Et in Arcadia ego: Nad Velmi pozdním odpolednem Kamila Fily

24. 2. 2025 / Marek Feigl, Jana Feiglová

Kdo vrtí hlavou nad adresně negativistickým Filovým vyjadřováním, přehlíží hluboce zakotvenou tradici podobného zničujícím způsobem polemického psaní, podobných anti-statí a anti-knih. Jako připomínka podobného žánru by tu mohla posloužit Nietzscheova první Nečasová úvaha proti Davidu Straussovi, spisovateli a vyznavači (vyd. 1873), zpětně pak hořké doktrinální polemiky v křesťanském písemnictví raného novověku a středověku až někam k Ciceronovým Řečem proti Catilinovi... Přes hlavu Uzlovu však Fila útočí na obecnější myšlenková schémata, na patriarchát (nebo snad na hnijící zbytky patriarchátu v české postmoderní společnosti, jak na tuto dekadenci odkazuje i symbolika „velmi pozdního odpoledne“ v názvu knihy). Avšak i dohnívající patriarchát představuje jenom plod širší – a velmi dlouhodobé – myšlenkové chyby evropské tradice, kterou Fila detekuje ve finále třetího svazku jako „esencialismus“, trvání na nadčasových, transhistorických esencích (podstatách). Tyto spekulativní esence/podstaty pak klasifikují nejenom neživé věci, ale rovněž zásadní znaky a role jednotlivců i společenských komunit. Se zřetelem k uvažování o patriarchátu běží v kultuře esenciality o předpoklad podstatných a neměnných určení mužskosti a ženskosti, a toto postulování duální podstaty muže a ženy pak apeluje na konkrétní kulturní a etická plnění, na dodržování udánlivých „mužských“ a „ženských“ rolí, v zásadě vrozených, i jejich binarity: „Na to, aby bylo něco esenciální, by to muselo být vrozené, předem dané, nadčasové, neměnné a univerzální pro danou skupinu. Pravda o člověku se zde rovná vědění o jeho podstatě a pravda o konkrétním jedinci se odvozuje od míry naplnění této »jádrové podstaty«. Znamenalo by to rovněž, že jakákoli změna či pokus o změnu této »danosti« by musela vést ke krizi nebo kolapsu, tedy musela by narušit nebo zničit identitu skupiny i jejích jednotlivců...“ (III/291). Ač to snad zní jako spekulativní filosofické cvičení, trvání na poslání ženy, muže, neměnnosti dvou pohlaví, zamítání legitimity genderové proměny nebo konzervativní kritika homosexuality reprodukují právě tato schémata: trvání na údajně předurčené (Bohem, přírodou, posvátnou tradicí...) mužskosti, ženskosti, na jejich asymetrii. Myšlenková „jiskrnost“, kterou potkáváme v nenávistných tradicionalistických, vlasteneckých i bolševických internetových výžbleptech pod všemožnými zprávami či úvahovými články o „manželství pro všechny“ nebo třeba o Istanbulské úmluvě, stále reprodukují toto esencialistické filosofické schéma dávného Aristotela a křesťanského středověkého aristotelismu.

Kamil Fila se pokusil o knihu takřka univerzální rozvětvenosti – Velmi pozdní odpoledne chce pojmout vše nebo bezmála vše, co jste chtěli vědět o utkávání se feminismu a patriarchátu a báli jste se zeptat. Hermeneutika Uzlových popularizačních příruček (napsal jich ve skutečnosti nižší desítky), rovněž jeho mediálních vystoupení; analýza nepřeberného množství vyjádření politiků, intelektuálů, filmařů, celebrit i bezejmenných zoufalců ze sociálních sítí, která konzervují patriarchát a útočí na feminismus i na ženy vůbec; cesta do hlubin homofobie, transfobie, jakož i do hlubin dehonestace sexuální nonkonformity a ženské či jiné emancipace v české společnosti; chladná a bagatelizující, často přímo výsměšná zdejší odezva na kampaň #MeToo; brutální zaostalost tuzemského soudnictví v posuzování a odsuzování sexuálního násilí; interpretace kódů virtuálního světa incelů napříč generacemi; kulturní analýza pojetí rodiny a rodinných hodnot v české společnosti (se zvláštním zřetelem k formulacím z knih Radima Uzla). Ohlédnutí za tragickou úrovní pochopení agendy feminismu a genderových studií v české společnosti, mýty spojené s výchovou dětí, domácím násilím a sexismem, interpretace artificiálních filmů i seriálů, stejně jako populární hudby a rapu. Na všechna tato témata v prvních dvou dílech Filova kritického projektu dojde. Ve třetím díle načrtává Fila vizi společnosti bazálně pluralitní a tekuté (v duchu okřídleného pojmu Zygmunta Baumana), která se už nebude zatěžovat žádným fetišismem identit a esencí a bude mít porozumění pro experimentování s rolemi, vztahy, pojetími mateřství i otcovství, se sexuálními stejně jako se socioekonomickými parametry vztahů.

Vydat knihu podobného rozsahu a kategoričnosti představuje v české společnosti odvahu. Tato odvaha – a příkrost odsudků, kterým nutně bude autor čelit a už nyní čelí – představuje prosté měřítko civilizační zaostalosti české společnosti za zeměmi Evropy... Netroufáme si říci jenom západní, ale také jižnější a zejména společnosti severoevropské, skandinávské. V jádrových zemích EU by podobná kniha zjevně splynula s mainstreamem. Téměř vše, co ve Velmi pozdním odpoledni zazní, představuje už od Stockholmu po Amsterodam a od Dublinu po Madrid pokud ne danosti přijaté, nebo dokonce dlouhodobě zažité, tedy přinejmenším výzvy vážně a široce diskutované: a diskutované s vážným akademickým záběrem či respektem. Fila nás konfrontuje s projevy propastné hlouposti českého konzervativismu, který v zásadě nedokáže postřehnout, že i německý, britský, francouzský nebo skandinávský konzervativismus si už dlouho řídí hodinky podle docela jiného času. Zamezování násilí na dětech, orientace v problematice genderové proměnlivosti, manželství stejnopohlavních párů i ohleduplnost veřejného prostoru vůči ženskému tělu zde představuje hodnoty přijaté a přijímané napříč ideologickým spektrem, širokou a dlouhodobou souhrou elementů liberálních, sociálnědemokratických, konzervativních, křesťanskodemokratických, „zelených“ i jiných. Žádná barikádová revoluce k institucionalizaci feministické a LGBT+ agendy nebyla v civilizovaných evropských společnostech zapotřebí, k této podobě uspořádání se vyspělejší evropské společnosti prodiskutovaly v celé své různosti. „Manželství pro všechny“ dnes v Evropě rozhodně nepředstavuje projev progresivismu: vzpomeňme na stejnopohlavní manželství někdejšího irského konzervativního premiéra Leo Varadkara i na aktivní přijetí legislativy „manželství pro všechny“ řeckou konzervativní vládou (v široké shodě s opoziční Syrizou).

Velkou zásluhu Filova trojdílného knižního cyklu představuje nabídnuté zrcadlo propastné primitivity české diskuse o tématech rovnoprávnosti a emancipace žen (a LGBT menšiny, stejně jako o důstojnosti dětí v rodinném prostředí a nepřípustnosti fyzického trestání). Fila se zvládnutím rozsáhlých vědeckých i mediálních zdrojů a s formulační sršatostí vyvrací zažité mýty české společnosti, zejména její středněvěké a seniorské části; stranou nezůstávají ani mytologie rozšířené v incelských a darknetových subkulturách. Jistěže v éře globalismu nemůže být česká společnost uchopena zcela autonomně, cirkulaci podnětů (zdráháme se říci v tomto případě „myšlenek“) se nelze zcela vyhnout. Pohled do českého zrcadla mužského šovinismu a advokátů i advokátek patriarchátu působí ovšem obludným dojmem. Kolik enormní omezenosti, nezvládnuté agrese, inhumánní necitelnosti a patetického diletantství zůstává v současné české společnosti stále přítomno! Filova dokumentace rozpoložení české společnosti na stovkách stránek tu musela představovat hotovou práci pro vraha. Díky Filovu screeningu víme více než předtím – a více, než jsme si snad přáli – o psychologických a ideologických kontextech obludného výtoku poloanonymních diskusních sprostot na sociálních sítích i v „diskusích“ (uvozovky by měly být zde alespoň patery) pod články na českých serverech. Šovinistický trolling přítomný v internetovém prostoru Fila zdatně detekuje jako kombinaci přímo negramotné nevzdělanosti s notorickým sexuálním i vztahovým strádáním a propastným lidským neštěstím. Podobné bytostné neštěstí zůstává samozřejmě baumanovsky tekutým a těkavě se přelévá do nenávistí rasistických a generačních, do skupinové politické nenávisti jak autoritářské, tak pravicové.

Autor má své profesní zakotvení, které ho nutně disponuje k přednostní práci s některými fenomény, zatímco jiné zůstávají ve stínu. Jde o filmového vědce a kritika zavázaného dlouhodobě metodologickým postulátům (new) cultural studies. Svůj ostrozrak Fila zaměřuje na materiál českých, hollywoodských i dalších filmů, na projevy populární kultury i na rétoriku přítomnou ve veřejném prostoru. S ohledem na tematiku knihy nezbývá než litovat, jak minimalistická pozornost se tu věnuje českému církevnímu diskurzu. Jistěže dnes zde dominantní římskokatolická církev ani jiné církevní organizace neurčují provoz české společnosti. K římskokatolickému vyznání se v České republice přihlásilo při posledním sčítání (2021) přibližně 750 tisíc obyvatel. Nějakou afinitu k organizovanému křesťanství deklaruje kolem milionu zde žijících. Je však třeba počítat s alespoň sváteční přítomností katolicismu ve veřejném prostoru a se vztahem jazyka křesťanství k jazyku standardnímu, s křesťanstvím ovlivněným estetickým prožíváním, s lidovou slovesností (vzpomeňme na Strachova Anděla Páně) a v nějakém smyslu i s křesťanskostí poznamenanými etickými symboly zažitými v českém společnosti. Provinční český římský katolicismus zde například určitě v nadprůměrné míře generuje homofobní diskurz a daleko silněji také narativ o údajně esenciálních mužských a ženských rolích a tzv. tradičních rodinných hodnotách. Bylo by zajímavé ohledávat ideologické předpoklady těchto postulátů spojených s provinčním českým a polským katolicismem (vnitrocírkevní diskuse v západnějších zemích se opět nacházejí někde jinde, ve značně modernějším stadiu). Příliš mnoho veřejného prostoru okupují spíše laické domněnky o tom, co znamenají přikázání Desatera, o vztahu Starého a Nového zákona či o vzniku a přesnější podobě „závaznosti“ biblických textů. Slouží jako nereflektované referenční pole i pro sympatizanty diskurzu o „židovsko-křesťanských základech Evropy“ – reprodukované též množstvím internetových diskutérů, kteří zde exploatují pouhé slogany a jejichž duchovní zakotvení ani životní praxe zpravidla nemají s žitým křesťanstvím nic společného. Vyjadřování kleriků, bývalých či současných představitelů církevní hierarchie stejně jako venkovských farářů by zde nabízelo mnoho cenného materiálu pro kulturní studia. Prosakuje samozřejmě také do jiných sociálních bublin, zvláště těch, které přátelsky operují s českým konzervativismem a s afirmací patriarchátu. Rovněž by neškodila reflexe novozákonních textů, jež by možná dosti překvapivě ukázaly, jak nízkou hodnotu přikládalo prvotní křesťanství rodinné pospolitosti. Ježíš sám v několika příkrých výrocích zpochybnil hodnotu rodiny (Mk 3,33-35; Mt 19,29; Lk 9,59-62; 14,26-27…). Také apoštol Pavel koncipoval helénské církevní křesťanství poněkud hlouběji než coby pouhé pokřtění patriarchátu (Ga 3,26-28).

Fixovat problém jako „faunství“ (nepřímo v názvu knihy, přímočařeji pak ve vyměření terénu tázání v úvodních stránkách prvního svazku) nás přivádí do určitých rozpaků. Neshledáváme tento termín přesvědčivým ve vztahu k „tělu“ reflektované problematiky. Název knihy, její slovník i zčásti ilustrativní doprovod odkazují na film Faunovo velmi pozdní odpoledne (režie Věra Chytilová, 1983; v hlavní roli Fauna Leoš Suchařípa). Také při křtu knihy 22. prosince 2024 ve Filmhubu Edison v Praze trval autor na tom, aby byl celý tento film promítán. Nuže, počáteční pochybnosti se po přečtení knihy proměnily v pochybnosti prohloubené: vazbu autora knihy k filmu Chytilové shledáváme subjektivní, subjektivně podpůrnou. Film se stal Filovi povzbuzením k celoživotnímu závazku nedotáhnout to nikdy do slizkosti hlavního hrdiny filmu (I/22). Což o to, Suchařípa v roli Fauna je skutečně slizký, až bůh brání, ale projevuje se nějak výrazněji jeho potenciál pasažéra patriarchátu? Film zachycuje směšnost a melancholii smyslového bažení, kontrast krás světa a stárnoucího zevnějšku i opoustlého nitra, jež tyto krásy hodlá konzumovat. Faun poměrně směšně uhání mladé a ještě mladší ženy, chtivě je loví a není ve svém lovu neúspěšný. Zůstává však čím dál rozmrzelejší, melancholičtější, čím dál vzdálenější od autenticky prožitého uspokojení. Nakonec se mu v jeho zoufalství stává bližším odpírání si rozkoší a melancholická myšlenka na Boha (vyšeptalá, jako se stal on sám od hlavy k patě vyšeptalým). Primárně běží o moralitku, v níž rozkošnictví není trestáno jakoukoli vnější neúprosností, ale opotřebováním vnitřním, prchavostí. Červ z jablka rozkoše se prokousává ven a žere i jejich labužníka... Navzdory tomu není ve filmu Věry Chytilové Faunova komponenta příliš patriarchální. Faun žije osamoceně, nemá manželku, stálou partnerku či děti, kterým by mohl dát pociťovat patriarchální moc. Není vnitřně schopen ani životního rozhodnutí vedoucího k založení rodiny. Neutíká se k primitivnímu sexuálnímu predátorství; odmysleme nyní, že exploatuje práci své sekretářky, zde však běží více o odcizenou dynamiku moderního pracovního procesu než o reflektované rozhodnutí. Vyjadřuje se sice banálními zobecňujícími průpovídkami („jó, ženský sou nevyzpytatelný“; „ženský sou zákeřný“...), ale neredukuje ženy na opovrženíhodné, podřadné „řezivo“, rozhodně ne slovně – ani když se bonvivánsky baví se svými mužskými kamarády. Často ve filmu vystupují tyto ženy a dívky aktivněji, sexuálně iniciativněji než ochablý Faun... Ať tato férie Věry Chytilové znamená umělecky cokoliv, nemá mnoho potenciálu nasvítit blbost esencialismu ani opresivní a mocensky asymetrické formy soužití/vykořisťování v heteronormativním světě. Fila hodně píše o „faunství“, předhazuje Uzlovi i jiným pasažérům a udržovatelům patriarchátu toto faunství, ukazuje zde na něm nepřitažlivost a směšnost (myšlenkového) stárnutí a úpadku, avšak hlavním rysem faunství zůstává – asi i mytologicky a rozhodně ve filmu Věry Chytilové – chtivost požitků, poživačnost, posléze absurdita vztahu mezi žízní po těchto fyzických požitcích a jejich nedosažitelností a prchavostí, popřípadě prázdnotou, kterou „zkonzumovány“ zanechávají... Jasněji by v této věci patrně bylo, pokud by Fila docenil vazbu filmu a Debussyho symfonické básně Faunovo odpoledne (1894), hudby ve filmu Chytilové bohatě využívané, na slavnou, takřka nepřeložitelnou báseň Stéphana Mallarméa LʼAprès-midi dʼun faune. Faunství, kozlovitá chtivost řeckého dávnověku, tu ukazuje směšnost a melancholii touhy, těžko však slizkost esencialismu a patriarchátu: Faun zde zůstává apoliticky sám, sní a opájí se smyslovými vidinami.

Il Guercino (vl. jménem Giovanni Francesco Barbieri),   "Et in Arcadia ego". Zhotoven okolo roku 1620.

Knize by prospěla pečlivější redakční práce, škoda i některých dílčích věcných nepřesností (zákon o registrovaném partnerství byl do české legislativy přijat a zároveň vstoupil v platnost v roce 2006, nikoli 2008; III/106; Simone de Beauvoir nevyhlásila svou tezi, že „člověk se ženou nerodí, ale stává“, v padesátých letech, jak píše Fila v I/237, její slavná kniha Druhé pohlaví vznikala v letech čtyřicátých a vyšla roku 1949). Naše souznění ne snad se všemi detailními formulacemi Filovy knihy, jistě však s jejím záměrem a provedením, zůstává rezervované v jediné položce: mohli bychom mluvit o našem antropologickém skepticismu, pro který není bezezbytku jedlé Filovo vizionářství ani autorův sociální optimismus. Pokud jde o „praktické návrhy na nové sebepochopení společnosti“, jak je předkládá Fila ve finále třetího dílu své knihy, po praktické stránce zde s ohromnou spoustou postojů souzníme, zejména co se týče legislativní roviny. Jistěže nepovažujeme za obhajitelné jakékoli legislativní ukotvení sebemenšího tlaku na esencializaci rolí mužů a žen, jakoukoli diskriminující legislativu vůči lesbám a gayům, jakoukoli platovou nerovnost. Nenapadá nás žádné obhajitelné hledisko, ze kterého by podpora nebo jenom mlčenlivý souhlas s mocenskou heteronormativní asymetrií zůstávaly možnými. Jistěže šovinistické výšplechty MUDr. Uzla a mluvčích sexuálního predátorství à la nositelé trička s nápisem Je suis Weinstein patří dnes už leda do muzea hnusu. Jistěže považujeme za žádoucí civilizační dohnání západoevropského a severoevropského civilizačního okruhu a (aktivní) inspiraci jejich společenskou diskusí o asymetrické a neplacené práci v domácnosti, o socioekonomických kontextech i jiné než jenom heteromužské tělesnosti. I verbální násilí a „esencialistické“ (i jiné) ponižování na internetu považujeme za velmi závažný problém současné společnosti a doufáme zde v mnohem efektivnější angažmá státu. Jistěže přijímáme jako legitimní všemožné praktické pokusy zpochybnit patriarchální a tradiční modely soužití přijetím zákonného institutu stejnopohlavního manželství, jež bylo implementováno do legislativy dnes už v bezmála čtyřiceti světových zemích, těch nejvyspělejších co do ekonomické prosperity a úrovně ochrany lidských práv, ale i těch ekonomicky méně vyspělých než Česko. Sympatizujeme rovněž s kulturou nové otevřenosti a nové viditelnosti, která se v teoretické i praktické rovině vyrovnává s přednostmi a stíny nemonogamního soužití, vztahů napříč generacemi či realizací práva na individuální sexuální spokojenost. Ale tváří v tvář Filovu liberálnímu vizionářskému elánu musíme upozornit na všemožné náklady vztahové (i jiné) hojnosti a na to, že postmoderní blahobyt zdaleka ne každému poslouží k dosažení duševního zdraví, natož štěstí. Nepřejeme si, aby tato naše pochybnost (která navíc není taxativní ani předmětná) byla interpretována jako staromilství, konzervativismus nebo nostalgie po patriarchátu. Zůstáváme si vědomi, že patriarchální společnost byla zatížena nevýslovnými patologiemi. Nevidíme možnosti, jak patriarchát „zachránit“, reformovat nebo redukovat na cosi dobrého po odhození jakýchsi „deformací“. V tomto všem zůstáváme s autorem Velmi pozdního odpoledne zajedno. Navzdory tomuto praktickému souznění nevěříme, že má antropologická rovina skutečnosti – individuality i společnosti – povahu takové rokokové Arkádie, jakou předkládá Kamil Fila. Autor v závěrech knihy přejně přitakává fluidním trendům soudobé společnosti, které – umocňované technikou a ještě spíše digitalizací a novými médii – dalekosáhle a velmi inkluzivně přejí experimentování se vztahy a rodinnými uspořádáními, se seznamovacími a sdružovacími možnostmi a propisují se do blažené nestálosti a neuspořádanosti vztahů. Autor tu vlastně nepředkládá hotové odpovědi, jde o baumanovsky tekuté vize a prognózy tekuté společnosti brzké budoucnosti a v mnohém už současnosti. My zde předkládáme hotové odpovědi ještě méně. Máme však pesimistické pochybnosti založené na lekcích z Thomase Hobbese. Předpokládáme, že lidská společnost je citelně iracionálnější a bestiálnější, než jak věří Kamil Fila. A že podobné rozbití kódů, extrémní pluralita a individualizace kulturních symbolů a životních platforem zanechává mnohem větší hromadu toxického odpadu, než si arkadik Fila připouští. Vztahové experimenty mohou snad posloužit někomu moudrému a zralému. Pakliže se z životního experimentování stane lidovka dostupná každému, rozhodně ne každý bude osobnostně stačit na to, aby se švédským stolem možností zacházel bez psychické nestability, bez traumat sebe nebo druhých (problém dětí zasahovaných důsledky těchto vztahů), bez zbabělosti a bez vážných kolapsů v oblasti osobní etiky. Nová viditelnost, ale i zakoušené společenské krize typu epidemie koronaviru ilustrují, jak nedospěle a neodpovědně se lidstvo jako druh chová a kolik blbosti a nehumánnosti v nás bydlí. Sám Fila připouští, že problém šikany v kolektivech či absence šikany, problém (ne)tolerance k agresi se zakládá a řeší v nastavení společnosti (III/193). Nuže, máme obavy o společnost, v níž takřka každý může dát průchod své egománii a obáváme se, kolik nejenom kladného, ale rovněž problematického potenciálu tato podoba společnosti přinese. Do jaké míry naopak umožní či připustí racionalitu v řešení otázek doby. Nepředestíráme, že lze tento problém systémově nebo institucionálně ošetřit a že sami víme jak. Vyjadřujeme tu pouze zdůvodněné obavy, že tato arkádie nové doby (a doby už přítomné) zdaleka nebude tak arkadická, jak ji zde s nesnesitelnou lehkostí koncipuje a vítá Fila. – Malíři sedmnáctého století Giovanni Guercino a Nicolas Poussin se proslavili malbou výjevu, na němž pastýři v Arkádii, zemi blaženosti, objeví vyděšeni hrob s nápisem „Et in Arcadia ego!“ Smrt zde vyjevuje: „Také já jsem v Arkádii!“ Smrt, konečnost, bolest, nemoc, temnota bytí – také toto vše je v Arkádii, a je-li tomu takto, nakolik běží o skutečnou Arkádii...?

Nicolas Poussin: Et in Arcadia ego (vznikl 1637-38), zdroj: Wikipedia