14. 3. 2025
Jeho argumentace byla podložena pseudovědeckou demografickou teorií, která nakonec našla podporu v Kremlu, ale pro mě byla pozoruhodnější naděje, s níž mluvil.
Pokud je tento muž stále naživu, musí se cítit ospravedlněn. Současný ústup Ameriky od jejích závazků po celém světě – od vykuchání americké pomoci až po opuštění evropských spojenců – představuje kapitulaci moci, která je v živé paměti srovnatelná pouze s jednostranným stažením Michaila Gorbačova z Afghánistánu, východní Evropy a dalších zemí v letech 1988 až 1991 – těsně před rozpadem Sovětského svazu.
Spolu s oběma zahraničněpolitickými obraty nemůžeme přehlédnout hluboké posuny v ideologických základech obou států.
Gorbačov ospravedlnil svou "restrukturalizaci" neboli perestrojku odvoláním se na otce zakladatele Sovětského svazu, Vladimira Lenina. Učinil tak však tím, že poznamenal, že historický Lenin pragmaticky upravoval politiku podle okolností. To zpochybnilo mytologického Lenina – neomylného hrdinu, jehož ctnosti nemohly být zpochybněny.
V Rusku narozený americký antropolog Alexej Jurčak tvrdí, že Lenin byl "hlavním signifikantem" sovětského systému.
Dokud jeho posvátnost zůstávala nezpochybněna, odkazování na Lenina mohlo legitimizovat řadu politik a činů. Pohled na Lenina historickou optikou však zpochybnil jeho posvátnost. V důsledku toho se stalo pro sovětské občany nemožným shodnout se na tom, jaká politika a akce jsou legitimní. Tato krize smyslu umožnila, aby se chronické politické, ekonomické a sociální problémy náhle staly zničujícími.
Hlavním signifikantem Ameriky je její ústava, uctivě zakotvená ve Washingtonu, DC, podobně jako je Leninovo tělo v Moskvě. Za prezidenta Donalda Trumpa se však porušování ústavy stalo rutinou a zákonodárná složka federální vlády projevila jen malou vůli chránit své pravomoci před zásahy exekutivy.
Zdá se, že podobně jako Lenin za Gorbačova se posvátné centrum amerického politického systému destabilizovalo. Jako psaná smlouva se ústava vykládá snadněji než myšlenky mrtvého muže. Leninovou výhodou však bylo, že mohl ztělesnit rysy považované v sovětském systému za ctnostné.
Kde by mohli Američané hledat stejný typ vodítka? Po většinu americké historie to byl George Washington – první prezident, který přísahal, že bude dodržovat ústavu.
Jako hrdina revoluční války se Washington mohl stát králem.
Armádní důstojníci, frustrovaní slabostí ústřední vlády po válce podle Článků Konfederace, zvažovali státní převrat. Washington – vrchní velitel armády – mohl vést svržení (stejně jako Oliver Cromwell nebo Napoleon Bonaparte).
Washington odmítl a po britské kapitulaci v roce 1783 se vzdal svého velení ve prospěch Kongresu.
V roce 1789, poté, co byla ratifikována ústava jako právní řešení problémů konfederace, byl Washington jednomyslně zvolen prezidentem. Po dvou volebních obdobích však odmítl návrhy, aby kandidoval potřetí.
Často zdůrazňoval důležitost zvyku v lidských záležitostech a uvažoval o tom, že pokud by se držel u moci, Američané by si nemuseli zvyknout na pokojné a pravidelné střídání v úřadu. Tím, že odešel do důchodu, přenesl velkou část úcty, která mu připadla, na ústavu.
Washingtonovy narozeniny připadají na 22. února a Američané je začali slavit, když byl ještě naživu. V roce 1879 vyhlásil Kongres USA tento den federálním svátkem, příležitostí k oslavě příkladu nezištné veřejné služby a úcty k právnímu řádu, který "otec vlasti" ztělesňoval.
Tak to zůstalo až do roku 1971. V tomto roce vstoupil v platnost zákon o pondělních svátcích. Zákon byl přijat v roce 1968 na příkaz obchodní lobby, která viděla v třídenních víkendech příležitost k prodeji, a přesunul oslavu Washingtonových narozenin na třetí pondělí v únoru.
Vzhledem k tomu, že mnoho států také slavilo narozeniny Abrahama Lincolna a nové datum spadalo mezi jeho a Washingtonovy, někteří jej začali nazývat "Den prezidentů". Když celostátní inzerenti a výrobci kalendářů v 80. letech přijali tento termín, začalo to vypadat oficiálně.
Změna názvu samozřejmě narušila spojení svátku s Washingtonem, a protože zůstal více než jen nákupním dnem, začal být spojován se všemi prezidenty, což jej v podstatě oslabilo.
Ačkoli federální svátek oficiálně zůstává "Washingtonovými narozeninami", jen málo Američanů to ví.
Tento posun se shodou okolností shodoval s vlnou revizionistické historiografie, která poukazovala na to, že Washington – otrokář – není dokonalý.
Celá historiografie je revizionistická v tom smyslu, že historici revidují existující interpretace na základě nových důkazů. Těm, kteří chtěli neposkvrněnou modlu, se však zdálo, že Washington již nemůže vyhovovat požadavkům, nebo že historická fakta musí být zmasírována.
Od té doby mají historická hodnocení tendenci ztrácet se v kulturních válkách, kde ani jedna strana nemůže přijmout skutečnou osobu s trestuhodnými i obdivuhodnými rysy.
V Sovětském svazu však bylo pro většinu občanů obtížné přemýšlet o Leninovi historicky, protože v podmínkách diktatury byla otevřená veřejná debata založená na faktických informacích o něm nemožná.
Diktatura je závislá na mytologickém myšlení, které uctívá hrdiny a neodhaluje rozpory mezi oficiálními prohlášeními a realitou. Na počátku 90. let Rusové nedokázali nastolit právní stát z podobného důvodu: nedokázali překonat zvyk mytologizovat, což je přimělo upřednostňovat osobnost před politikou.
Osobnost, kterou si vybrali jako nezávislého prvního ruského prezidenta – Boris Jelcin – postrádala washingtonský respekt k vládě zákona.
Díky Washingtonovi měly USA lepší začátek. Tím že Američané upustili od široce připomínané historicky výjimečné úcty k vládě zákona, však ztratili příležitost procvičovat si historické myšlení ve veřejné sféře.
Nejenže do toho proniklo mytologické myšlení, ale nyní je dokonce možné, aby se prezident stylizoval do role monarchy a napodoboval Napoleona, jak to učinil Donald Trump.
Ústava – hlavní americký signifikant – ztratila schopnost sjednocovat občany kolem sdíleného pocitu smysluplnosti. Bude Washingtonova země další na řadě?
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse