To se to hoduje, když stát zisky dotuje

30. 4. 2023 / Boris Cvek

 

Ve stejném duchu vyznělo tvrzení pana ministra Síkely, že Německo masivně dotuje průmysl tak, že zavazuje ty své fabriky k ekologickým projektům, což prý český průmysl odmítl. Nikdo to nerozporoval. Spor byl naopak mezi Havlíčkem a Síkelou o to, jak se daří našemu výrobnímu sektoru. Zámečník se přidal k Síkelovi s tím, že tam jsou velké zisky.

Podle Zámečníka jsou největším problémem, pokud jde o státní rozpočet, dotace směřované do korporátu. Tvrdil, že firmy dostaly dotace od státu a vydělávají na tom, aniž by si byl stát schopen vzít ty peníze, které do toho vložil, zpět.

Když se nad tím člověk zamyslí, je to opravdu paradoxní situace: Kalousek s Rusnokem v minulém pořadu radili k „tupým škrtům“, ba k velkému vyhazování státních zaměstnanců, nezvyšování platů, pan ministr Jurečka dokonce v ještě o něco starším vydání OVM vyhlásil, že donutí lidi na pracáku k práci, aby tím ušetřil jednotky miliard. A srovnejte si to s tím, že stát masivně dotuje ziskové firmy, které mají díky tomu zisky ještě větší, aniž by vlastně bylo stejně razantním tématem, že si stát má vzít ty peníze zpět. Bohužel jsem zatím nikde nenarazil na žádnou analýzu, o kolik peněz přesně jde, kde vlastně jsou a jak je dostat zpět do rozpočtu. Snad s výjimkou rozhovoru Daniela Prokopa pro sobotní Lidové noviny, kde říká mimo jiné i tohle:

„U některých sektorů stát reguluje vstup sektoru jako u telekomunikací či je pokřiven dotacemi jako v zemědělství nebo v něm existují reálně nefunkční produkty založené jen na miliardových dotacích státu – jako u stavebního spoření nebo penzijního připojištění. Vysoké zisky jsou tvořeny kombinací dotací z peněz daňových poplatníků a tím, že v té omezené konkurenci nemusí s cenami tak reagovat na tlak spotřebitelů. Tam nejen mně přijde relevantní mít progresivní či sektorové daně a část těch zisků si brát zpět. A samozřejmě omezit ty subvence z našich daní. Jen na podporu stavebního a penzijního spoření dáváme přes 15 miliard ročně a banky to sbírají na vysokých poplatcích.

A nejde jen o to. Do výrobního sektoru šly za poslední tři roky obrovské subvence prostřednictvím programů na udržení zaměstnanosti jako Antivirus a Kurzarbeit, pomoci v energiích. V Antiviru to byly firmy, které dostaly stamiliony až miliardy na podporách, a přitom v těch samých letech měly miliardové až desetimiliardové zisky. Takže vlastně generují zisky díky státní podpoře. A já si myslím, že tady musí být stát mnohem agresivnější (BC: ono se ale mnohem snadněji rázně postupuje proti pošťákům a starým lidem, kteří využívají poboček pošt). Že by měl po vzoru Ameriky chtít tyto peníze nějakým způsobem zpátky. V USA, když propouštíte zaměstnance často, tak pak firma platí větší příspěvky na politiku zaměstnanosti. Předplácí si to, že její lidé budou brát podpory. Stejně by to mělo být u Kurzarbeitu. Firmy, které ho využívají, by měly mít vyšší odvody či navýšenou daň z příjmu, a pokud prosperují, část vrátit.“

Rétorika škrtání, vyhazování, utahování opasků, zkrocení nefachčenků je mnohem snadnější a jako by byla magicky přitažlivá, možná má dokonce zakrýt právě realitu lukulských hodů na druhé straně stolu, kde se lijí peníze do soukromého byznysu, aby jeho zisky byly ještě větší. To se to hoduje, když peníze pěkně tečou ze státního rozpočtu. A běda! Schodek je příliš vysoký! Co si to ti státní zaměstnanci nebo dokonce nezaměstnaní vlastně dovolují takhle vyžírat stát!

Z rozhovoru Daniela Prokopa pro sobotní LN bych si dovolil ocitovat ještě některé další pasáže. Málokdy člověk v české politické vřavě a povrchnosti veřejné debaty narazí na něco tak konkrétního a logického (a neříkám, že bych neuvítal stejně kvalitní, věcnou, jasnou kritiku toho, co Prokop říká):

„Ostatně proti Německu, které firmám také hodně pomáhá, máme malé korporátní daně. Takže na nějakou revizi tyto daně také jsou. A to nemluvím o různých odpočtech z nich.

(...) Je důležité vzít v úvahu, že OSVČ se od sebe významně liší. Někdo, typicky manuálně pracující člověk na vesnici, si vydělá půl milionu ročně a má zcela konkrétní, dost významné náklady. Takový člověk už dnes platí docela dost. A to proto, že máme nízké procento odvodů, ale vysoké minimální částky odvodů. Velká část osob samostatně výdělečně činných platí tato minima – čistě přes ta procenta by platily méně. A pak máte takové, kteří pracují v kanceláři, jsou třeba experti na IT a v dalších oblastech. Mají příjmy až 1,5 milionu ročně, reálné náklady jsou často mizivé, využívají paušální daně a platí třeba 6200 korun měsíčně. Tedy méně než zaměstnanci s minimální mzdou. Takže bych se snažil hledat řešení, které nezvýší zátěž nízkopříjmových živnostníků s reálnými náklady. Ale zatíží vysokopříjmové a dnes zvýhodněné OSVČ, kteří jsou navíc na hranici švarcsystému. Existují tři cesty. Jednou je revize výdajových paušálů. Aby profese, jejichž výdaje představují desetinu výdělku, neměly paušál 60 procent. Dále zrušení anebo velké přehodnocení systému paušální daně, kde OSVČ třeba s příjmem 1,5 milionu platí pouhý 1,15 násobek minimálních sociálních odvodů a minimální zdravotní odvody. A za třetí – nesahat na minimum odvodů na sociální a zdravotní, ale spíše zvýšit vyměřovací základ.

(...) Šedá ekonomika je obrovský problém a má více rozměrů. Je třeba nějakým způsobem vyřešit takzvaný švarcsystém, o kterém mluvíme. Máme skoro nejvíce OSVČ v celé Evropě a přitom jsme průmyslová ekonomika. To není náhoda, ale důsledek našeho daňového systému. Dále je důležité nezvyšovat zdanění spodní pětiny lidí s nízkými příjmy, protože ti se nejčastěji pohybují mezi prací načerno a zaměstnaneckým poměrem. A za třetí – k práci načerno motivují exekuce a náš dávkový systém. Protože když máte exekuci nebo jste v insolvenci, vyplatí se vám omezovat příjem. Nemáte srážky ze mzdy a navíc vám vznikne nárok na dávky, který se počítá ze mzdy před srážkami. Takže je třeba udělat efektivní oddlužení, dostat lidi z exekucí a vyžadovat, aby legálně pracovali. Stát by měl také udělat pořádek v dohodách o provedení práce a evidovat jejich řetězení. (...)

Jsou dva typy slev. Jeden druh – to jsou slevy na děti a na poplatníka – naopak navrhujeme zvýšit. Ulevují nízkopříjmovým a chudším rodinám. A pak jsou problematické slevy, a to je na nepracujícího manžela či manželku. Ta sleva stojí stát čtyři až pět miliard ročně, což je hodně. A vede k tomu, že se třeba mamince po mateřské nevyplatí vracet na částečný úvazek do práce, protože rodina tu slevu ztrácí. Což vede k dalším nákladům pro stát. Dále jsou tu daňové odpisy na hypotéku, životní pojištění či penzijní připojištění. To jsou slevy spíše pro movité lidi, kteří si tím dokáží zredukovat své daňové břemeno až o nižší desítky tisíc. Nízkopříjmový člověk bydlící v nájmu, který na tyhle investice neměl, má smůlu.“

Jaký to kontrast proti tupým škrtům pánů Kalouska a Rusnoka!