Tragédie Michaila Gorbačova

1. 9. 2022

Abychom pochopili Gorbačovův idealismus i jeho naivitu ohledně sovětského systému, je nezbytné pochopit skutečné úspěchy, kterých SSSR dosáhl. Ostatně Gorbačov sám byl jedním z nich. Narodil se v chudé rolnické rodině smíšeného ruského a ukrajinského původu ve Stavropolské provincii na severním Kavkaze. Sovětský systém a komunistická strana ho vychovaly a daly mu obrovské možnosti. Jeho otec byl za druhé světové války zraněn v Rudé armádě a Gorbačovovi bylo 14 let, když tato armáda dosáhla velkého vítězství nad nacistickým Německem.

V následujících letech byl svědkem sovětských technologických a technických úspěchů 50. a 60. let. Později jako první tajemník Stavropolské komunistické strany dohlížel na jeden z posledních, Velký stavropolský kanál. Zažil Chruščovovo "tání" a zdá se, že idealismus tohoto období v něm zůstal a přežil šedou autoritářskou "stagnaci" Brežněvových let. Živila ho i klasická ruská literatura, jejíž velká část (přinejmenším v sovětském výběru) měla vysoce idealistické obsazení.

Stejně jako Chruščov (i když bez jeho buranské hrubosti) byl tedy Gorbačov zcela sovětským produktem a navzdory jeho velké inteligenci existovaly věci, na které nebyl vybaven. Jednou z nich bylo, že zločiny komunismu nezačaly u Stalina, ale u Lenina, a proto by v případě jejich plného odhalení byla ohrožena celá ideologie, na níž sovětský systém závisel. Další byla síla nacionalismu. Zdá se, že Gorbačov upřímně věřil v bratrství sovětských národů. Jelikož byl sám polovičním Ukrajincem, byla pro něj národnostní nenávist mezi Ukrajinci a Rusy doslova nepředstavitelná.

Vzhledem k polské, československé a maďarské historii a vynucenému rozdělení Německa bylo jisté, že jakmile se komunistické represe uvolní, tyto země se vzbouří. Vzhledem k tomu, že hraničily se samotným SSSR, bylo také velmi pravděpodobné, že se vzniklé nepokoje rozšíří i na sovětské národnosti. Zabránit tomu by vyžadovalo kruté represe. To nejenže odporovalo celému Gorbačovovu programu, ale zdálo se, že on sám se toho skutečně štítí.

Aby mohl Gorbačov vůbec provést ekonomické reformy, musel navíc zlomit moc sovětské byrokracie, která byla hluboce zakotvena ve stávajícím ekonomickém systému a jeho ideologických základech. Aby zlomil jejich moc a zahájil perestrojku (přestavbu), musel podle Gorbačova zavést glasnosť (otevřenost, transparentnost), aby odhalil nedostatky systému a podkopal jejich moc. To však také znamenalo podkopat centralizovanou moc komunistické strany - v té chvíli se komunističtí vůdci některých sovětských republik začali pojišťovat tím, že se odvolávali na místní nacionalismus.

Gorbačov by možná ještě dokázal udržet volnější formu Sovětského svazu pohromadě, nebýt kombinace dalších faktorů. Nejdůležitějším z nich bylo přeběhnutí samotné ruské sovětské republiky, když byl do jejího čela zvolen Boris Jelcin v opozici vůči Gorbačovovi. Hlasování pro něj odráželo hněv veřejnosti nad hospodářskou mizérií, ale také pocit Rusů, že ruská energie a suroviny dotují ostatní republiky.

Za druhé, koncem roku 1990 sovětský hospodářský kolaps sugeroval, že Gorbačov byl silně závislý na pomoci ze Západu. Velká část jeho zbývající osobní prestiže byla spojena s koncem studené války a navázáním dobrých vztahů se Západem. Obě tyto věci by byly zničeny, kdyby se zapojil do represí v míře nezbytné pro udržení svazu.

Jedinou silou, která by toho mohla dosáhnout, by byla sovětská armáda. Armáda však byla systematicky vylučována z vnitropolitické role, za Stalina bezohledně, za jeho nástupců mírněji. Generálové netušili, jak se za těchto okolností zachovat, a navíc je rozzuřily případy, kdy Gorbačov použil vojáky k lokálním represím, aby se jich vzápětí zřekl a kritizoval je. Když se hrstka generálů v srpnu 1991 přece jen rozhodla jednat, byl jejich puč chaotickým zmatkem, který zasadil Sovětskému svazu smrtelnou ránu.

Během téměř 30 let od konce Sovětského svazu se Gorbačov stával stále smutnější postavou, na Západě respektovanou, ale doma odsuzovanou. V 90. letech se v Rusku jeho naděje na reformu zhroutily v orgiích rabování a cynismu. Západ zradil verbální slib, který mu dal, že nebude rozšiřovat NATO, a jeho sen o "společném evropském domově" nahradil uspořádáním USA a EU, které Rusko vyloučilo a snažilo se z něj udělat impotentní satelit.

Putin, ačkoli získal Gorbačovův kvalifikovaný souhlas, vytvořil stát, který je v rozporu s Gorbačovovými ideály. A jako konečné popření těchto ideálů Rusko ve jménu brutálního velmocenského nacionalismu napadlo Ukrajinu, což zase vyvolalo zuřivý ukrajinský etnický nacionalismus a trvale rozdělilo etnika Gorbačovových rodičů.

Když přemýšlím o Gorbačovovi v jeho pozdějších letech, vzpomínám na jednoho staršího bývalého důstojníka ruské císařské armády, který v pařížském exilu poznamenal, že kdyby zemřel v roce 1917, měl by šťastnější život. I Gorbačov mohl být šťastnější, kdyby zemřel se svou zemí.

 

Celý článek v angličtině ZDE