobit společenským normám a kompromisnímu chování potřebnému k samostatnému a odpovědnému fungování.
Toto zjištění je zásadní zejména pro ty, kteří považují bezdomovectví za výhradní chybu člověka v této situaci. Vzpomínám si, jak Václav Klaus koncem devadesátých let v jednom televizním rozhovoru řekl, že bezdomovci jsou na ulici dobrovolně, že se prostě nechtějí chovat adekvátně vůči očekáváním a potřebám společnosti, a že jsou marginalizováni, protože to chtěli. Skutečně se jedná o jeden z typů lidí, které lze na ulici nalézt - osoby, které se chtěly vymanit ze společenského napětí, které dávají přednost každodennímu improvizovanému řešení svých základních potřeb a zároveň žijí svůj život bez pout povinností a byrokracie. Ale to je z této skupiny jen nepatrné množství lidí.
Část z nich je bezdomovci proto, že nemohli najít místo v ekonomické mašinérii, pro nedostatek kvalifikace nebo proto, že jsou starší, než trh práce pro jejich profesi vyžaduje. Mnozí skončili bez střechy nad hlavou kvůli rozvodu, kdy si bydliště ponechal jeden z manželů. V Česku existuje i unikátní kategorie, kterou jinde najdeme jen zřídka, a to jsou dobří občané, které zlikvidovala pornografická spirála pokut, jež vedou ke ztrátě všeho prostřednictvím tzv. exekucí.
Pokud pochopíme, že chronické a všudypřítomné psychické problémy znemožňují velkému procentu těch, kteří žijí bez trvalé střechy nad hlavou, dostat se z této situace bez pomoci společnosti a státu, možná budeme schopni tento problém řešit efektivněji.
Pochopíme-li, že nepotřebují jen jídlo a přístřeší, že příliš mnoho předpisů ze strany těch, kteří nabízejí stravu a ubytování, je neúčinných, můžeme pro ně najít lepší řešení.
Musíme vzít v úvahu, že bezdomovectví existuje a existovalo v každé větší společnosti v historii i v současnosti, což znamená, že má příčinu lidskou či neurologickou, nikoli kulturní nebo osobnostní.
Diskuse