Konec růstu, aneb Kniha o tom, o čem jste se nechtěli dočíst

11. 8. 2011

Heinberg, R.: The End of Growth. Adapting to Our New Economic Reality. Gabriola Island, New Society Publishers 2011. 310 stran. ISBN 978-0-86571-795-7.

KD│ "Světový ekonomický systém je koneckonců z větší části držen pohromadě přesvědčením a vírou, že bude pokračovat v růstu", konstatuje Richard Heinberg v pasáži své kontroverzní knihy, kde se přiznává, že měl jisté pochybnosti o tom, zda ji vůbec publikovat. Vždyť přece - někdo může namítnout - svou prognózou sám pokračování ekonomického růstu (aspoň na chvilku, ještě!) podkopává. Jenže vlády už po vypuknutí současné ekonomické krize dostaly k dispozici spoustu zatraceně vydluženého času, který využily pouze k tomu, aby se vyhýbaly řešení skutečně důležitých problémů, konstatuje autor. Je tedy lepší s předstihem upozornit alespoň jednotlivce a komunity ochotné už nyní naslouchat, uvažovat a adaptovat se na to, co nás - podle všeho - čeká a nemine: Definitivní konec globálního ekonomického růstu.

Některá v české kotlině dosud naprosto samozřejmá a zavedená myšlenková schémata ve skutečnosti odpovídají takovým 50. - 60. letům minulého století - Češi, Moravané a Slezané tedy ve své většině stále žijí víceméně "budovatelsky" a kroutí hlavou nad "výstřelky" Západu, který z jakýchsi podivných důvodů už budovatelsky nejásá... Není ovšem nic zvláštního na tom, když je semiperiferie (na nejlepší cestě stát se periferií) civilizačně opožděna o celé desítky let a projevům nového se brání s takřka stejným zápalem jako kdysi středověk kacířským naukám. "Nechte nám naši klasickou průmyslovou modernu, my nic jiného nechceme!", tak by se asi dala přeložit většina námitek proti "heretikům", kteří ji radikálně zpochybňují a prohlašují za skončenou.

Jedním z mýtů, které jsou v této souvislosti proti kazitelům pravé víry mobilizovány, je i tvrzení, že zde hovoří jakési okrajové společenské elementy, podivíni, které vlastně stejně nikdo nebere vážně a Západ si je pěstuje jen coby kuriozitu a pouťovou atrakci, řekněme jako slona se třemi choboty nebo dvouhlavé tele. Na recenzované knize člena Post Carbon Institute Richarda Heinberga se ovšem formou konzultací podíleli například: Absolvent London School of Economics Jared Finnegan, Gus Speth, jenž dříve přednášel na Yale a nyní na Vermont Law School, bývalý ředitel banky JP Morgan John Fullerton, bývalý ekonom Světové banky Herman Daly, bývalý manažer hedgeového fondu a nyní ekologický ekonom Nate Hagens, futuristka Hazel Hendersonová, finanční konzultant Chris Martenson, nebo (čtenářům Britských listů známá) Nicolle "Stoneleigh" Fossová, která podniká v agroenergetice a edituje jeden z nejčtenějších finančních blogů The Automatic Earth.

V úvodu knihy Heinberg předkládá argumenty pro své tvrzení, že ekonomický růst už nemůže dále pokračovat a žijeme právě v době, kdy se klíčový dosavadní ekonomický trend láme. Růst je přitom chápán coby expanze celkové velikosti ekonomiky, která obsluhuje více lidí a v níž obíhá více peněz, a také expanze množství energie a materiálního zboží, které touto ekonomikou protékají.

Ekonomická krize, která svět zasáhla na přelomu let 2007-2008, je podle Heinberga jednak předvídatelná a nevyhnutelná, jednak (ve vztahu k předchozím dekádám) reprezentuje permanentní a zásadní přelom. To neznamená, že některé země či regiony nemohou dále růst - pokud se tak ovšem stane, v rámci hry s nulovým součtem to bude probíhat výhradně na úkor nějakého jiného hráče.

Faktory, které způsobují fatálnost a permanentnost probíhající ekonomické krize, jsou podle autora celkem tři. Za prvé jde o vyčerpání zásob důležitých zdrojů, včetně fosilních paliv a minerálů; za druhé, šíření negativních ekologických dopadů těžby a využití zdrojů, které vede k rychlému nárůstu takto vyvolaných nákladů; za třetí, finanční obtíže vyvolané neschopností monetárního, bankovního a investičního systému přizpůsobit se světu, kde jsou zdroje vzácné a kde rostou environmentální náklady, a dokázat v něm obsluhovat enormní státní a soukromé dluhy vzniklé v minulých dekádách. Politika usilující o udržení růstu i v takových podmínkách vyžaduje naprosté popření principu reality.

Růst je ovšem pro kapitalistickou ekonomiku, a tím spíše ještě víc pro vysoce financializovanou kapitalistickou ekonomiku, podmínkou naprosto nutnou - ta nezná nic jiného než ekonomický růst nebo pokles. Po nějakých 150 let rostla globální ekonomika v průměru asi o 3% ročně, finanční průmysl by byl bez tohoto růstu nemožný a všichni, kdo dnes žijí, si nemohou pamatovat na nic jiného. Ve vztahu k celkové historii lidstva lze ovšem označit oněch 150 let třeba jen za třešničku na dortu jedině tehdy, pokud trpíme velice silným sklonem k přehánění - a odvozovat tedy z této nepatrné částečky rádoby všeobecné zákonitosti se skutečně rovná ztrátě kontaktu s realitou.

Přesně to ovšem potkalo konvenční ekonomii. Ta generalizuje z malého zlomku a není schopna nahlédnout historickou a fyzikální podmíněnost svých tvrzení. Tam, kde se hovoří o omezených zdrojích, ekonomie má hned dvě šidítka: substituci a efektivitu, jimiž dokáže ukojit svou potřebu rýsovat nekonečné pokračování statu quo bez ohledu na geology či klimatology. V praxi se pak nástrojem pokračování nemrtvého ekonomického růstu již dávno staly investiční bubliny.

Aby ovšem společnosti dokázaly skutečně dlouhodobě prosperovat a přežít, musely by operovat v rámci omezení daných dostupnými obnovitelnými zdroji naší planety.

První kapitola Heinbergovy knihy představuje jakýsi velice hutný úvod do ekonomie. Čtenář se tu dozví, jaký je rozdíl mezi klasickou politickou ekonomií a neoklasickou ekonomií, jež si hraje na ideologicky neutrální vědu a prostřednictvím zahrnutí půdy do kategorie "kapitál" začala stavět na neudržitelném předpokladu, že příroda je subsystémem lidské ekonomiky, nikoli naopak. Přehledně jsou zde vyloženy vznik jednotlivých finančních nástrojů, podstata investičních bublin nebo důvody, proč se finanční průmysl neobejde bez růstu.

Ve druhé části autor zkoumá vnitřní překážky bránící globálnímu ekonomickému systému pokračovat v růstu. Klíčová je ovšem otázka, zda existují nějaké praktické meze pro další zadlužování, a zda jsme je již překročili. Externí faktory, které stojí v cestě obnovení růstu - vyčerpávání fosilních paliv, minerálů a dalších přírodních zdrojů, stejně jako negativní změny v ekosystému - probírá kapitola třetí.

Kapitola čtvrtá vysvětluje, proč jsou substituce a efektivita jsou jen zdánlivými odpověďmi na vyčerpávání zdrojů. Klíčovou roli zde logicky hraje rapidně rostoucí cena substitutů fosilních paliv, jejich malá energetická efektivita (EROEI) a konflikt s jinými vitálními potřebami (výživa); ve vztahu k růstu efektivity se standardně argumentuje zákonem klesajících výnosů a faktem, že národní statistiky energetické efektivity jsou zavádějící kvůli rozvoji outsourcingu (do "zvýšené energetické efektivity" řekněme v USA by ve skutečnosti bylo třeba započítat značný podíl energie spotřebovávané např. v Číně při výrobě stále větší části celkového objemu spotřebního zboží prodávaného na americkém trhu).

Pátá kapitola opouští oblast revize teoretických předpokladů a zkoumá důsledky stavu, v němž stále větší počet lidí soutěží o stále se zmenšující zdroje. Na prvním místě je rozebrán "čínský zázrak" fatálně závislý na exportu do zadlužených USA; "zázrak" potýkající se s deformovanou demografií a trpící vlastními investičními bublinami (zejména realitní), které rozhodně nelze nafukovat donekonečna. Z této startovní čáry Heinberg vyráží na průzkum terénu kurzových válek, jejichž hlavním iniciátorem je právě čínská centrální banka, respektive politbyro čínské komunistické strany. Z rostoucí vzácnosti zdrojů plyne též zostřující se soupeření o zdroje, které ještě zbyly - a na tomto terénu se odehrají partie geopolitiky v době po ekonomickém růstu. V budoucím boji zůstanou USA papírově vojensky nejsilnější, avšak ztratily strategickou flexibilitu, EU je sice stále nezávislejší na Washingtonu, avšak v energetice stále závislejší na Rusku, politicky roztříštěná a vojensky slabá. Za ekonomicky a politicky zvlášť slabý článek EU označuje Heinberg Británii, která trpí poklesem ropné produkce, neúnosnou zadlužeností, redukuje svou vojenskou kapacitu a její zahraniční politika "je dosud z velké části diktována Washingtonem". Japonsko prakticky bez vlastních zásob fosilních paliv se obává Číny a není si jisto americkou ochranou, takže sílí volání po remilitarizaci, především s ohledem na zabezpečení přísunu surovin ze zámoří. Rusko je energeticky bohaté, ale politicky zkorumpované a ekonomicky zmrzačené, a soupeří s Čínou a USA o zdroje v kaspickém a středoasijském regionu. Rostoucí vliv v Evropě je dosahován díky výnosným energetickým exportům, z nichž ovšem obyvatelstvo profituje minimálně. Jedinou opravdu důležitou komparativní výhodou Rusů tak je fakt, že jsou na kolapsy a krize zvyklí a tedy na ně relativně dobře připravení. Atd. Světový mír rozhodně do budoucna není zajištěn, protože historie ukazuje, že když se konflikty vyostřují (a konflikty o ubývající zdroje se vyostřují nutně), dochází často k použití i těch nejdrastičtějších prostředků. S rostoucí nestabilitou vzrůstá i pravděpodobnost, že dojde k vojenské mobilizaci pod praporem (energetické) bezpečnosti.

Stále ještě v páté části Heinberg zkoumá implikace nedostatku zdrojů pro mezilidské vztahy různého druhu; a protože, jak napsal August Comte, "demografie je osudem", v době po růstu se osudy zemí s různou demografickou strukturou budou výrazně lišit. Záležet bude na počtu obyvatelstva, míře populačního přírůstku, mediánovém věku a stupni urbanizace. Nejhůře zasaženy budou urbanizované země s početnou mladou populací, protože mladí nebudou mít ekonomické příležitosti a setrvačnost trendů povede po další dvě až tři dekády k pokračování růstu populace. Naproti tomu země se stabilizovanou nebo klesající populací budou čelit úbytku podílu produktivně činného obyvatelstva. Aniž by Heinberg bagatelizoval potíže tohoto druhu, upozorňuje, že pokračování růstu populace je ještě horší variantou a země, kterým po 2. světové válce podařilo výrazně zlepšit mezinárodní postavení, začaly populační politikou. S odvoláním na Sharon Astykovou autor upozorňuje i na asymetrické dopady na ženy, a to z hlediska osudu samoživitelek, které si už ekonomicky nemohou dovolit kontrolovat svou plodnost, či pravděpodobných obětí rostoucího násilí. Konečně je naprosto logické, že nedostatek zdrojů může jen sotva harmonizovat vztahy mezi bohatými a chudými.

Podkapitole nazvané "Konec 'rozvoje'" se budu věnovat jindy a ve zvláštním textu.

Šestá kapitola je věnována revizi koncepce historického pokroku a jejímu odpoutání od imperativu ekonomického růstu. Vzhledem k útěšnému závěru ji neváhám označit za nejslabší část celé knihy.

Závěrečnou sedmou kapitolu autor věnoval možnostem, jak žít po růstu. Na rozdíl od autorů jako Dmitrij Orlov, Sharon Astyk nebo John Michael Greer, kteří tvrdí, že instituce za nás problém adaptace na společnost nedostatku nevyřeší a musíme se tedy snažit především individuálně (a teprve odsud vyrůstají adaptace na úrovni komunity atd.), Heinberg s lehkou pochybností (nestane se pouhým diskusním klubem zastydlých levičáků a přestárlých hippies, kteří vždy upřednostňují sebeaktualizaci a sebeprezentaci před jakýmkoliv praktickým opatřením?) propaguje komunální a regionální iniciativy jako Transition Towns a Common Security Club. Podle jeho názoru finačně přetížený stát nebude moci z dlouhodobého hlediska obsluhovat sociálně potřebné - a těm bude tedy muset pomáhat spíše síť lokalizovaných a možná z části soukromých institucí. Heinberg tu navrhuje vznik Komunitních ekonomických laboratoří (Community Economic Laboratories, CEL), které by poskytovaly expertízu lidem řešícím praktické problémy a staly se tak jakousi "armaturou", kolem níž by krystalizovala nová společnost. Je samozřejmě otázka, kde a nakolik by mohla podobná síť skutečně vzniknout a úspěšně působit, aniž by se časem proměnila v alternativní mocenské centrum a výdělečný podnik... Ale to už se obloukem vracím ke konkurenční individualizované strategii.

Když Heinberg uvažuje, jak by mohla vypadat společnost budoucnosti, ne náhodou cituje z Greerovy knihy The Ecotechnic Future... A relativizuje vlastní životní zkušenost specialisty, který se vesměs pohyboval v experimentujících účelových společenstvích (intentional communities) a otevírá prostor pro alternativní přístupy.

Konec růstu není kniha "zábavná", ba dokonce ani veselá. Je však rozhodně odvážná - a to nejen ve smyslu intelektuální odvahy přezkoumávat ty nejsamozřejmější předpoklady, ale také v tom ohledu, že přes všechny nadcházející masivní obtíže a těžkosti spolu s Greerem vidí v lidské historii celou řadu slušných a humánních společností, které přitom nezávisely na modle jménem "Růst"... A proto si také dokáže představit snesitelnou budoucnost bez tohoto intelektuálního a politického fetiše západní průmyslové civilizace.

0
Vytisknout
9684

Diskuse

Obsah vydání | 12. 8. 2011