Poučení ze zpackané irácké války

20. 3. 2023

čas čtení 5 minut
Nad dvacátým výročím války v Iráku

Prvním zásadnín poučením pro naši dobu je geopolitická verze zásady, která je často, i když ne zcela přesně, považována za lékařskou přísahu: "Neubližuj". Argumentů, které Blair a Bush uváděli pro válku proti Iráku, bylo více, ale ústředním principem vojenského zásahu bylo, že se tak děje pro dobro samotného iráckého lidu, který bude osvobozen z područí brutálního tyrana. Saddám Husajn byl skutečně svržen, ale za strašlivou cenu: podle jednoho odhadu přišlo o život asi 300 000 lidí, většinou iráckých civilistů. Invaze vytvořila vakuum, které bylo vyplněno terorem a krveprolitím. Pro příliš mnoho Iráčanů byl lék předepsaný Bushem a Blairem horší než ta nemoc, píše Jonathan Freedland.

Jak  tento týden řekl jeden bývalý vysoký zpravodajský důstojník: "Ať už je režim jakkoli strašlivý, chaos a zmatek jsou horší." Hnusný režim je možné pohnat k odpovědnosti a přijmout proti němu opatření, vysvětlil bývalý špion a jako příklad uvedl dnešní Rusko. Ale chaos je prostě chaos.

 

Druhé poučení: pokud jde o tajné zpravodajské informace, buďte skeptičtí. Když Blair zdůvodňoval válku, kladl velký důraz na zpravodajské informace, které viděl a které podle něj "nade vší pochybnost" dokazovaly, že Saddám má zbraně hromadného ničení. Ukázalo se, že to byl naprostý omyl: žádné zbraně hromadného ničení neexistovaly.

Odsouzení si zaslouží i samotní šéfové zpravodajských služeb, kteří předávali takové nespolehlivé informace - některé z nich z druhé či třetí ruky, některé ze zdrojů, z nichž se vyklubali "fabulátoři" 

Pokud se však máme poučit z katastrofy roku 2003, měli bychom být velmi obezřetní, až se nás příště bude nějaký premiér snažit vést do války nikoli na základě toho, co můžeme vidět na vlastní oči, ale na základě tajných zpravodajských informací. Jak sami špioni přiznávají, obraz, který vykreslují, může být vždy jen "částečný a nejistý".

Některá ponaučení platí i mimo válečné období. Jedním z nich je, že ani nejbližší spojenci by si nikdy neměli poskytovat totální podporu. Měli by rozlišovat, podpořit přítele, když má pravdu, ale vyhradit si právo stát stranou, když se schyluje ke špatnosti. Blair dodnes vysvětluje své jednání tím, že Londýn je "nejsilnějším spojencem" Washingtonu, jako by proto byla Británie povinna se k iráckému dobrodružství připojit. To je však špatně hned ze dvou důvodů.

Zaprvé, vztahy mezi USA a Velkou Británií by sice narazily, ale přežily by, stejně jako přečkaly moudré odmítnutí Harolda Wilsona připojit se k Lyndonu Johnsonovi ve Vietnamu. Zadruhé to neumožňuje rozlišovat mezi různými americkými administrativami. To byla zásadní Blairova chyba.
 
Blair nerozlišoval mezi demokraty a republikány, natož mezi různými odstíny republikánů; byl odhodlán stát na straně USA bez ohledu na to, kdo je u moci. To byla velká chyba.
 
Součástí této Blairovy kalkulace byl politický impuls, který je pro étos New Labour zásadní. V jedné epizodě seriálu Seinfeld se věčný packal George Costanza rozhodne, že když se jeho instinkty vždycky mýlí, bude vždycky správné udělat opak. Blair byl tak trochu takový. Antiamerikanismus byl charakteristickým rysem tradiční Labouristické strany; proto si Blair myslel, že noví labouristé budou dělat pravý opak - i když to znamenalo vběhnout do propasti a držet se za ruce s Georgem W. Bushem. Z toho plyne trvalé ponaučení. Nejsem zrovna členem fanklubu Jeremyho Corbyna, píše autor. Přesto by Keir Starmer neměl předpokládat, že nějaký nápad je dobrý jen proto, že by ho Corbyn nikdy neměl.

I voliči si z toho mohou vzít ponaučení. Blair byl charismatický. Dokázal zavést národ do katastrofální války jen proto, že tomu věřil. O více než deset let později jiný charismatický politik, Boris Johnson, přesvědčil Brity, aby učinili druhé katastrofální rozhodnutí Spojeného království v 21. století a hlasovali pro brexit. Nyní si můžeme stěžovat, že lidé jako Starmer nebo Rishi Sunak jsou nudní technokraté s malou rétorickou palebnou silou, ale měli bychom si dávat pozor, co si přejeme.

A nakonec poznámka na okraj: je možné se z Iráku poučit přehnaně. Možná se to stalo před deseti lety, kdy Bašár Asad vraždil vlastní lidi po statisících a Barack Obama nechal svou "červenou linii" proti použití chemických zbraní v Sýrii bez povšimnutí. Dnes žijí tyrani jako Asad v době beztrestnosti. Považujte to za další dědictví války v Iráku, zločinu, jehož bolest je cítit i nyní, po dvou desetiletích.

Podrobnosti v angličtině ZDE
 

-1
Vytisknout
3934

Diskuse

Obsah vydání | 21. 3. 2023