Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Poslední článek Hossama Šabata

27. 3. 2025

čas čtení 10 minut

Novinář Hossam Šabat popisuje obnovení izraelské kampaně „spálené země“ v jeho rodném městě Bejt Hanúnu.

Hossam Šabat je mrtvý. Když píšu tato slova, jsem bez sebe vzteky a zoufalstvím. Izraelská armáda dnes ráno bombardovala jeho auto, když cestoval v Bejt Lahíji. Na obrazovce se mi objevují videa jeho těla ležícího na ulici, které odnášejí do nemocnice, kde truchlí jeho kolegové a blízcí. Takové tragické scény by pro svět často dokumentoval sám Hossam. Byl to příkladný novinář: statečný, neúnavný a oddaný vyprávění příběhů Palestinců v Gaze, píše na webu Drop Site News Sharif Abdel Kouddous.

Hossam byl jedním z hrstky reportérů, kteří zůstali v severní Gaze během genocidní války Izraele. Jeho schopnost pokrýt jednu z nejbrutálnějších vojenských kampaní v nedávné historii byla téměř nepochopitelná. Po sedmnáct měsíců byl téměř denně svědkem nevýslovné smrti a utrpení. Byl více než dvacetkrát vysídlen. Často trpěl hladem. Pohřbil mnoho svých novinářských kolegů. V listopadu byl zraněn při izraelském náletu. Stále nemohu uvěřit, že o něm mluvím v minulém čase. Izrael vymazává přítomnost.

Když jsem Hossama v listopadu kontaktoval a požádal ho, aby psal pro Drop Site News, byl nadšený. "Zdravím vás, habibi. Kéž tě Bůh ochraňuje. Jsem velmi rád, že mám tuto příležitost,“ napsal. „Mám tolik nápadů, scén, příběhů.“

Jeho první depeší pro Drop Site byl drásavý popis kruté kampaně masového vyhánění izraelskou armádou v Bejt Lahíji, která donutila tisíce palestinských rodin uprchnout z jednoho z posledních zbývajících přístřešků v obleženém městě:

Někteří zranění padli na silnici bez naděje na ošetření. „Šel jsem se sestrou po ulici,“ řekl šestnáctiletý Rahaf. Ona a její sestra byly jediné z rodiny, které přežily dřívější nálet, při němž zahynulo 70 lidí. "Najednou moje sestra kvůli bombardování padla na zem. Viděl jsem, jak z ní teče krev, ale nemohl jsem nic dělat. Nechal jsem ji na ulici a nikdo ji nevytáhl. Křičel jsem, ale nikdo mě neslyšel."

Jeho psaní bylo lyrické a strhující. Snažil jsem se jeho díla přeložit a upravit, abych jeho emotivní arabštinu přeložil do angličtiny. Při typické redakční výměně názorů při dokončování článku jsem se k němu často vracel s upřesněními a otázkami, žádal jsem ho o další podrobnosti a přímé citace. Navzdory mimořádným okolnostem vždy rychle odpovídal.

V lednu Hossam napsal článek o třech dnech mezi oznámením dohody o „příměří“ a jejím plánovaným uskutečněním, tedy o období, kdy Izrael vystupňoval bombardování v Gaze:

Bombardoval celou obytnou čtvrť v Džabalíji, zabil rodiny, jako je rodina Alloushových, jejichž těla dosud nebyla nalezena a stále leží pod sutinami. Děti, které jsem té noci viděl, vypadaly šťastně, ale už nežily, jejich tváře ztuhly ve směsici úsměvů a krve.

Začátkem prosince, když jsem psal předmluvu k jednomu z jeho článků, jsem ho požádal, aby potvrdil svůj věk. "Hahaha. Jsem mladý. Čtyřiadvacet,“ napsal. O chvíli později to upřesnil: "Ve skutečnosti mi ještě nebylo 24 let. Je mi 23." Řekl jsem mu, že je mladý jen věkem, ale zkušenostmi je starý (v arabštině to zní lépe). „Jsem opravdu unavený,“ odpověděl. "Přísahám, že už nemám sílu. Nemůžu najít místo, kde bych mohl spát. Už dvacetkrát jsem byl vystěhován." Pokračoval: „Věděli jste, že jsem jediný z rodiny, kdo žije sám na severu?“ „Ano,“ odpověděl. Minulý měsíc, během „příměří“, se poprvé po 492 dnechsetkal se svou matkou.

V říjnu zařadila izraelská armáda Hossama a dalších pět palestinských novinářů na seznam osob určených k likvidaci. Tehdy řekl, že si připadá jako „štvanec“. Vyzval lidi, aby se ozvali pomocí hashtagu #ProtectTheJournalists: "Prosím všechny, aby sdíleli realitu o novinářích, aby se rozšířilo povědomí o skutečných plánech izraelské okupace zaměřených na novináře s cílem zavést mediální blackout. Šiřte tento hashtag a mluvte o nás!"

V prosinci, poté co izraelská armáda zabila pět novinářů při náletu na jejich vozidlo, jsem mu napsal zprávu, abych se o něm informoval.

„Naší prací je pouze umírat,“ odpověděl. "Nenávidím celý svět. Nikdo nic nedělá. Přísahám, že jsem tuhle práci začal nenávidět." O svých přeživších kolezích napsal: „Začali jsme si říkat: Naše rodiny nás už považují za mučedníky.“ “Dobře, kdo je na řadě?

Když Izrael minulý týden obnovil své bombardování spálenou zemí, napsal jsem mu znovu, abych ho zkontroloval. Odpověděl mi jediným slovem: „Smrt.“

Během toho všeho Hossam posílal zprávy s nápady na příběhy nebo jen sděloval, co se děje na severu. Ve svých zprávách a hlasových poznámkách často dokázal být stále vřelý a vtipný - jakási vzpoura proti smrti všude kolem něj.

Poté, co vstoupilo v platnost „příměří“, se vrátil do svého rodného města Bejt Hanún na severovýchodním okraji Gazy. Nezůstala tam stát téměř žádná stavba, ale on byl odhodlán zůstat a zdokumentovat tamní zkázu.

V neděli pozdě večer, jen několik hodin předtím, než byl zabit, mi napsal zprávu. V den obnoveného izraelského útoku minulý týden byl nucen opustit své rodné město Bejt Hanún a byl znovu násilně vysídlen - tentokrát do Džabalíje. Domluvili jsme se, že napíše článek o útoku z minulého týdne a o tom, čeho byl svědkem.

„Habibi,“ napsal. „Chybíš mi.“ Zeptal jsem se ho, jaká je situace v Džabalíji. „Těžká,“ řekl.

Poslal svůj článek a já jsem si ho přečetl a poslal své doplňující otázky. Odpověděl jen na jednu, než se odpojil. Znovu jsem mu poslal zprávu, jakmile jsem se ráno probudil. Ještě jsem nevěděl, že byl zabit.

To, co se chystáte číst, je Hossamův poslední článek. Překládal jsem ho přes slzy.

Reportáž z přední linie izraelské vyhlazovací války

Příběh Hossama Šabata

Noc byla temná a tichá. Všichni upadli do úzkostného spánku. Klid však rychle narušil ohlušující křik. Jak padaly bomby, nářek sousedů oznamoval první okamžiky obnovení izraelské vojenské kampaně. Bejt Hanún se ponořil do paniky a strachu. Do pískotu střel se ozývaly výkřiky zoufalství, které odrážely rozsah katastrofy, jež město zachvátila. To byl však teprve začátek. Brzy následoval masakr celých rodin. Všude stoupaly sloupy dýmu. Bombardování neustávalo ani na okamžik a utápělo vše v neutuchajícím krupobití ohně a utrpení.

Izraelský útok pokračuje. Okupace praktikuje svou brutalitu bezprecedentním bombardováním a zanechává za sebou děsivé scény ničení a krveprolití. Podle Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí počet mučedníků za posledních šest dní přesáhl 700, což odráží míru nesmírného lidského utrpení. OCHA rovněž uvádí, že Gaza trpí vážným nedostatkem léků a lékařského materiálu, což ještě zhoršuje již tak zoufalou situaci.

Během prvních šesti dnů obnovené vojenské operace došlo na severu Gazy ke čtyřem krvavým masakrům. Nejvýznamnějším z nich byl masakr rodiny Mubarakových, který se odehrál ve chvíli, kdy se rodina shromáždila, aby vyjádřila soustrast Dr. Salimu Mubarakovi. Jejich společný smutek se v jediném okamžiku změnil v moře krve a změť těl. Celá rodina byla zabita: Dr. Salim, jeho žena, děti i rodiče. Nikdo nepřežil. Jeden z očitých svědků to shrnul jasně: „Všichni byli zabiti.“ Oběti nebyly na bitevním poli, ale v domě smutku. Byl to zločin v každém slova smyslu.

Tento masakr nebyl jediný - následovaly další útoky na další rodiny, včetně rodiny Abú Nasra a poté rodiny Abú Halima - připomínající kruté bombardování na samém počátku války po 7. říjnu. Agrese pokračuje, je neúprosná, nevybíravě cílí na nevinné civilisty a zanechává za sebou jen zkázu a smrt.

Když jsem dorazil na místo, nebyl jsem připraven na hrůzu, kterou jsem měl před očima. Ulice byly plné mrtvých. Pod každým kamenem ležel mučedník. Desítky lidí volaly o pomoc zpod trosek svých domů, ale nebyl nikdo, kdo by jim odpověděl. Vzduch naplnily výkřiky, zatímco všichni bezmocně stáli. Moje slzy nepřestávaly téct. Ty výjevy byly víc, než by jakákoli lidská bytost dokázala unést. Sanitky byly plné mrtvol, jejich těla a končetiny se vršily na sebe a vzájemně se proplétaly. Už jsme nedokázali rozlišit mezi dětmi a muži, mezi zraněnými a mrtvými.

V nemocnici Al-Andalus byla scéna ještě bolestnější. Nemocnice byla plná mučedníků. Matky se tiše loučily se svými dětmi. Zdravotnický personál pracoval v otřesných podmínkách a snažil se ošetřit zraněné jen těmi nejzákladnějšími dostupnými prostředky. Situace byla neřešitelná, protože obrovské množství mrtvých a zraněných bylo přiváženo děsivou rychlostí.

Izraelská agrese pokračuje. Masakr za masakrem, po němž zůstává jen křik matek a sny dětí, které se proměnily v popel. Pro to neexistuje žádné ospravedlnění. Vše je drceno: životy nevinných lidí, jejich důstojnost i naděje na lepší budoucnost.

Celý článek v angličtině ZDE

Izrael, Palestina, Blízký a Střední východ