17. 4. 2024
Moje žena, fotoarchivářka, ráda poukazuje na to, že všechny fotografie jsou dvojitým výřezem – výřezem v čase (nevíme, co se stalo předtím nebo potom) a výřezem na místě (nevíme, co bylo mimo záběr fotografa). Totéž platí o pulzech násilí, jako byla nedávná íránská salva 300 bezpilotních letounů, střel s plochou dráhou letu a balistických raket namířených na Izrael. Abychom pochopili to, co pozorujeme, musíme vystoupit za rámec toho, co vidíme na první pohled.
Útok nebyl pouhou reakcí na izraelský útok v Damašku z 1. dubna, při němž zahynuli dva íránští generálové a pět dalších důstojníků Revolučních gard. Spíše představuje inflexní bod v polotajné válce, která probíhá už léta. Tento konflikt zahrnoval útoky na lodní dopravu na obou stranách, bombardování židovských a izraelských civilních cílů, odpalování raket přes severní hranici Izraele a příležitostné atentáty na klíčové postavy, jako byl Mohsen Fachrízádeh, kmotr íránského jaderného programu.
Izraelští sardoničtí váleční humoristé vtipkují o prvním přímém letu z Teheránu do Jeruzaléma od roku 1979, ale jak už to tak bývá, vtip má jádro vhledu: Neochvějné nepřátelství vůči Izraeli je součástí DNA Islámské republiky. Toto nepřátelství je navíc neoddělitelně spojeno s nepřátelstvím vůči Spojeným státům: Jeden je menší Satan, druhý velký. Smířit se s oběma stranami je ideologicky nemožné. Nepřátelství vůči oběma a přesvědčení, že obojí je vzájemně propojeno, je neotřesitelné.
Ale je tu odklon. Íránská polotajná válka využila Hizballáh v Libanonu (a jinde ve světě), irácké milice a jemenské Húsie k útokům a zabíjení nepřátel. Tato zábrana se začala rozpouštět. Odpálení více než 300 řízených zbraní a přihlášení se k odpovědnosti za to je otevřeným prohlášením, že Írán je ochoten vést válku ve slunečním světle a ne jen ve stínu.
To je zase součástí širšího vzorce íránské agresivity: Zahrnuje použití iráckých milicí k útokům na americké základny a vyzbrojování a pomoc milicím Húsiů při jejich útocích na civilní lodě v Rudém moři i mimo něj. Vyvolává to otázku: Proč se Írán začal chovat nestoudněji, méně opatrně a ve větším rozsahu než kdykoli předtím?
Jednou z odpovědí může být zdánlivě nezvratný pochod této země k vlastnictví jaderných zbraní, pochod, který byl nakrátko zpomalen americkou invazí do Iráku v roce 2003 (po níž následovala pauza v íránském programu) a nešťastným a časově omezeným Společným komplexním akčním plánem (JCPOA) vyjednaným v roce 2015, od něhož Trumpova administrativa upustila a Bidenova administrativa se jej neúspěšně pokusila oživit.
Druhou a hlubší odpovědí je však vstup Íránu do koalice – nikoli do aliance – s Ruskem, Čínou a Severní Koreou. Írán nyní hraje důležitou roli v ruské válce na Ukrajině. Íránské drony létají každou noc nad ukrajinskými městy, odhalují a zdůrazňují ukrajinskou protivzdušnou obranu, aby připravily půdu pro ruské řízené střely a balistické rakety. Írán údajně pomáhal s výstavbou ruských továren na výrobu dronů, pravděpodobně výměnou za ruskou pomoc na jiných frontách.
Je to právě tento větší geopolitický posun, který činí íránský útok na Izrael tak významným. Hlavní hráči v koalici Rusko-Čína-Írán-Severní Korea jsou stále ochotnější použít otevřené násilí (proti Ukrajině, Izraeli a Filipínám) a vyhrožovat mnohem horšími věcmi, včetně použití jaderných zbraní. Spojuje je sílící přesvědčení, že přichází jejich chvíle, kdy rozdělený a nerozhodný Západ, bohatší, ale ochablejší, nebude bojovat.
V reakci na to, jak tomu často bývá, se západní státy uchylují k technologickým a taktickým řešením. Z krátkodobého hlediska fungují. Izraelci za pomoci Spojených států, Velké Británie a možná i dalších mocností (objevily se zmínky o Francii a Jordánsku) sestřelili téměř každý projektil, který se k nim blížil. Je to úžasný výkon a nepochybně vytvoří velkou poptávku po izraelské protiraketové technologii. Stejným způsobem americké a evropské válečné lodě sestřelovaly většinu raket Húsiů (ve skutečnosti íránských) letících na obchodní lodě, které se pokoušely přiblížit k Suezskému průplavu.
Protiraketová obrana je však z dlouhodobého hlediska hrou, která směřuje ke krachu. Pokud každá obranná raketa, kterou odpálíte, spolu se všemi systémy, které ji řídí a navádějí, stojí řádově více než přilétající raketa, dokonce i ty nejbohatší země zbankrotují. Takové systémy se v současné době sériově nevyrábí, i když se to může změnit. Nová éra raketové a bezpilotní války je navíc stále v rané fázi. Jak ukazuje válka dronů nad ukrajinskými poli, počet, sofistikovanost a množství takových systémů v podmínkách skutečného konfliktu rychle rostou. Hra se stává hrou opatření a protiopatření a v každém případě žádná obrana není z dlouhodobého hlediska stoprocentně účinná. A tak se dříve nebo později potopí lodě, vybuchnou obytné domy, zemřou civilisté.
V takových výměnách vyhrává útočník, protože mají větší efekty. Rejdaři se budou vyhýbat určitým trasám, společnosti budou váhat s podnikáním ve válečné zóně a turisté a manažeři korporací se budou vyhýbat letištím, kde se pravidelně rozeznívají sirény. To je širší strategie, která zde funguje, a nenechte se mýlit: Íránským cílem je, jak bylo opakovaně a jednoznačně řečeno, vyhlazení izraelského státu, což je cíl, který sdílí Hamás a možná i davy křičící "Od řeky k moři" v ulicích New Yorku nebo Londýna. To samo o sobě není nic nového; v polovině minulého století to byl cíl Egypta a Sýrie, ale to se stalo prostřednictvím jedné nebo dvou vrcholných bitev. Tohle je něco mnohem zdlouhavějšího.
Cílem je zde také něco mnohem většího, než je boj za zničení Izraele. Cílem koalice Rusko-Čína-Írán-Severní Korea není svržení "mezinárodního řádu založeného na pravidlech" – což je fráze, která více klame, než informuje, protože pravidla nějakého druhu existovala vždy – ale Američany vedeného světového řádu, který je artefaktem posledních 75 let. Rámec koalice je jaksi velký, Spojené státy a jejich spojenci představují jeden křehký celek, který se, bude-li na několika místech tvrdě napaden, rozpadne.
Právě v tomto rámci tedy musí Spojené státy a jejich spojenci zvážit další kroky. Kampaň Írán versus Izrael je jen jednou kampaní v mnohem větším konfliktu. V polovině 30. let 20. století bylo chybou považovat italskou invazi do Habeše, španělskou občanskou válku, německou okupaci Porýní a zahájení války v Číně Japonskem v roce 1937 za soubor jedinečných a nesouvisejících událostí. Spíše představovaly jeden velký problém. Američtí lídři se budou mýlit, pokud se podobně pokusí rozškatulkovat každou ze svých dnešních výzev: Válku na Ukrajině, čínskou agresi v Jihočínském moři, konflikt na Blízkém východě.
To, že koalice Západu a jeho partnerů byla ochotna jednat v boji proti íránské raketové palbě, je slibným znamením. Dokud však Írán nezaplatí viditelnou a vysokou cenu za své chování, kdy přímo útočí nejen na Izrael, ale prostřednictvím svých proxies i na své arabské sousedy a globální lodní dopravu, problém se bude jen zhoršovat.
Byla-li někdy doba pro silné americké státnictví podpořené vojenskými svaly, pak je to právě teď. Ale i když Spojené státy spílají svým spojencům za to, že neutrácejí dost, jejich vlastní výdaje na obranu jako procento hrubého domácího produktu klesají na úroveň, která nebyla zaznamenána od šťastných dnů roku 1999, a to na 2,7 %. To politikům nedává velký klacek, který potřebují, mají-li být jejich měkká slova přesvědčivá.
Dokud se Spojené státy nebudou vážně zabývat tím, co potřebují, aby zachovaly pořádek, který pomáhaly vytvořit a udržovat, a který v tomto procesu nesmírně prospěl sobě i ostatním, bude na města demokratických spojenců létat mnohem více raket. Je chatrnou útěchou, že ostatní zaplatí cenu krví dávno před Američany – ale dříve či později to uděláme i my.
Podrobnosti v angličtině: ZDE
Diskuse