Rozhovor Britských listů 600. Co je špatného na přijímacích zkouškách na střední školy

18. 5. 2023

čas čtení 17 minut
 

Ekonom Daniel Münich už dvacet let, bezvýsledně, píše o tom, proč jsou přijímací zkoušky na střední školy v České republice špatné. V tomto Rozhovoru Britských listů to vysvětluje Bohumilu Kartousovi.
Transkript rozhovoru:

Bohumil Kartous

Přijímací zkoušky na střední školy vzbudily opět nepřekvapivě velkou pozornost v české společnosti. Žel, česká společnost, jak se ukazuje, se vzděláváním zabývá pouze v okamžiku, kdy se to bytostně týká některých jejich členů, v současnosti rodičů neúspěšných uchazečů o studium na středních školách, zejména na těch, které nabízejí všeobecné vzdělávací obory. Nicméně problém, problematika přechodu mezi jednotlivými stupni vzdělávacího systému a s tím souvisejících přijímacích zkoušek zejména na střední školy je tady dlouhodobě. A jedním z těch odborníků, kteří dlouhodobě upozorňují na to, že by mělo dojít ke změně, je Daniel Münich, expert z ekonomického institutu CERGE, dobrý den.

Daniel Münich

Dobrý den.

Bohumil Kartous

A vy jste nedávno na sociální síti odkazoval na svůj článek, který je starý tuším dvacet let, který, jak říkáte, stačí jenom takhle oprášit, předložit znovu a vlastně ten článek obsahuje to, co by se v dění ohledně přijímaček mělo dít. Můžete to prosím krátce shrnout? Co jste před dvaceti lety psal?

Daniel Münich

No bohužel je to stále to samé po dvaceti letech. Já jenom takovou životní zkušenost, že nejdřív jsem se těma věcma zabýval teoreticky, pak jsem měl děti, které si prošly tímto martýriem, včetně mě a manželky a dědečka a babiček. Ty nervy pekelné a pak jsem si oddechl, když děti dostudovaly, teď to opět sleduju odborně pouze čistě. A až přijdou vnoučata, tak se bojím, aby za těch deset let jsem to zase neprožíval ninterně. Takže jenom chci poznamenat, že to vždycky zajímá ty lidi, jejichž dětí se to právě týká a toho zbytku jakoby se to netýká. Jo proto taky, asi to tak dlouho leželo bez hnutí téměř, beze změny . Politická reprezentace prostě říkala, to je malá skupina lidí, které to může zajímat a ti za chvilku budou starší, takže je to přestane zajímat, takže nikdo se toho opravdu nevšímal.

Takže. když se řekne přijimačky, tak bychom měli vědět, že to zahrnuje několik věcí, které musí do sebe zapadat, Takže první věcí je. Jak probíhá ten samotný proces hlášení se, papírový, elektronický a jedna, dvě, tři, více přihlášek a pořadí nepořadí, to je první věc. Další věc je, na základě čeho vlastně k tomu přijetí dochází, to je ve hře ta státní zkouška Cermat plus nějaká ta školně specifická kritéria a mohli bychom hovořit o kvalitě testů a tak dále. O tom nervovém vypětí během té hodiny, kdy musí to dítě prokázat nebo neprokázat, jestli je nervově dostatečně zdatné a jestli se s ním rodiče připravovali a všechno to ostatní . A pak, a to se často zapomíná, je samotný mechanismus, jak se ti žáci, ti uchazeči rozdělí mezi ta vzácná místa na těch méně či více poptávaných školách. Na to se strašně zapomíná a bez domyšlení této věci to nebude fungovat, ani když to zdigitalizujeme. Tak teď je asi čas na další dotazy.

Bohumil Kartous

A děkuju za shrnutí, tak pojďme se bavit o tom, co je vlastně špatně na tom českém přístupu, jo to, co bylo špatně asi před dvaceti lety a co je teda stále nevyhovující? Jak byste to shrnul? V čem je ten český přístup diskriminační, čím je nevyhovující. Bavme se tedy o vzdělávání jako o něčem, co má sloužit těm zúčastněným, zejména těm dětem, mladým lidem, kteří v tom vzdělávacím systému jsou. Tak takhle to chápu, k tomu bych vlastně směřoval, že jo?

Daniel Münich

Tak já zmíním několik věcí, ale věnuji se podrobně jenom jedné. Takže ty dílčí věci jsou: Myslím si, že by tu zkoušku, která výraznějším způsobem ovlivňuje, měli skládat všichni žáci, ne pouze ti, kteří se hlásí na maturitní obory. Prostě všichni na konci deváté třídy, nebo prostě v nějaké té fázi by měli skládat zkoušku bez ohledu na to, jestli na to někdo přihlásí nebo nepřihlásí. A to je jedna věc.

Bohumil Kartous

A můžu jenom poddotaz, proč by to tak mělo být, pro diváky?

Daniel Münich

Aby si za prvé I všechny děti uvědomily, jak na tom jsou, když to řeknu, a jejich rodiče a jejich učitelé relativně, a za druhé, aby se ten devátý ročník neomezil na přípravu těch, kteří se potřebují připravovat na přijímačky, ale na přípravu všech, aby nezůstali jako kolo vzadu I ta druhá polovina, která prostě na ty maturitní obory nesměruje a nemá ambici, protože jim buďto nikdo neřekl, že jsou tak chytrý, nebo jim rodiče nepomáhají a podobně.

To je první věc. Nechám taky stranou samotný obsah a podobu testů. Například mě skutečně velice rozčiluje to, že tam rozhoduje výrazným způsobem to časové omezení. Prostě chytří lidé si nepotřebují věci zapamatovat, naučit se automaticky jako opičky nějaké řešení typických příkladů, ale jsou zvyklí věci řešit, přemýšlet o nich a mít na ně dostatek času. Jo, takže tohleto výrazným způsobem znevýhodňuje lidi, kteří nedokážou nervově to unést a zároveň lidi, kteří jsou zvyklí, přemýšlet a ne si pamatovat nabiflované postupy. Ale to je jenom jeden dílčí parametr, který se toho týká. Taky přeskočím digitalizaci jo, přihlášky už dávno mohly být digitalizovány digitalizováno je téměř všechno. Peníze lítaj z domova a zaplatíte cokoliv, ale přihlášku nepodáte, jo, to je absurdní situace.

Ale já půjdu k tomu, co považuju za největší problém, který vlastně nikdo nejenže neřeší, ale ani si to neuvědomuje. A to. Je ten mechanismus, jakým se vlastně potom vybírají z těch přihlášených dětí ti, co jsou přijati. Ve světě, se tomu věnuje vědní obor, kterému se říká mechanism design, který se zabývá například tím, jak rozdělit sociální byty. Nebo rozdělit lidské orgány bez peněz, protože to jsou všechno věci, které nechceme, aby ty peníze hrály roli. Ale přesto tam máme nějaké priority a kritéria, která chceme, aby byly uplatňovány. Někdo to potřebuje víc, někdo míň a tak dále. A je potřeba, aby ten systém byl srozumitelný, přehledný, důvěryhodný, ale nenákladný.

No a ten český systém přijímaček je zase o rozdělování vzácných věcí, což jsou v daném případě ta místa na těch školách. Zvláště samozřejmě těch poptávaných něJakým nefinančním mechanismem. A ty mechanismy jsou charakterizované, dají se charakterizovat matematicky, protože je to věda, tak jsou charakterizované. Byla za to udělená Nobelova cena před pár lety, takže opravdu je to vědecky uznávaný obor a ty mechanismy jsou dobré nebo špatné. A je několik vlastností, které jsou buďto dobré nebo špatné.

A ten český systém má všechny ty špatné vlastnosti, který teda ta matematika pojmenovává. Takže já to takhle zkusím vyjmenovat z hlavy. Chceme systém, kde nedochází ke strategizování těch uchazečů, kdy jejich nejlepším zájmem, nejvlastnějším zájmem je napsat na tu přihlášku školy v tom pořadí, jak by se na ně skutečně chtěli dostat. To v dnešním světě tam vůbec neplatí. Za prvé tam píšou jenom dvě školy a za druhé extrémním způsobem strategizují a tím mimochodem zkreslují strašně informace všech, managementu škol, zřizovatelů i centrální vlády o tom, jaká je reálná poptávka.

No, to, co vychází z těch dat, vlastně vypadá, že ty nejpoptávanější školy tak poptávány nejsou a naopak jsou mnohem víc poptávané školy, o které velký zájemnení. Prostě, protože oni musí strategizovat, hlásit se tam, kam se s nějakou pravděpodobností dostanou. Anglicky se tomu říká strategy-proof mechanism, jo, mechanismus odolný proti strategizování. Je to strašně důležité, aby v podstatě ta přihláška už potom byla automaticky tím zápisním lístkem. Když se někdo přihlásí a je přijat, tak on uvedl nejlepší věci, jak si to myslí, takže pak nebude rozporovat ten výsledek.



Druhá věc je takzvaná fairness. Zase používám anglický termín, protože v Česku se tím nikdo nezabývá. V tom systému ho absentuje justified envy. Že v tom systému není opodstatněná závist, to je kritérium, které říká, že se nestane, aby se jeden student dostal na školu a jiný mu mohl vyčítat, že on je vlastně lepší a měl by se tam dostat. Ale kvůli tomu strategizování a těm nejistotám se tam nedostal. Ten český systém je toho plný té opodstatněné závisti.

No a pak je kritérium hodně ekonomické, kterému se říká pareto efektivnost. Já to řeknu velice v kostce. Je to o tom, že když ten systém je pareto efektivní, tak nemůžete ani dva žáky prohodit, abyste jeho výsledky zlepšil. A ještě existuje jedno pravidlo, nebo možná už jsem řekl všechny tři, že jo?

No a teď ještě bych řekl, možná proč je vlastně ten český systém špatně? To jsem vlastně neřekl úplně. Byť z těch veřejných debat už to všichni víme. To strategizování je šílená věc. Samozřejmě i psychicky pro ty žáky i pro ty rodiče, pro to okolí. Obrovským způsobem na to doplácejí děti ze sociálně ekonomicky slabého zázemí rodinného, protože tam jim nikdo neporadí, nikdo jim nezíská ty potřebné strategické informace, které potřebují k tomu rozhodnutí. Takže oni se rozhodují velice nestrategicky a chybně. Buďto střílí příliš vysoko, nebo naopak zbytečně příliš příliš nízko. Nedokážou posbírat informace z terénu, a to nemluvím o těch přípravách na ty časové omezené zkoušky.

Už jsem zmínil vlastně, že ten systém nepodává informace těm, kteří by měli řídit. Jste ředitel školy, vidíte, že máte velkou dostatečnou poptávku, ale ona to není poptávka kvůli tomu, že tu školu vedete dobře, ale proto, že se lidi bojej přihlásit na ty lepší školy. Tak jste střední škola a vypadá to, že jste super škola, protože se k vám tolik lidí hlásí, takže tohleto je další důvod? Těch věcí těch důvodů by se dalo ještě říct pár, ale já jsem s to zkusil takhle v kostce vyjmenovat.

Bohumil Kartous

Já bych jenom ještě přidal k tomu, že prostě ti uchazeči, o kterých mluvíte, respektive neuchazeči často, to znamená děti ze sociálně ekonomicky slabých podmínek jsou často vlastně handicapováni už v průběhu docházky na základní školu, protože jsou vlastně někam směřováni bez toho, aniž by někdo zhodnotil, jaký je jejich skutečný potenciál, nebo jaký je skutečný zájem z hlediska společnosti, a to mi připadá, že je velmi důležité, abychom nějakým způsobem zdůraznili.

A pak si říkám, pojďme se pobavit ještě krátce o tom, jak se to dá řešit, protože zrovna včera, to znamená v úterý dvaadvacátého, pardon, teď si nevzpomenu kolikátého přesně je, ale nedávno ministr školství Mikuláš Bek zveřejnil svůj návrh nějakého řešení a je tam vlastně řekněme rozšíření kapacit všeobecného vzdělávání na středních školách.

A já se chci zeptat, nemyslíte si, že by tohle mohlo nějakým způsobem vlastně pomoci řešit ten problém? Pokud by se rozšířily kapacity všeobecného vzdělávání, tedy v zásadě to nejpoptávanější v tom českém středoškolském systému, bylo by toto řešení, protože upřímně, vy jste vyjmenoval řadu problémů, které bylo možno řešit v rámci designu mechanismu, ale vzhledem k tomu, že o tom mluvíte už dvacet let, tak já jsem poměrně skeptický k tomu, že ten mechanismus je v českých podmínkách dostatečně designovatelný. A nepomohlo by, kdybychom rozšířili kapacity všeobecného vzdělávání na středních školách?

Daniel Münich

Určitě by to pomohlo, protože ty problémy toho přijímačkového systému se násobí tou diverzitou, extrémní diverzitou těch škol, jak po stránce kvality, tak typu. My tady v Praze máme speciální situaci, kdy těch škol dle typů je prostě obrovské množství, ale když člověk žije někde jinde mimo ta největší města, tak se mu vlastně nabízí v nějaké rozumné vzdálenosti pouze několik, vlastně jedno gymnázium, řekněme v lepším případě a potom nějaká odborná škola střední a teď zrovna to není nutně ten obor, který on má rád a tak dále. A ty ostatní varianty jsou buď nějaké nižší vzdělání bez maturity nebo obor, který ten člověk nechce studovat nebo na něj nemá, prostě nemá vlohy a tím to zvyšuje vlastně tu potřebu strategizování a výhry v té loterii přijímačkové. Pokud by ty školy byly homogennější, tak by těm lidem zas tak strašně nezáleželo, jestli se dostanou na tu nebo onu školu. V podstatě by měli všude tu nabídku podobnou, tak by se to napětí snížilo, takže myslím, že právě proto je potřeba pracovat na obou frontách. Jo, to znamená snížení té obrovské heterogenity českého školství hlavně toho středoškolského. O tom hlavně mluvíme. Těch 300 oborů je prostě stále extrémně moc. V situaci, kdy přes 50% lidí plánuje, že půjde to vyzkoušet na vysokou školu. Vlastně už se o tom rozhoduje v těch 14 letech, někdy ještě dřív, kdy se směřuje na tu střední školu a je už hotovo. Jakmile prostě půjdete na silnoproudou techniku nějakou, jako já jsem šel, tak prostě jste předurčený, že potom půjdete už jenom na elektro fakultu a jinam ne, protože na chemii vás nevemou. Takže tím strašně brzo uzavíráme těm těm mladým lidem tu cestu, kdy oni vlastně ještě pořádně nevědí, co jim půjde, co budou chtít dělat a taky, kde svět bude za těch pět deset let.

Bohumil Kartous

Rozumím. A co teď máme nového ministra školství, jenž tedy chce nějakým způsobem řešit tenhle problém, co by měl podle vás udělat nejdříve? Na co je reálně čas během těch následujících dvou let jeho mandátu?

Daniel Münich

No je potřeba říct, že dva roky je málo. Ty čtyři roky celého mandátu jsou vždycky lepší a takže určitě neudělá všechnu tu práci, která by byla potřeba odvést. Myslím si, že tady je jasná společenská poptávka po vyřešení právě systému modernizace systému přijímaček a po snížení té obrovské diverzity středoškolského vzdělání. Vlastně ta dvě témata, o kterých jsme hovořili, že v tomto směru by se něco mohlo nastartovat. Za prvé, finanční investiční prostředky na změnu kapacit těch škol a informační systém, pokrok digitalizace včetně nového mechanismu designu, designu mechanismu přijímaček.

To jsou věci, které by aspoň ta klíčová část by se mohla za ty dva roky jpřinejmenším připravit. Víme, že v Česku státní aparát přece jenom je takový pomalejší. Nejde to tak rychle, jak by si člověk představoval, tak za dva roky by to mohlo být připraveno s mašličkou, no.

Bohumil Kartous

Tak jo. Tak já vám děkuju za rozhovor a někdy se opět určitě setkáme, ať už k tématu vzdělávání nebo jiných problémů strukturálních programů české republiky. Daniel Münich, ekonomický institut CERGE, děkuji.

Daniel Münich

Děkuji za pozvání.



0
Vytisknout
9209

Diskuse

Obsah vydání | 2. 6. 2023