Zabraňte příchodu cizinců - to heslo je ozvěnou třicátých let, ale nejen v Německu, i v Británii

20. 3. 2023

čas čtení 6 minut

 
Gary Lineker se nyní nemusel odvolávat na německé nacisty - podobná politika se uplatňovala i v Británii

Bratr komika Hugo Haase, jazzový skladatel Pavel Haas, autor hudby k filmu Život je pes (1933) nedostal vízum do Británie a pouhých devět let poté (1942) ho nacisté zavraždili, poznamenává Jan Čulík.
 
Pozoruhodným aspektem debaty o  tweetu fotbalového komentátora Garyho Linekera, který upozornil, že britská vládní politika "blokace imigrantů" používá "jazyk, který není nepodobný tomu, který používalo Německo ve 30. letech", je to, že obhájci této politiky si zřejmě představují, že Linekerova  slova jsou znepokojivější než strategie, kterou kritizoval. Prozrazuje to, jak hluboko se posunul morální žebříček, že tolik lidí je ochotno přihlížet  masovému zadržování a deportaci lidí uprchlíků do zemí, kde nikdo z nich nebyl a ani nechce být, a faktické odepření možnosti žádat o azyl.

Překročení kanálu La Manche je pro ty, kdo je překračují, velkým problémem. Navzdory panice z počtu lidí připlouvajících na malých člunech je však dnes žádostí o azyl v Británii méně než před dvaceti lety.

 

Přes veškerý rozruch kolem Linekerova tweetu vznikla ozvěna mezi současnou debatou a debatou ve 30. letech 20. století. Nejde ale o ozvěnu nacistické politiky v Německu, ale o ostudnou reakci Británie na židovské uprchlíky; a nejde jen o ozvěnu reakce ve 30. letech, ale o mnohem delší období, píše Kenan Malik.

Na přelomu 19. a 20. století vedla panika z židů prchajících před pogromy ve východní Evropě k přijetí prvního britského imigračního zákona, zákona o cizincích, Aliens Act 1905 . Mnohé z této debaty je až děsivě povědomé. Kritici tvrdili, že mnozí židovští uprchlíci "nikdy nebyli pronásledováni, ale přišli s pronásledovanými"; většina z nich jsou "žebráci" a "brali by Angličanům chleba z úst".

Britský centrální odborový svaz TUC litoval, že se Británie stala "útočištěm všech odpadků ze středoevropských zemí". Židé jsou "nejchlípnějším plemenem na světě", napsal Joseph Banister ve svém antisemitském traktátu Anglie pod vládou židů, a provozovali by obchod se sexem.

William Evans-Gordon, poslanec za Stepney, ve své knize The Alien Immigrant (Imigrant cizinec) z roku 1903 napsal, že "na východ od čtvrti Aldgate vejdete do cizího města". Evans-Gordon, zakladatel reakční Britské bratrské ligy, v parlamentu prohlásil, že "invaze cizinců" je příčinou britského problému s bydlením, protože "neuplyne den, aby anglické rodiny nebyly bezohledně vystěhovávány, aby uvolnily místo cizím vetřelcům".

"Invaze cizinců. Překvapivý nárůst těch, kteří k nám přicházejí", křičel titulek listu Daily Express před debatou o zákonu o cizincích. Bez nového zákona, jak řekl premiér Arthur Balfour parlamentu, by se Británie nenapravitelně změnila.

"I když by Britové budoucnosti mohli mít stejné zákony, stejné instituce a ústavu," trval na svém, britská "národnost by nebyla stejná a nebyla by to národnost, kterou bychom si přáli, aby byla našimi dědici po celé věky, které teprve přijdou".

O tři desetiletí později se mnoho z těchto témat znovu objevilo v debatách o židovských uprchlících prchajících před nacistickým pronásledováním. Četné studie podrobně popisují, jak britskou politiku určovaly dva pocity: soucit s židy čelícími hrůzám nacismu a naléhání, aby jejich osud nebyl považován za problém Británie.

Británie je často chválena za svou velkorysost vůči židovským uprchlíkům, zejména za Kindertransport, v jehož rámci se v letech 1938 a 1939 dostalo do bezpečí v Británii asi 10 000 dětí. Jak ale připomíná Louise Londonová ve své knize Whitehall a židé 1933-1948, která je pravděpodobně definitivním popisem britské politiky, britská strategie "byla navržena tak, aby nepustila do země velké množství evropských židů - možná desetkrát více, než kolik jich do země vpustila. Útěk do Británie byl výjimkou pro několik šťastlivců, osudem většiny bylo vyloučení".

Jak poznamenává historik holocaustu Steve Paulsson, s německými židy se "zacházelo jako s 'falešnými žadateli o azyl' (protože jejich životy ještě nebyly v bezprostředním ohrožení) a jako s 'ekonomickými migranty' (protože po ztrátě prostředků k obživě by jim příchod do Británie přinesl ekonomický prospěch.

Ve skutečnosti s nimi bylo zacházeno jako s přistěhovalci, kteří se snaží předběhnout ve frontě, a nikoli jako s lidmi v zoufalé nouzi. Zní vám to povědomě?

Tehdy, stejně jako dnes, byla potřeba zachovat "britskou suverenitu" používána jako zbraň k vyloučení uprchlíků. Vpuštění většího počtu židů, tvrdili úředníci, by podkopalo suverénní kontrolu nad tím, komu má být povolen vstup. Tehdy, stejně jako dnes, existovala snaha nedovolit uprchlíkům vstoupit na britskou půdu předtím, než se rozhodne o jejich osudu; v roce 1938 zavedla Británie vízový systém pro migranty z Německa a Rakouska, "aby zastavila problém u jeho zdroje", jak říká Paulsson.

Po vyhlášení války v září 1939 bylo asi 70 000 Němců a Rakušanů v Británii, včetně židovských uprchlíků, zařazeno mezi "nepřátelské cizince". Speciálně vytvořené tribunály prohlásily, že většina židů nepředstavuje hrozbu. Přesto bylo 569 z nich internováno a na dalších 6 700 byla uvalena omezení.

Následně, převážně tiskem vyvolaná panika ohledně "páté kolony", vedla v květnu 1940 k masové internaci 29 000 Němců, Rakušanů a Italů, většinou židů. Internovaní byli drženi v táborech po celém Spojeném království, největší z nich byl na ostrově Man, kde se židé museli smísit se sympatizanty nacismu. Více než 7 500 jich bylo také převezeno do internačních táborů v Austrálii a Kanadě - jednalo se o verzi "zadržování na moři" ze 40. let 20. století.

Většina zadržených v britských táborech byla brzy propuštěna, i když 5 000 jich zůstalo internováno ještě v roce 1942. Mnozí deportovaní do Kanady byli drženi za ostnatým drátem až tři roky.

Není třeba laicky srovnávat britskou politiku a jazyk s politikou a jazykem nacistického Německa. Ozvěny hanebné britské politiky z minulosti jsou dostatečně jasné.  Stejně jako nemorálnost současné britské politiky.

1
Vytisknout
3613

Diskuse

Obsah vydání | 21. 3. 2023