Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Školní rok autisty

2. 9. 2022 / Pavlína Antošová

čas čtení 5 minut

Začíná dalších deset měsíců, které se mohou stát zkouškou nervů jak pro žáky, tak pro rodiče. Zvlášť když se u ratolestí vyskytují specifické vzdělávací potřeby. Můj syn – mladší ze dvou dětí – má lehkou poruchu autistického spektra (PAS), a tak nynější článek píši z této pozice. Navíc s časovým odstupem, který by se mohl ukázat jako prospěšný. Jak v České republice vypadají podmínky?

Širší veřejnost si příliš nepřipouští, že mnohé formy autismu mohou být obohacením. Předchází však období, které si vyžádá plno energie. K dílčím výhrám patří každá chvíle, kdy rodič určitou zvláštnost věcně konstatuje. Jako třeba: „Pozor – má tendenci udělat stejnou chybu dvakrát." Jedná se o malé kroky, které však vedou přímou cestou k celkovému poznání; proto takové okamžiky působí úlevně.

Autismus chápu jako odlišné vnímání světa. Každý projev nezvyklé schopnosti – i těžko v praxi využitelné – se stává obrovským darem. Nejdůležitější okamžiky na sebe ale nechávají čekat. Což se týká například momentu, kdy se rodič a autistický potomek začnou smát stejnému humoru. (Z našeho pohledu budiž čest a sláva Felixi Holzmannovi!)

Ne všechna období se nutně projeví jako stejně obtížná. Po náročném raném dětství může následovat překvapivě zvladatelná puberta; samozřejmě pokud škola takovému dospívajícímu vychází vstříc. I tehdy si však rodič musí připomínat, že sem tam nadejde velmi těžká chvíle. A v mezičase své ratolesti sdělovat to nejdůležitější, jako třeba: Zklamání v oblíbeném člověku není neštěstí, ale cenná – i když bolestná – zkušenost.

Školy v mnoha městech České republiky žijí z podstaty, což se bohužel týká i některých měst krajských. Devět let je dlouhá doba, během níž se okolnosti mohou prudce změnit. Například přechod na II. stupeň se někdy ukáže jako těžko zvladatelný i tam, kde konkrétní škola dítěti dosud vyhovovala. V některých případech se řešení nabízí relativně snáz. (Třeba pokud se jedno krajské město nachází půl hodiny jízdy od jiného a projevuje se jako větší nejen rozlohou, ale i vstřícností ve standardních vzdělávacích potřebách. Tím pádem stojí možná za pozornost i tehdy, když vzdělávací potřeby patří k méně obvyklým). Někdy však alternativa vypadá nedostupně. A tím spíš má rodič právo vyvíjet stálý tlak. Snaží se dotyčné město nebo dotyčná obec předvést? Odmítá nálepku provinčnosti? Výborně; jako místo pro život se nejlépe projeví tam, kde si nemůže nablýskat výkladní skříň. Tak ať se podle toho začne chovat! Už proto, že dětí s poruchami učení stále přibývá.

Většině našich psychologů – pokud ne úplně všem – chybí odpovídající rodičovská zkušenost. Kdyby rodič autisty prosazoval, že jako odborníka pro konzultaci chce dalšího rodiče autisty, vznesl by požadavek sice naprosto legitimní, leč naneštěstí těžko splnitelný. Výsledkem se často stává studená sprcha místo povzbuzení. Mezeru by mohly částečně zaplnit specializované rodičovské skupiny na sociálních sítích. A jinak je samozřejmě potřeba hledat empatického konzultanta, což nezřídka trvá hodně dlouho.

Naopak jediný odborník na svém místě leckdy předčí celou instituci. Nám po přestěhování do hlavního města rozhodujícím způsobem pomohla PhDr. Olga Opekarová – pražská koordinátorka pro autismus. Jednalo se dokonce už o 11. pokus při hledání základní (!) školy. Nakonec stačil několikaminutový telefonní hovor, při němž paní doktorka nejdřív pozorně naslouchala, načež poradila dvě možnosti, dosud nikde nezmíněné. A hned první z nich (ZŠ U Boroviček v Praze 6 – Řepích) bez problémů vyšla.

Specializovaná škola pomáhá, a zároveň potřebuje pomoc. Zážitkem z říše snů se pro mne stal hned úvodní vstup do třídy s pouhými šesti lavicemi (tedy pro dvanáct žáků). Paradoxně však u nás takové vzdělávací instituce bojují o přežití. Existují různá řešení – a musíme na ně myslet s předstihem. I po letech bych na konkrétní téma z této oblasti kdykoli s chutí napsala anglický článek. Česká republika koneckonců patří do Evropské unie, a bohorovnost některých zdejších úředníků ve školství si říká o mezinárodní věhlas.

(Nejen) autistický žák hledá prostor k sebevyjádření. Co bych napodruhé udělala jinak? I když jsme poznali výborné pedagogy; přestože se navíc prospěch v 7. – 9. třídě opět báječně srovnal, synovi vadily některé jevy v třídním kolektivu. Dnes bych spolu s ním hledala způsob, jak to vyjádřit. Může pomoci rozhovor v hezkém a neobvyklém prostředí. Jindy školák své pocity zachytí písemně nebo třeba kresbou... a cest se najde ještě víc.

Rodičům a dětem či dospívajícím přeji – nejenom do nadcházejícího školního roku – hodně síly a nadhledu.