Polská vláda však už tehdy měla jiný program. Svůj nový vliv se snažila domácímu i mezinárodnímu publiku prezentovat jako morální vítězství v boji na zcela jiné frontě - na frontě svého úprku od demokracie.

Před ukrajinskou válkou se Polsko propadalo do sebevražedné izolace mezi západními partnery kvůli stále tvrdšímu střetu s EU a kvůli domácí kritice ohroženého právního státu. Polsko bylo spolu s Maďarskem na základě smluv o EU upozorněno na ohrožení nezávislosti soudů, což je podle mnoha Poláků a evropských právníků jen jedna z kapitol autoritářské příručky, kterou se vláda řídí.

Kromě toho, že vláda umlčela ústavní soud a podkopala nezávislost soudců, podnikla kroky, jako je potlačování svobody médií, manipulace s volebními pravidly a vykreslování všech oponentů jako zrádců, kteří "slouží" cizím, především německým zájmům.

Ve sporu s orgány EU o ovládnutí justice se lídr PiS Jarosław Kaczyński a premiér Mateusz Morawiecki spojili nejen s autoritářským maďarským vůdcem Viktorem Orbánem, ale i s různými krajně pravicovými uskupeními v Evropě, z nichž některá tvoří jádro skupiny evropských fanoušků ruského prezidenta Vladimira Putina.

Morawiecki, aniž by ho tento zjevný rozpor s tvrzením jeho vlády, že Putin je hrozbou pro Polsko a Evropu, vyvedl z míry, uspořádal v listopadu 2021 summit těchto stran ve Varšavě, právě když Američané začali informovat spojence v NATO, včetně Varšavy, o riziku ruské invaze na Ukrajinu.

Ještě znepokojivější z hlediska demokratických standardů bylo, že se objevily důkazy o tom, že vláda používala špionážní program Pegasus a další prostředky k útokům proti opozici. Využívala také své plné kontroly nad veřejnoprávním rozhlasem a televizí k šíření takto získaných zpravodajských informací, v některých případech zkreslených, aby očernila své oponenty. V souvislosti s tímto skandálem nebyl odvolán ani jeden odpovědný vládní úředník.

Když vypukla válka, Morawiecki celou tuto trapnou bilanci obratně zametl pod koberec a ujal se role "svědomí Západu", když veřejně obvinil Německo a Francii za jejich minulé chyby v ruské politice. Bidenova administrativa, které vadily autoritářské tendence Polska a sympatie PiS k tvrzení Donalda Trumpa o "ukradených amerických volbách", se rozhodla přimhouřit oči, protože si uvědomovala, že Polsko je zásadním logistickým uzlem pro zásobování Ukrajiny.

Ironií osudu se pak vypuknutí války stalo, řečeno Morawieckého slovy, "politickým zlatem": v prostředí, kde se zdálo, že tvrdá bezpečnost převažuje nad všemi ostatními obavami, měla politická pozice Polska u západních opinion makerů jen jednu cestu - vzhůru. Odtud už byl jen krůček k prohlášení, že těžiště se přesunulo ve prospěch Polska a střední Evropy, a to i s ohledem na to, že Německo a Francie byly dočasně v pozadí.

Prázdná skořápka?

A přesto, jak ukazuje debakl s obilím, je pro Polsko obtížné z této dynamiky těžit. Zdá se, že nacionalistické tendence a vnitřní rozpory Kaczyńského příklonu k západním hodnotovým systémům, doprovázené nekompetentností vlády, vedou k nedůslednosti, povrchnosti a neschopnosti formulovat jasné a realistické cíle politiky.

Tvrzení, že si vláda lépe uvědomovala rizika, že Rusko v regionu povede otevřenou válku, než Německo a  Francie, se zdají být v rozporu se skutečností, že Varšava se do horečného zbrojení zapojila teprve nedávno.

Zatímco Německo a další státy tepou za to, že "financují Putina" zbývajícími nákupy fosilních paliv, Polsko zůstává největším evropským dovozcem ruského zkapalněného plynu LPG, který je mnohem levnější, a tudíž oblíbenou alternativou benzínu pro osobní automobily.

A Německo zůstává klíčovým partnerem Spojených států, a to i přes značnou frustraci z pomalého tempa rozhodování. Zatímco Polsko nedávno prosazovalo, aby NATO na nadcházejícím summitu ve Vilniusu nabídlo Ukrajině "zvláštní bezpečnostní záruky", Němci a Američané podle tiskových zpráv tuto myšlenku společně zablokovali jako předčasnou.

Dobrou ilustrací chaotického pokrytectví byl Morawieckého projev o budoucnosti Evropy před měsícem v Heidelbergu, který měl být "třetím hlasem" po podobných projevech německého kancléře Olafa Scholze a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.

Macron ve svém projevu na Sorbonně v roce 2017 předložil do té doby poněkud otřesenou argumentaci ve prospěch strategické autonomie Evropy. Scholz, který promluvil v srpnu 2022 po vypuknutí války, hovořil o posílení obranyschopnosti, ekonomické odolnosti a jednoty Evropy v reakci na ruskou agresi.

Rovněž se důrazně vyslovil pro další rozšíření EU o Ukrajinu, což někteří považovali za odklon od nejednoznačné německé politiky v minulosti a o které by teoreticky měla usilovat právě Varšava a další středoevropské státy.

Morawieckého reakcí byl totální útok na evropský projekt. Morawiecki neuznal snahy EU, stejně jako Francie a Německa, o změnu kurzu, reformy a hledání řešení bezpečnostních a ekonomických hrozeb, kterým společenství čelí, a vášnivě hájil národní stát proti "bruselským byrokratům", které obvinil ze snahy vnutit členským zemím abstraktní hodnoty (čti: dodržování demokratických norem a právního státu).

Zapomněl na své dřívější výzvy k evropské jednotě v otázce vyzbrojování Ukrajiny a uvalení sankcí na Rusko a poté prohlásil, že síla Evropy spočívá v nejednotnosti a větší svobodě jednotlivých členských států. Nepředložil jediný konkrétní návrh na řešení některého z problémů, ale podařilo se mu spojit těžkou situaci Ukrajiny s požadavkem, aby Německo odškodnilo Polsko za ztráty utrpěné během druhé světové války.

"Chceme vybudovat Evropu dostatečně silnou, aby mohla čelit globálním výzvám 21. století. Evropa je díky svému rozsahu významnou silou ve světě, nikoliv díky stále okatějšímu způsobu rozhodování. Potřebujeme Evropu, která bude silnější díky síle svých národních států, a ne Evropu postavenou na jejich troskách," řekl a přihodil zmínky o "tyranii", "byrokratické utopii" a "neoimperialismu", aby byl jeho názor ještě jasnější.

Tento projev byl ve většině evropských hlavních měst přijat s údivem a rozptýlil veškeré naděje, že by současná polská vláda mohla využít svého nového vlivu a změněné dynamiky v Evropě k tomu, aby provedla byť jen sebemenší změnu své konfrontační politiky v otázkách od soudnictví, práv menšin, společných zbrojních zakázek nebo energetické transformace.

Mýtus středoevropské jednoty

V projevu se opět naplno projevila ideologická shoda Polska a Maďarska a odhalila se složitost postojů střední a východní Evropy vůči polskému vedení. Většina argumentů o přesunu těžiště na východ ignoruje roli Maďarska jako ruského hlasu v Evropě, stejně jako neexistenci všeobecné shody, že Polsko "mluví za region".

Pro mnohé pozorovatele nepovšimnutá nedůvěra vůči polskému nároku na vedoucí postavení je rozšířená ve vládních kruzích v pobaltských zemích, Česku, Slovensku, Rumunsku a dokonce i na Ukrajině, kde si mnozí pamatují, že PiS dříve hrála na nacionalistickou strunu a využívala historických stížností vůči Kyjevu.

Mnozí v regionu jsou také podezřívaví, že Polsko, které se podílí na více než polovině ekonomického výkonu celé střední a východní Evropy, nemá co nabídnout kromě snahy využít menší země v obsedantní konfrontaci s institucemi EU a Německem, které Kaczyńského spřízněnci pravidelně srovnávají s Ruskem jako "odvěkým nepřítelem" Polska.

V nedávném tweetu prominentní poslankyně Evropského parlamentu za stranu Právo a spravedlnost Beata Mazurek uvedla, že Německo a Rusko plánují rozdělení Evropy, což je nepříliš zastřený odkaz na pakt Ribbentrop-Molotov z roku 1939 na počátku druhé světové války.

"Válka na Ukrajině dočasně zakryla imperiální plány německo-ruského spojenectví na rozdělení Evropy. Silné Polsko, jeho vliv ve střední a východní Evropě a pomoc Ukrajině jsou pro tyto plány hrozbou," napsala na Twitteru. Žádná reakce vlády, žádné pokárání.

Takováto pobuřující prohlášení jsou samozřejmě určena pro domácí spotřebu nacionalistického elektorátu PiS, ale pro většinu sousedů Polska, včetně Ukrajiny, jsou odrazující.

Většina si uvědomuje, že Německo, zejména nyní, kdy se zdá, že se konečně rozhodlo pro integraci Ukrajiny do EU, zpřísnění tvrdého odstrašení vůči Moskvě a utužení Atlantické aliance, je pro bezpečnost regionu životně důležité. Nikdo by si neměl plést projevy vděčnosti Kyjeva vůči Polsku s nedostatkem realismu ohledně toho, kde bude těžiště, až začnou vážná jednání o členství.

Promarněná příležitost Iniciativy tří moří

Rozpory v polském přístupu k regionálnímu vedení se týkají také vládního projektu nazvaného Iniciativa tří moří. Byla zahájena v roce 2015 a jejím cílem bylo údajně posílit infrastrukturu a energetické propojení ve střední a východní Evropě, včetně západního Balkánu na pobřeží Jaderského moře. Pro většinu z dvanácti zemí tvořících tuto iniciativu je to právě to - pokus o koordinaci výstavby silnic, energetických spojení a telekomunikačních sítí, aby se region stal atraktivnějším pro investice a odolnějším vůči vnějším tlakům, jako je energetická závislost na Rusku nebo rostoucí ekonomický vliv Číny.

Na první pohled byla tato iniciativa plně v souladu se strategiemi EU a rozdělováním strukturálních fondů méně rozvinutým regionům nových členských států z východu.

Avšak části vládnoucí strany ve Varšavě a její mediální spojenci vyvodili paralely s polskou předválečnou koncepcí "Międzymorze" (Intermarium), což byl iluzorní plán na vytvoření aliance slabých a roztříštěných středoevropských států pod vedením Polska, která měla čelit německé i sovětské hrozbě. Konec tohoto příběhu "třetí Evropy" je dobře znám.

Nyní někteří představitelé polských vládnoucích kruhů signalizovali, že Iniciativu tří moří považují za výzvu západní části EU, a to nikoli bezdůvodně. V roce 2016 Kaczyński a Orbán prohlásili, že "stará" Evropa je v terminálním úpadku a že střední Evropa je nyní místem, kde přežívají "skutečné evropské hodnoty", založené na konzervativní verzi křesťanství, rodinných hodnotách (čti anti-LGTBIQ+) a odmítání dalších liberálních levicových" pojmů, jako jsou lidská práva migrantů. Ironii, že to byl také Putinův narativ, Kaczyński zjevně nezaregistroval, i když Orbán jistě ano. Jejich společné prohlášení, že Evropa potřebuje "kulturní revoluci", se shodovalo se zvolením prezidenta Donalda Trumpa ve Spojených státech na základě nikoliv nepodobné ideologické agendy a s nárůstem euroskeptických stran v Evropě po finanční krizi v letech 2007-2008.

Trump se během své návštěvy Polska v roce 2017 skutečně chopil Iniciativy tří moří jako slučitelné s jeho představou o narušení starého, "elitářského" a globalistického řádu, který v jeho očích představoval evropský projekt ovládaný Francií a Německem. Jak se tehdy mnozí, včetně serveru Visegrad Insight, obávali, zdálo se, že Trumpova podpora omámila Kaczyńského a jeho kohortu ideologů přeměněných v diplomaty vírou, že s podporou USA budou schopni svézt se na vlně evropské nespokojenosti k jakési revoluci.

K tomu se však ostatní členové iniciativy nepřihlásili a celý projekt ztratil na dynamice. Většině zemí v regionu bylo zřejmé, že protievropské a protiněmecké tažení polské vlády zasahuje samotné jádro bezpečnosti a prosperity regionu vyplývající z členství v EU. Politizací iniciativy Polsko ohrozilo její nejcennější část - zaměření na velmi potřebnou infrastrukturu. Například projekt Tři moře mohl být užitečným nástrojem pro vybudování kapacit pro obchod a skladování ukrajinského obilí ještě před válkou, pokud by Varšava skutečně tolik stála o zapojení Ukrajiny.

Přes všechny řeči o "posilování a prohlubování" regionálních vazeb a vázání Ukrajiny do nich Polsko stále nemá žádné významné vysokonapěťové přenosové propojení s ukrajinskou energetickou sítí, které by v době současné krize zvýšilo odolnost energetické bezpečnosti obou zemí.

Jde o domácí polské politikaření

Jádro schopnosti polské vlády plýtvat potenciálem spočívá v tom, že přes všechno velkolepé vystupování Morawieckého na mezinárodní scéně je jeho a Kaczyńského zaměření pevně domácí. Výzvu k zákazu dovozu potravin z Ukrajiny učinil Kaczyński sám a Morawiecki, jeho chráněnec a pravděpodobný nástupce v čele PiS, ji náležitě provedl.

Kaczyński se při vydávání příkazu obával především toho, aby nepoškodil šance své strany na získání třetího po sobě jdoucího volebního období. Průzkumy veřejného mínění totiž ukázaly pokles podpory PiS mezi sociálně konzervativním a věřícím venkovským obyvatelstvem.

PiS, podporovaná mocnou katolickou hierarchií, dokázala po léta mobilizovat tento elektorát pomocí platformy politiky identity, protizápadní rétoriky a slibů "obrany křesťanských a polských hodnot". Zdá se však, že ekonomická bolest začíná převažovat nad politikou identity, protože vysoká inflace a úrokové sazby se spojily s vysokými cenami hnojiv, nedostatkem uhlí na vytápění a nyní i s nadměrnou nabídkou obilí. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že mnoho zemědělců se před říjnovým hlasováním poohlíží po krajní pravici nebo po agrární straně PSL, která je více v kurzu.

Celostátní průzkumy stále ukazují, že PiS vede s podporou kolem 35 %, následuje hlavní opoziční uskupení vedené expremiérem Donaldem Tuskem s 27 % a ostatní opoziční strany zaostávají. To již naznačuje, že PiS nemusí získat absolutní většinu, ale pokud zemědělci a venkovské komunity změní svou věrnost nebo zůstanou doma, hlasování by mohlo skončit porážkou vládnoucí strany.

Vláda vedená opozicí by pravděpodobně nejen rychle postupovala při nápravě problematických vztahů Polska s evropskými partnery kvůli sporu o právní stát, ale jistě by trvala na stíhání případů zneužití moci, včetně použití Pegasu nebo porušení ústavy, které nyní zůstávají bez kontroly teoreticky apolitických, ale v praxi vládě strany PiS podřízených orgánů činných v trestním řízení.

Strach z trestního stíhání a z rozpletení sítě protekce Práva a spravedlnosti prostupující státní správu, podnikatelské kruhy, média a nominálně nezávislé instituce způsobuje, že se Kaczyński zoufale snaží udržet u moci i za cenu vnitřních zmatků a nového poškození regionální a mezinárodní důvěryhodnosti Polska.

Většina analytiků proto očekává, že politikové ze strany PiS zintenzivní útoky na EU a Německo jako na hlavní viníky spolu s očerňovanou polskou opozicí, kterou propagandistická mašinérie PiS ve státních médiích denně napadá jako zrádce. Znepokojivým signálem, že kampaň před říjnovými volbami bude opravdu podpásová, je skutečnost, že zákonodárci PiS ve sněmovně právě schválili návrh zákona, který by jim umožnil vláčet členy opozice a další oponenty před zvláštní komisi pro vyšetřování ruského vlivu v zemi.

Výbor s nekontrolovanými pravomocemi a mandátem svévolně zakázat komukoli zastávat veřejné funkce by v případě konečného schválení zahanbil senátora McCarthyho. Zákon je jistě protiústavní a právníci i opoziční politici doufají, že jej prezident Andrzej Duda bude vetovat.

Historie se neopakuje, ale rýmuje se

Je těžké si představit, že vzhledem k neústupnosti na evropské úrovni a horečnaté domácí politické scéně a potenciálně sporným výsledkům voleb se Polsku podaří upoutat pozornost a být přijato jako významný konstruktivní zahraničněpolitický hráč.

Pravděpodobný negativní dopad bude mít paradoxně na evropské aspirace Ukrajiny a rozšíření EU v širším smyslu. Ústup od demokracie a euroskeptický obrat Polska po 17 letech nebývalého hospodářského rozvoje a rostoucí prosperity od vstupu do EU je natolik překvapivý, že oživuje všechny negativní stereotypy o "Východě" jako kulturně odděleném od Západu. Pokud se do Varšavy nevrátí zdravý rozum, latentní opozice vůči jakémukoli dalšímu rozšiřování v Evropě pravděpodobně dostane ránu navzdory sympatiím k oběti Ukrajiny nebo obavám o tvrdou bezpečnost.

"Staré Evropě" lze za těchto okolností odpustit, že se spíše upevňuje, než rozšiřuje, a vrací se tak ke schématu, které kdysi popsal český spisovatel Milan Kundera' ve svém zásadním eseji z dob komunismu "Tragédie střední Evropy".

Kundera v něm tvrdil, že tento region je ve svém boji za svobodu navždy odsouzen k neúspěchu  kvůli geografické poloze, která ho svírá mezi lhostejným Západem a dravým Ruskem. Kunderovo tvrzení přešlo do polozapomenutí po skončení studené války, kdy nově osvobozené sovětské satelity vyvinuly obrovské úsilí a podařilo se jim znovu připojit k původně skeptickému demokratickému Západu v rámci EU a NATO.

Nyní se zdá, že Kunderův duch opět pronásleduje střední Evropu, ale tentokrát některé problémy nejsou dílem Ruska nebo Západu, ale jsou vyvolány vnitřní nacionalistickou dynamikou. Bylo by skutečně tragické, kdyby statečný boj Ukrajiny za přijetí evropských hodnot zmařili její sousedé, kteří se jich náměsíčně zříkají.

Pokud tento skluz ke starým vzorcům nezastaví společnosti v regionu u volebních uren, může se stát, že Polsko a ostatní středoevropský region, místo aby se staly těžištěm Evropy, se stanou centrem rozvratu, zatímco se Evropa a širší demokratický Západ snaží vyrovnat s tektonickými změnami v globální rovnováze sil a tragickou, existenciální válkou na svých hranicích.

Zdroj v angličtině ZDE 

Vytisknout