Prach na obrazu Země
25. 5. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
6 minut
Člověk
je bytost, která si staví příbytky. Nejen z kamene a betonu, ale i z
představ, hodnot, symbolů a příběhů. Potřebuje prostor, v němž se svět
alespoň na chvíli jeví srozumitelný a obyvatelný. Bez něj se skutečnost
rozpadá do proudu nahodilých událostí, které nelze unést.
Možná
právě proto mají lidé od pradávna sklon vyhledávat autority. Nejen
kvůli moci nebo poslušnosti, ale proto, aby někdo potvrdil, že jejich
příbytek je postaven správně. Že jeho základy nejsou postaveny na písku.
Velcí
duchovní učitelé často začínali jinak. Nesnažili se vytvořit instituci.
Vycházeli z určité hluboké zkušenosti skutečnosti a pokoušeli se ji
sdělit druhým.
Historický Ježíš pravděpodobně
mluvil především o proměně člověka, o Božím království, o vztahu k
bližním a o vnitřní opravdovosti.
Buddha učil pomíjivosti, utrpení a osvobození od připoutanosti.
A Krishnamurti v minulém století později varoval před samotným kultem autorit a tvrdil, že „pravda je země bez cest".
A přesto se kolem všech těchto postav vytvořily tradice, instituce a někdy i téměř posvátné kulty osobnosti.
Zdá se, že člověk má zvláštní sklon přesouvat pozornost od samotného poznání k tomu, kdo je artikuloval.
Možná je to nevyhnutelné. Další generace už nemají přístup k původní zkušenosti velkých učitelů v minulosti.
Zůstávají jim jen fragmenty písem z minulosti, symboly a paměť.
A tak se místo pravdy živé skutečnosti postupně začnou uctívat její nositelé.
Koncily
raného křesťanství proto nevytvořily Ježíše z ničeho, ale uzamkly jeden
z možných výkladů jeho významu do závazné podoby.
Z
pluralitního a nejednotného duchovního prostoru a chaosu více verzí
evangelií, mezi jinými i Jidášova, vznikla tak ustálená podoba Ježíšova
poselství, která poskytla Evropě po staletí metafyzickou jistotu a tím
civilizační stabilitu.
Jenže svět po období renesance během několika málo staletí tuto jistotu postupně rozložil.
Věda
a poznání osvobodily člověka od tmářství, dogmat a církevních autorit a
obrátily zrak nebi, které přestalo být idylickým příbytkem andělů a
místo něj se změnilo v nezměrnou bezednou propast..
Rozšířily prostor individuální volby a kritického myšlení.
Zároveň tím však i oslabily sdílené příběhy, rituály a představu společného smyslu.
Pokud
filosofie říká, že veškeré kultury jsou jen mentální konstrukty
utvářené lidmi sdílejícími různé oblasti, že všechny hodnoty jsou
relativní a že každá identita je tvárná, začne část společnosti po čase
pociťovat únavu a existenciální nejistotu.
Vzniká duchovní vakuum.
A to nezůstává prázdné dlouho..
Právě v takových okamžicích se objevují vůdci, kteří nabízejí jednoduchost, pevný hlas a emocionální jistotu.
Fenomén
vzestupu primitivních a destruktivních populistů typu Donalda Trumpa
stavějících na kultu osobnosti a falešném mesiášství je tak symptomem
duchovní vyprázdněnosti současně civilizace.
Intelektuálové
z řad vědců, filosofů a politiků dokáží velmi dobře kritizovat,
ironizovat a rozbíjet, ale už nejsou schopni nabídnout lidem nosný étos
přesahující obzor konzumu.
Který lidé nejvíce
postrádají - člověk potřebuje víc než pouhé uspokojování potřeb
zpestřené jen duchaprázdnými zábavami a kratochvílemi.
"Už nemají víno"..
Po
tomto výroku, dle Nového Zákona údajně proneseném svatebčany v
galilejské Káni, Ježíš zahájil svou pastorační činnost, údajně prvním
zázrakem, kdy vodu proměnil ve víno a následně začal nabízet nový úděl
přesahující horizont každodenního pachtění.
Jenže i toto "víno" během věků zkyslo..
Někteří myslitelé, například Viktor Frankl, hledali smysl a naplnění v heroickém postoji vůči utrpení.
Podobný rozměr lze cítit i v Beethovenově hudbě — vzdor osudu, zápas vůle a téměř titánské překonávání tragiky existence.
Tento typ heroismu však není blízký každému.
Možná existuje i jiný druh smyslu: ne triumf nad existencí, ale odpovědnost vůči křehkosti.
Dítě ještě nevnímá svět cynicky ani instrumentálně. Skutečnost je pro něj živá, překvapivá a otevřená.
Dospělost často znamená postupnou saturaci smyslů vjemy, otupění a redukci světa na funkci, výkon a spotřebu.
A původní celistvost Obrazu, který kdysi vyvstal před jejich dětskýma očima se rozpadne v pouhou změť barevných skvrn..
Neměli bychom tedy zklamat důvěru dětí (a vůbec všech mláďat) která je živoucím ztělesněním úžasu nad faktem existence.
Smyslem pak možná není vybudovat dokonalý systém, ale uchovat prostor, v němž citlivost může přežít.
Nezničit údiv nad faktem existence, zachovat si schopnost žasnout.
Jenže právě zde se objevuje další problém. Jak by lidstvo mohlo přijmout něco tak subtilního jako nový společný étos?
Představme si, že by ve školách a na úřadech místo portrétů státníků visela fotografie z mise Artemis znázorňující
Zemi vznášející se nad pustým horizontem Měsíce jako přelud.
Na okamžik by možná vyvolávala téměř náboženský pocit: malá modrá planeta bez hranic, křehká a osamělá v nesmirnosti vesmíru.
Avšak i ona by se časem stala pouhou dekorací..
Pokryl by ji prach a mušince. A lidé by kolem ní časem chodili bez povšimnutí.
To je osud všech civilizačních symbolů.
Živý impuls se postupně mění v rituál, rituál v instituci a instituce v prázdnou formu.
Neznamená to však, že subtilní věci nemají význam.
Ale jen to, že nemohou existovat jako permanentní stav celé civilizace.
Fungují jinak — jako návraty citlivosti.
Hudba. Ticho. Pohled na noční oblohu. Setkání s dítětem. Náhlý okamžik soucitu.
Chvíle,
před rozbřeskem, kdy se začnou ozývat kosové, chvíle kdy se na okamžik
protrhne krusta samozřejmosti a člověk znovu zahlédne skutečnost v její
podivuhodnosti.
Tyto okamžiky jsou vždy znovu zastírány prachem každodennosti a zapomění.
Ale bez nich by se svět možná definitivně proměnil v mechanismus bez vnitřního života.
Smysl tedy nespočívá ve vybudování nezničitelného chrámu pravdy.
Smysl
je v neustálém oprašování oken, skrze která lze alespoň na chvíli znovu
spatřit skutečnost, jak jsme jí i my kdysi vnimali dětskýma očima.
Skutečnost, která je neměnným pohledem proměnlivé věčnosti.
0
223
Diskuse