Nostalgickým keynesiánům

19. 9. 2011 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty

Sociálně demokratické ideologii, jejíž čas s neschopností zareagovat na světovou krizi v roce 2008 definitivně vypršel, v rovině ekonomické teorie odpovídal keynesianismus. Tak jako se v politice chvílemi verbálně oprašuje úctyhodný, leč všude bez výjimky postupně demontovaný model poválečného sociálního státu, slýcháme z úst sympatizujících ekonomů jako například Paul Krugman stále dokola obehranou neokeynesiánskou písničku: Za našich mladejch let býval svět jako květ, bejvávalo dobře.

Dobře sice bejvávalo, ale už není. Keynesiáni mají ovšem velmi rozvinutou schopnost zkresleného vidění - a lze je nakonec vlastně dost dobře srovnat s trockistickými kritiky stalinismu. Tam kde někteří nejpozději od poloviny 30. let konstatovali, že stalinismus víceméně dokonale vyjadřuje vnitřní logiku diktátorského státně kapitalistického sovětského systému, trockisté donekonečna opakovali, že všechny hrůzy a nechutnosti jsou výhradně produktem osobní svévole, byrakratické omezenosti a ideologické zaslepenosti strýčka Joea, kdežto systém sám je revoluční a správný.

A keynesiáni zrovna tak: Místo aby se vážně zabývali analýzou objektivních příčin pádu jejich modelu reformy kapitalismu (počínaje ropnou krizí v roce 1973 a následnými posuny ve strategii nadnárodních investorů), stále opakují mantru, že naivní veřejnost byla propagandisticky svedena Chicagskou školou, Ayn Randovou atd. a proto a jen proto vyhnána z keynesiánského ráje, jenž by jinak mohl trvat věčně.

Z tohoto povrchního vidění také plyne primitivní představa o tom, jak se vrátit zpátky do ráje: Stačí prostě znovu použít již existující instituce a opětovně přistoupit ke staré, jen malinko obměněné politice, která přece tak skvěle fungovala.

Immanuel Wallerstein přesvědčivě ukázal, že a proč je dnes tradiční program sociální demokracie již pouhou iluzí. Snad se jen sluší dodat, že tento program byl v praxi vždy v zajetí širších geopolitických úvah těch, kdo sociální demokraty coby stranu lidu na základě vlastních, samostatných a širších mocenských a geopolitických kalkulací připouštěli k moci. V době Bismarcka a Disraeliho to bylo ještě naprosto zřejmé; to že se tripartitní vyjednávání na poválečném Západě odehrávala ve stínu sovětské hrozby, a když tato hrozba s nástupem détente zmizela, třídní kompromis začal rapidně erodovat, to už se vidět nechce. Panuje zde iluze o samospásnosti institucí a ignoruje se kategorie moci.

Keynesiánští liberálové se drží paradigmatu, v němž naše instituce fungují a jediný problém představuje jejich řádné personální obsazení. Také zde ovšem najdeme paralely s minulostí: Reformní komunisté byli zrovna tak přesvědčeni, že pouhou výměnou elit při zachování mocenského monopolu komunistických stran a všech ostatních podstatných konstant systému je možno vytvořit cosi jiného, co by fungovalo. Tento program ovšem žil z pouhé iluze a všude tragicky ztroskotal.

Stejně tak dnes ztroskotají představy nostalgických keynesiánů všech odstínů a národností, kteří prostě jen pociťují neodolatelnou touhu vrátit se zpět tam, kde bejvávalo dobře...

Ne proto, že by existovala nějaká hotová alternativa k současnému společenskému uspořádání, ale jednoduše z toho důvodu, že není v povaze kapitalismu podléhat nostalgii jakéhokoliv druhu a obnovovat něco, co jednou zaniklo...

0
Vytisknout
11804

Diskuse

Obsah vydání | 21. 9. 2011