Stud, vina a strach

9. 8. 2011 / Miriam Prokešová

O jaký stud, vinu a strach se jedná?

Týraná žena se stydí z několika důvodů. Jedním důvodem může být už to, že vůbec týraná je. Je hodně těžké si tento fakt připustit. Mluvit o svém muži jako o nějaké podivínské bytosti, jak je dnes mezi ženami téměř moderní, může vyvolávat shovívavý úsměv. Ale o skutečném násilí se dá nahlas promluvit jen stěží. Některé ženy o tom nepromluví nejen 10, ale třeba i dvacet let. Je obrovská hanba být bita, nechat si to líbit. Je hanba, že si žena takového muže vůbec vybrala, že ho milovala, že s ním má děti, že to nepoznala. Už to je životní prohra. O násilí je velice těžké nejen vyprávět kamarádkám u kafíčka, ale ani psychologové tomu v té syrové podobě zpravidla nevěří. Žena vypadá jako hysterka, která si vymýšlí, která přehání, která to sama nějak zavinila, která si za to může. Kolikrát o tom, co se skutečně děje, neví nejen rodina, ale ani děti, žijící ve společné domácnosti. Mohou být svědky hádek, ne však skutečných útoků a násilí. Toto si násilník může někdy umět opravdu uhlídat. Navíc není vyloučeno ani pravidlem, že násilník nemiluje své děti. Opak bývá pravdou...

A jsme u druhého bodu -- u viny. Agresivní muž obyčejně umí tuto vinu, tento pocit v ženě vyvolat. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Navíc agresor může ve společnosti vystupovat jako naprosto pohodový, společenský člověk. Před svou rodinou -- např. rodiči -- se nechová obvykle násilnicky, ale mile, tak, že skutečně nějaké násilí není ani předpokládáno. Navíc je se ženou neustále manipulováno a je to ona, kdo je stavěn do světla někoho, kdo ne zcela zvládá... a je to často ona, kdo neustále o sobě pochybuje. Vnímá to často jako svou vlastní prohru, a více než obvykle se cítí za svou situaci vinna. I pod vlivem násilníka hledá chyby především u sebe, pochybuje o sobě samé, svého násilníka tak často sama před sebou omlouvá, vytýká si, že to ona jej vyprovokovala, zahnala do této situace; že ona za to může.

A strach? Strach je zde skutečně strachem o přežití. Skutečně týrané ženy mají jen malou šanci od svého tyrana odejít. A jen málokdy se rozvedou, protože není jak. Ví, že hrozby nejsou plané a že mohou být uskutečněny. Vykázání násilníka je pro skutečně týranou ženu hrozbou do budoucnosti -- tento násilník se s největší pravděpodobností vrátí. A možná ještě více k násilí nakloněný. Narušená osobnost si nějaké to vykázání z domu nevysvětlí jako trest či zamyšlení nad sebou, její agresi k ženě to ještě více vystupňuje. Zavolat policii se také nevyplatí i z toho důvodu, že její pomoc není vždy jistá -- násilník nemusí zanechat viditelné stopy na těle své oběti a násilí se jen těžce někdy dokazuje; navíc násilník se z pudu sebezáchovy nemusí před policií chovat násilně... může z něj být milý a chápavý muž (což "psychopati" umí perfektně zahrát).

Vykázání by mohlo mít smysl teprve tehdy, pokud by musel dotyčný agresor podstoupit nějaká lékařská, např. psychiatrická vyšetření a na základě toho se léčit, být hospitalizován... atd...

Ke strachu o přežití a z neúčinné pomoci se navíc přidává také strach z lidí a z jejich reakcí. Tento strach je spojen s výše uvedeným studem a s pocitem viny. Jak je zřejmé i z reakcí lidí na Novinkách a v současných diskusích na toto téma, odsuzovaná, nepochopená, ta, kdo za to může, je téměř vždy oběť, tedy ten, kdo z kruhu týrání neuměl odejít. Společnost a lidé jsou obyčejně, aniž chtějí, a aniž to mnohdy tuší, spíše na straně násilníka než oběti. Protože kdo nikdy nezažil, nemůže, nemá jak chápat. Otázky -- proč s ním žila, proč si ho brala? Proč od něj neutekla? Jsou zcela bezpředmětné a není na ně jasná odpověď, protože spíše pravidlem je to, že žena nemá "jak" odejít, i kdyby chtěla. A navíc také proto, přesně podle vyjádření S. Monyové -- život s násilníkem je pro ostatní jako sci-fi. I proto taková žena zůstává se svým trýznitelem -- samotné se jí to téměř nezdá být skutečné, sama sobě si namlouvá, že to snad jen ona přehání, že je zvýšeně citlivá, že se jí podaří najít východisko, že to zvládne.

Navíc ví, že skutečnou pravdu jí nikdo nikdy neuvěří, protože k uvěření není. Někdy je strach spojený i se strachem o blízké, o děti, o rodiče, - ne vždy to je vázáno na ekonomické poměry, ale také na společné zájmy, třeba zvířata... atd. A také na to, že kolikrát odejít ani není kam. Kam může taková žena odejít, když například nemá finanční prostředky? Do azylových domů? (Ty na toto přizpůsobeny nejsou). K příbuzným, kteří kolikrát nemají o její situaci ani tušení, a kterým ona nechce sama -- již z výše uvedených důvodů - nic říkat? Informovat příbuzné, známé, je velice těžké. Týraná žena, pokud se již někomu svěří, tak většinou s jedinou podmínkou: aby o tom mlčeli. Své známé téměř zapřísahá, aby v této věci nic nepodnikali. Sama ví nejlépe, proč.

Není kam se ukrýt, není kam utéct. Navíc když muž má vždy možnost znát adresu nového bydliště své ženy. Slyšela jsem názor jednoho psychologa, že týraná žena je se svým trýznitelem zčásti i proto, že chce sama sobě dokázat, že to zvládne a chce si dokázat, jak je dobrá, že to je vlastně její pýcha. Není. Jen to naše společnost ještě nepochopila, že pro týranou ženu, oběť domácího násilí, odejít z tohoto pekla není jak. Je to past, ze které není úniku. A jejíž smyčka se uzavírá. Protože agresivní chování se obyčejně časem stupňuje a graduje. A pokud ne, stává se, že muž již prožité -- prošlé násilí považuje za zapomenuté, jako kdyby ani nebylo. Nemlátím, nebiju, nevyhrožuji ti smrtí teď a nyní, tak se vlastně nic nestalo. Dokonce častokrát vyžaduje lásku a péči od ženy, které smrtí vyhrožoval a kterou ohrožoval na životě. Protože žena musí milovat vždy, za každých podmínek.

Jednou vykonané násilí zůstává napořád, dá se odpustit, ale nejde zapomenout. Navíc žena nikdy neví, jestli a kdy se bude násilný útok opakovat, kdy ta chvíle opět nastane; nikdy si nemůže být vedle takového člověka jista a cítit se v bezpečí.

Velice mučivý je také ten pocit, že ten, kdo má milovat, chránit, pečovat -- ten svou agresí dává najevo nenávist, ne- bezpečí, nejistotu.

Ruce, které hladí, na druhou stranu ubližují a zabíjejí -- důvěru, lásku, pocit bezpečí.

Kolik takových žen mezi námi žije? Samotných, utrápených, zoufalých, v bludném kruhu své situace, ze které není východisko -- navíc ve společnosti, která se domnívá, že východisko a pomoc nabízí? Není tomu tak. Dokazuje to i případ spisovatelky Simony Monyové. Měla spoustu čtenářek a obdivovatelek, mnoho žen četlo a vnímalo její příběh, ale nebylo jak jí pomoci.

Týraná žena je v naší společnosti zoufale sama.