Éra bossů
2. 5. 2023 / Vít Kučík
čas čtení
7 minut
Dominik
Feri teď u soudu vysvětluje, jak není možné, co proti němu ona děvčata
vypovídají. Těžko k tomu cokoli říkat, soud probíhá, a je právě jeho
úkolem stanovit, jak se co semlelo.
Nicméně
již nyní je jasné (a Feri to sám přiznává), že jeho chování nebylo -
diplomaticky řečeno - gentlemanské. Ony dívky 'lovil', 'lamal',
přemlouval z pozice slavného, obletovaného a dominantního alfa-samce, a
teď jde jen o to, zda na tu hru ony dívky přistupovaly dobrovolně či
nikoli.
Nijak
mne nezajimají konkretní pikantní triviality, případ je zajímavý z
jiného úhlu - jako typický exemplář generačního modu chování, který měl
svůj vrchol v pozdních osmdesátých letech ...a nyní definitivně sedí na lavici
obžalovaných, obrazně i doslova.
Éra bossů
Generační identita je charakterizována celou řadou symbolů a atributů. Stylem oblékání, mentálním způsobem uvažování, představami, co je 'cool' a co je 'out', hrdiny a ikonami, kteří to naplňují, apod.
Obraz úspěchu a vlivu krásně dokládá i pojmenování jeho nositele - dnes je to 'leader', v 80. to byl 'boss'. Být BOSSem bylo cool. Být boss znamenalo úspěch, peníze, moc, drahá auta, drahé hodinky a ...mnoho žen, které toužily po doplňující roli atraktivního sex symbolu a souložnice, výměnou za místo na pódiu v blizkosti obdivovaného zdroje úspěchu a moci.
Obraz úspěšného bosse je zřejmý z mnoha filmů dané éry - muž v obleku zabořený v obrovském koženém křesle vlastní kanceláře s nohama na mahagonovém stole, tlustý doutník a sexy sekretářka, vařící kafe a pozorně zapisující jeho nápady, se kterou - pokud vyloženě nespí - pak alespoň dvojsmyslně flirtuje a občas ji plácne po zadku.
Když BOSS přišel v kožené bundě večer do baru, jeho charisma a dominance pochopitelně zářily i tam - když se dával do hovoru se ženami, propadaly jeho kouzlu a byly ováděny domů k souloži. Když se dával do hovoru s muži, prokazovali mu respekt výměnou informací, uzavíráním obchodů... a když ne, - boss si jej uměl zjednat třeba ráznou pěstí. Opět filmová kultura - jako zrcadlo své doby - nabízí bezpočet zobrazení, co tehdejší součastníci považovali za 'cool' a do čeho se chtěli stylizovat.
Proč nám tyto obrazy ale dnes připadají tak směšně odpuzující?
Každá éra raguje na to, co ji předchází, budoucnost nezná. Abychom pochopili atraktivitu těžkého mahagonového nábytku a bossů s nohama na stole, musíme pochopit to, co tomu předchazelo:
Éra hippies
Začala koncem padesátých let rock-n-rollem a končila někdy ke konci sedmdesátých. Hippies reagovali na technokratické dámy v kostýmech a muže v elegantních oblecích s pečlivě maštěnými a česanými vlasy třicátých až padesátých let, kteří svým nadšením pro industriální a sociální pokrok přivedli svět do válečné a společenské apokalypsy.
Hippies byli antitezí třicátých až padesátých let. Odklonem od masové industrializace, která v jejích očích přinesla levné bomby, pušky a náboje do nich. Antitezí sociálniho konstruktivismu, který přinesl masové školství, uniformy, ideologický nacionalismus a státní propagandu.
Ideálem hippies byl kočovný život ve VW-mikrobusu, volná láska, volné oděvy plné barev, volná východní spiritualita, rovnost mužů, žen, sociálních vrstev i etnik a kultur, která ignorovala státní moc i konvence. Být hippie začalo být mnohem více 'cool' než být napomádovaným panákem v obleku, kterému ideologie a zkostnatělé konvence vymyly mozek.
Tento ideál však v praxi bylo téměř nemožné naplnit. Hippie komunity se rozpadaly běžnými hádkmi a materiální nouzí, zabředávaly do nihilismu a pusté bezvýchodné závislosti na drogách. Společensky nezměnily nic podstatného, jejich děti jasně viděly, že jejich hippie rodiče jim svým láskyplným idealismem a návratem k přírodě nepřipravili nějak lepší svět pro život, ale spíše naopak. Že mírové protesty nevyřešily žádnou válku, stažení amerických sil následoval horší stav mistní populace než když tam byly, že dál se o podstatných věcech rozhoduje ve skloocelových mrakodrapech v Centru a nikoli na festivalových shromážděních karavanů někde za městem. Že nezbývá, než aby si sami porádně vyhrnuli rukávy a pustili se do práce po svém.
Tehdy se zrodili yuppies,, kteří vystřidali hippies. Mladíci v perfektních oblecích s kšandami a drahými kravatami. Antiteze ušmudlaného naivismu hippie rodičů, že to pravé je někde na zaprášené zemi malovat kytky na transparent a zpívat songy o míru. Prdlajs! To, co skutečně a reálně hýbe světem, jsou peníze a reálná moc!
Mantrou yuppies bylo obchodovat na burze, vést rostoucí firmu, ziskat politický vliv a moc. Nastoupila éra yuppies, éra bossů. Být bossem začalo být mnohem více 'cool', než být naivním ušmudlaným hippíkem, který svoji neschopnost balí do nějakých planých ideálů.
Zatímco v hippie komunitách rozdíly genderových roli byly méně nápadné a důraz byl v jejich vzajemném doplňování se, v yuppie éře efekt doplňování vystřelil do nebývale kontrastní roviny.
Vyraznou mužskou maskulinitu doplnovala neméně výrazná ženská femininita. Ženským symbolem doby nebyla žádná šedá puťka nebo intelektuálka, ale sexuálně atraktivní dračice s výraznou postavou, líčením a natupírovanou hřívou vlasů, o kterou usilují i mocní bossové. Yuppie žena si uměla ze světa urvat taky to svoje - jen na rozdíl od mužů k tomu užívala jiné prostředky.
To, že nám nyní připadá o trochu bližší éra hippie než yuppie, je logické - generace milleniálů reaguje na éru svých yuppie rodičů, kteří pomalu (a mileniálové jsou pochopitelně přesvědčeni, že až MOC pomalu) vyklízejí pozice. Yuppíci v osmdesátkách také měli více pochopení pro obchodní zástupce z padesátek než pro zfetované hippíky z karavanů, byť na oboje soucitně shlíželi s povýšeným nadhledem jako na překonané relikty minulosti.
S jistou nadsázkou lze říci, že Dominik Feri se k ženám choval podle svého partajního zařazení jako skutečný konzervativec. Vybral si typický osmdesátkový styl alfa-samčího bossingu, který by mu v osmdesátkách přinesl (tedy pokud ty divky skutečně brutálně neznásilnil) závistný obdiv podobných, jen méně uspěšných yuppíků. Jenže jej provozoval v jiné době, kdy takové chování budí už jen pohoršení a odpor. Proto misto v poslanecké nyní sedí na lavici obžalovaných.
Což si zaslouží (kromě připadného trestního) i společenské odsouzení zcela právem, a mělo by být výstrahou. I konzervativec by si měl všimnout, ve kterých časech žije a co se v nich mění, a vzít to nějakým způsobem v úvahu. Ať už s tim souhlasí nebo ne, to je jiná věc.
4606
Diskuse