O Ukrajině, starém Rakousku a Evropě v reakci na Tomáše Sedláčka

23. 11. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty
V pondělí jsem s velkými rozpaky poslouchal na ČRo Plus pořad Bruselské chlebíčky, věnovaný 17. listopadu. Nejvíce mne ohromil Tomáš Sedláček, když tvrdil, že ukrajinský prezident je herec, a proto Ukrajina jako jakási loď plná bláznů, kteří neposlouchají žádné jednotné velení, vzdoruje úspěšně Rusku.

Co všechno dnes lze ve veřejnoprávním rozhlase jen tak nonšalantně tvrdit, bez korekce! Ukrajinská armáda, léta budovaná Američany jako výkonný, rozkazy plnící sbor, by se asi velmi divila. Navíc ukrajinský prezident rozhodně je dávno politickým lídrem, nikoli hercem. A bohužel přes všechny schopnosti ukrajinské armády i ukrajinského prezidenta by Ukrajina byla dávno poražena, kdyby nebylo systematické, koordinované podpory Západu.

Západ by ovšem takové podpory nebyl schopen, kdyby byl také jen jakousi „lodí bláznů“. Proč Sedláček vůbec o „lodi bláznů“ mluví? Protože mu šlo o kontrast k Putinově Rusku, kde všichni poslouchají prý jednotné velení. Takže buď autoritářské sekýrování, nebo loď bláznů. Myslím, že pro vystižení efektivity Západu není tato dichotomie plodná, ba právě naopak. Pokud chceme pochopit efektivitu západní ekonomiky, technologií, zdravotnictví, armády, musíme se pokusit uvažovat jinak, než se držet představy o lodi bláznů.

Sedláček si také stěžuje, že za první republiky byl udělán během dvaceti let mnohem větší pokrok než v současném Česku za více než třicet let a že je hloupé si stále stěžovat na to, že jde o dědictví komunismu. Nicméně právě první republika vycházela z nesrovnatelně lepší pozice, protože jejím předchůdcem bylo civilizované Rakousko, ne Husákova normalizace. Za Rakouska lidé běžně cestovali po světě, měli jsme vynikající ekonomiku, na pražské univerzitě přednášel Einstein atd. I tak Masaryk tvrdil, že od Rakouska k demokracii to potrvá 50 let. Co by asi řekl o cestě od Husáka k demokracii?

Nicméně něco zajímavého Sedláček přece jen řekl: minulost Evropy je plná válek a těžko v tom najít nějakou společnou unijní identitu. To je velká pravda. Je velká pravda, když zmínil, že i obě světové války jsou války, které vznikly v Evropě.

V minulosti západní Evropy můžeme najít ale i jiný proces, který se plně uskutečňuje právě po druhé světové válce: proces uplatňování lidských práv, proces emancipace. Není právě to naše společná unijní identita? Není to právě ten způsob, jímž potřebujeme číst dějiny Evropy, zvláště té západní?

Ano, v Evropě se neustále válčilo, byla tu vrchnost, postavení žen, dětí, minorit bylo strašné, pokud bereme za bernou minci poválečný vývoj, ústící do současných reálií. Ale ono se to právě nějak měnilo a Unie z roku 2020 nespadla z nebe, naopak k ní vedl velmi dlouhý historický proces, mnoho revolucí, obětí, válek (vezměme si Francii od Frondy nebo dokonce od Filipa Sličného přes Ludvíka XIV. a přes Revoluci, Napoleona až po Dreyfusovu aféru… tím se právě musíme zabývat, máme-li chápat Evropskou unii a její identitu a hodnoty, její současnost i budoucnost). Sama koncepce lidských práv není nic jiného než reakce na zkušenost s útlakem, mučením, bezprávím, zkušenost, která se plně prosadila až v reakci na hrůzy druhé světové války (Všeobecná deklarace lidských práv pochází z konce roku 1948).

Takže nemělo by to být tak, že se v pohledu do minulosti zděsíme té obrovské nenávisti, těch neustálých válek, vraždění a odvrátíme tvář, ale naopak měli bychom tam hledat, jak jsme se postupem staletí z té hrůzy dokázali dostat ven. Na tom můžeme stavět a hledat v tom naši společnou identitu.

1
Vytisknout
6468

Diskuse

Obsah vydání | 25. 11. 2022