Co jsem dělal, když Izrael zabíjel civilisty v Gaze?

29. 10. 2024

čas čtení 8 minut
Tento vynikající článek platí i pro Čechy. Pražské Národní divadlo vyvěsilo uprostřed těchto všech brutálních válečných zločinů, páchaných Izraelem, izraelskou vlajku. Obscénní. (JČ)

Zvěrstva nezvěrstva, Izraelci pokračují ve svém každodenním životě

Vždycky jsem si kladl otázku (stejně jako mnozí přede mnou), jak vypadal život „obyčejných“ lidí, zatímco jejich země páchala zvěrstva, jak se cítili hodinu od každodenního masového zabíjení. Žili lidé na druhé straně obležení „normální“ životy? Chodili ještě do kina, na kávu s přáteli? Proč se nevzbouřili, nepostavili se ničivým nástrojům a nezastavili je svými těly? Na tuto otázku jsem nikdy nedostal odpověď, protože jsem v takové zemi nežil. Tak tady to je, teď už to vím."

Minulý týden izraelská armáda bombardovala město Bejt Lahíja v severní části pásma Gazy. Podle místních zdravotnických služeb bylo bombami zabito přibližně 80 lidí. Na videozáznamech vysílaných televizí Al-Džazíra, která v současné době v Izraeli nevysílá, ale jejíž reportáže jsou snadno dostupné na YouTube, jsou vidět malé děti vytahované z trosek, jejichž celá těla jsou pokryta bělavě šedým práškem. Některé z nich nepřežijí. Jiné přežijí, ale přijdou o rodiče nebo o oba rodiče a připojí se k desítkám tisíc gazanských dětí, které válkou osiřely, píše Michael Sfard.


 
První zprávy o ostřelování jsou z jedné hodiny ranní, ale nevím, v kolik hodin k němu vlastně došlo, takže nevím, jestli jsem v době, kdy náš pilot shazoval bomby, sledoval třetí díl čtvrté série skvělého italského seriálu z produkce HBO „Můj skvělý přítel“, nebo jestli jsem už ležel v posteli a četl jednu z detektivek Georgese Simenona. Mohu však s jistou přesností odhadnout, co jsem dělal během masového zabíjení, které se odehrálo večer předtím.

Izraelská armáda v té době obléhala dvě nemocnice v uprchlickém táboře Džabalja, odpojovala elektřinu a ostřelovala jejich okolí. Podle místních zdravotnických služeb v táboře bylo při ostřelování zabito 46 lidí (z toho 21 žen a dětí). No a zatímco se tohle všechno v Džabalíji dělo, já a moje rodina jsme si dávali asijské jídlo, které jsme si objednali v jedné telavivské restauraci, a později jsem se s nejmladším synem díval na akční film z konce 80. let, aby poznal filmová mistrovská díla, na kterých jsem vyrůstal.

Už v prvních dnech války bylo jasné, že izraelské válečné akce se nepodřídí omezením diktovaným mezinárodním právem. Tři dny po vypuknutí války jsem v článku v těchto novinách varoval: „V žádném kontextu by takový krok nemohl být legální ani morální. Dokonce ani obléhání, vojenská strategie, která může být za určitých podmínek legální, nemůže zahrnovat zbavení civilistů v obléhané oblasti věcí potřebných  k přežití.“ O deset dní později jsem upozornil, že „nepochopitelná krutost, které jsme byli vystaveni... pronikla do naší duše. A stejně jako jaderné palivo nás po spirále nasměrovala do morálního pekla.“ Tato slova jsem napsal, aniž bych si uvědomoval hloubku propasti, do které jsme se řítili.

Generace Izraelců budou muset žít s tím, co jsme způsobili v Gaze

V následujících týdnech a měsících Izrael ztratil veškeré zdání lidskosti. Jeho oprávněná obranná válka se změnila v bezohlednou kampaň pomsty proti 2,3 milionu lidí. Více než rok se zdá, že se palebná politika izraelské armády v nejhustěji obydleném a nejchudším pásmu na světě řídí podle panelových diskusí na kanálu 14. Bojiště je zatíženo děsivými důkazy o bezprecedentních válečných zločinech: opakované násilné vyhánění zhruba půldruhého milionu obyvatel Gazy z jejich domovů a poté z míst, kam uprchli, bez závazku umožnit jim návrat, až boje skončí; bombardování, které, i když je podle mluvčího IDF zamýšleno jako zásah proti operativcům Hamásu, ve skutečnosti při každém útoku zabíjí s lhostejností, z níž mrazí krev, desítky občanů; válečná strategie, která občas zahrnuje úmyslné odepření humanitární pomoci a používání hladu jako metody boje k vynucení vojenských úspěchů; středověké obléhání, které Izrael v posledních týdnech zavedl v severním pásmu Gazy, při němž umírají a hladoví tisíce dětí, žen, starců a nevinných mužů.

Drážďany blednou ve srovnání s tím, co provádíme v Gaze. Bombardujeme  bez rozdílu, proměňujeme v trosky zjevně civilní cíle a zničili jsme civilní infrastrukturu, která umožňovala život v pásmu Gazy, jež se stala jedním obrovským peklem. Zabili jsme asi dvě procenta jeho obyvatel, přičemž drtivou většinu obětí tvořili civilisté.

A nejhorší je, že jsme si na to zvykli. Izraelci (Češi!, pozn. red. BL) ani nemrknou okem, když slyší zprávy o desítkách dětí a žen zabitých při bombardování. Je jim to prostě jedno. Tyto útoky, při nichž jsou desítky lidských bytostí, které stejně jako my milují, sní, ubližují, mají rodinu a přátele - zmasakrovány (jiné slovo nemám) naší armádou, se staly rutinou. O každé smrti „nevinných kolemjdoucích“ se dříve obšírně informovalo, dokonce to vyvolávalo veřejnou debatu. Dnes, po roce války, se zprávy o táborech pro vysídlené osoby, v nichž byli upáleni uprchlíci (a to není metafora!), sotva dostanou do letmých válečných zpráv na zpravodajských webech. Vyhlazujeme, ano,v-y-h-l-a-z-u-j-e-m-e život v pásmu Gazy. A na našich streamovacích platformách se stále objevují nejlepší seriály HBO.

Vždycky jsem si kladl otázku (stejně jako mnozí přede mnou), jak vypadal život „obyčejných“ lidí, zatímco jejich země páchala zvěrstva, jak se cítili hodinu od každodenního masového zabíjení. Žili lidé na druhé straně obležení „normální“ životy? Chodili ještě do kina, na kávu s přáteli? Proč se nevzbouřili, nepostavili se ničivým nástrojům a nezastavili je svými těly? Na tuto otázku jsem nikdy nedostal odpověď, protože jsem v takové zemi nežil. Tak tady to je, teď už to vím.

Musím oznámit, že život se stále skládá z banalit. Koupě nových bot pro dítě, oprava auta, rodinná hádka u svátečního stolu a ranní káva v nedaleké kavárně. Pravda, slyšíme letecké poplachy a bolestné zprávy o padlých vojácích, spousta Izraelců je vysídlená a při pomyšlení na naše rukojmí se tají dech. Tato rutina jen umocňuje kontrast: jak to, že ráno vychází slunce a v kavárnách se stále prodává káva a croissanty, zatímco naše sestry a bratři hnijí v pekle tunelů v Gaze?

Jen málo Izraelců má proti této kruté válce námitky. Válce, která mění životy statisíců lidí v Gaze v peklo a zároveň brání návratu našich rukojmích. Málokomu se podaří prohlédnout nacionalistickou, militaristickou indoktrinaci mainstreamových izraelských médií, jejichž zrada svého poslání a vědomé rozhodnutí neříct nám nic o tom, co v Gaze děláme, vejde do dějin. Hlasy přicházející z Gazy slyší jen málokdo; i oni jsou ochromeni. Tato válka dospěla do stadia prověřování mrtvých gazanské společnosti, a přesto nedokážeme myslet na nic jiného než na podepisování petic, demonstrace, podávání petic a psaní stanovisek. Ale to, jak mi kdysi někdo řekl o mých peticích k Nejvyššímu soudu, se rovná pokusu vysušit oceán čajovou lžičkou.

Celé generace Izraelců budou muset žít s tím, co za uplynulý rok děláme v Gaze. Generace Izraelců budou muset svým dětem a vnukům vysvětlovat, proč jsme se tak zachovali. Někteří budou muset vysvětlovat, proč neodmítli bombardování. A někteří budou muset vysvětlovat, proč neudělali víc, aby tu hrůzu zastavili.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1
Vytisknout
2023

Diskuse

Obsah vydání | 31. 10. 2024