Vážení přátelé, ne

17. 10. 2011 / Stanislav Vozka

Je překvapivé, že většina komentátorů dění na politické scéně se drží mírné až pozitivní kritiky systému. Lavina, která nás hrozí pohřbít, je v duchu jejich kréda interpretována jako soubor marginálních opravitelných závad. Lze to do jisté míry chápat u lidí lpících na původní architektuře demokracie. Na vládě elity pomazávané pravidelnými volbami, kdy voličům nemajícím podíl na moci je dána alespoň svoboda projevu a svoboda podnikání. A díky ne zcela závislé soudní moci i rovnost před zákonem. Občas.

Propagátoři vlády volených jsou geneticky ustrojeni tak, aby věřili, že v demokratickém světě je každý strůjcem svého osudu. Jsou to úspěšní lidé silného ega, leč ne vždy silné politické logiky. Chyby demokracie vidí v nedostatečném ohodnocení osobní odpovědnosti, iniciativy, pracovitosti a kázně na straně jedné a přílišné toleranci k nepřizpůsobivým chudým a líným jedincům na straně druhé. S tím jak vlak opouští vyjeté koleje kapitalistické idyly upadá argumentace vládců osudů do infantilnosti a extrémismu. Jedno je však třeba vyznavačům spravedlivé odplaty už na tomto světě přičíst k dobru. Jejich postoje jsou upřímné a konzistentní. V jejich mysli panuje pohoda, neboť ví, že co myslí a konají, je správné.

V profesi údržbářů reálné demokracie ale potkáme i osobnosti, jejichž intelektuální váha nemalou měrou formuje nepravicovou ideologii, která chápe lidský svět ve větším spektru barev, v širších souvislostech. Ideologii, která toleruje jinakost a připouští jistou míru náhodnosti lidských osudů. Tito nečekaní stoupenci konce dějin skrze vylepšení existujícího (ne)řádu, identifikují správně katastrofální systémová pochybení, to jim ale nebrání zoufale doufat, že se to časem zlepší.

Klan mystifikátorů, zakrývající dobrovolně problémy nového systému v obavě před návratem socialismu, vymírá. Je tu však kasta rozhořčených, svalující vinu za bláto, ve kterém je nám se brodit, na kapitalistický ekonomický pořádek. Který svým nelidským a ziskuchtivým (další přívlastky doplní laskavý čtenář sám) přístupem demoluje naši demokratickou budoucnost. Výstupem takové lamentace bývá volání po éře nové ekonomiky. Čas příchodu nového věku bez vykořisťování - natož forma - je však z dobrých důvodů ukryt v mlze slov.

Nejčastěji se ovšem setkáme s iluminátory z líhně intelektuálů. Jejich otevření jsou různorodá, střední hra už ustálená a závěrem partie je vždy pat. Laické veřejnosti se obvykle předkládá (ve stravitelné formě) tuhá postmoderní pečeně, okořeněná trochou likvidity s kritikou (neo)liberalismu jako přílohou. V složitých nuancích a umných slovních obratech se vytrácí realita. Zůstává jen pachuť dějinné nevyhnutelnosti.

Většina takových úvah o opravě budoucnosti se míjí svým prvoplánovým účinkem. To proto, že naše mysli nejsou ustrojeny, aby sdělené informace logicky analyzovaly, vyhodnotily je porovnáním s databází v paměti a vytiskly výsledek. Naše mysli ukládají všelijaká zjištění do virtuálních kádí, kde směs neslučitelných informací dlouho kvasí a pak teprve destiluje do vědomí. Produktem je pocit, chuť, vůně. Někdy koňaku, někdy samohonky.

Projevy, které mají burcovat k obraně staré dobré demokracie, patří mezi ty druhé. V lepším případě ukolébávají ve víře, že v příštích volbách vybraní koně vytáhnou náš vlak zpátky na koleje. V horším nám implantují beznaděj a rezignaci, když uprostřed nevšímavého soukolí dějinného stroje musíme konstatovat, že nás klamou i ti, co předstírají vůli pomoci.

Nemoc, jejíž projevy denně registrujeme totiž není běžná chřipka demokracie, kterou lze léčit aspirinem. Není ani omezená na českou kotlinu jak se nám mnozí snaží namluvit - i když nutno uznat, že se jí tady daří výjimečně dobře. Nemoc euroatlantické civilizace zvanou konec demokracie způsobuje tragický nesoulad mezi rozvojem globálního ekonomického systému na straně jedné a neschopnosti odpovídající reakce demokratického společenského řádu na straně druhé.

Ekonomický svět potřebujeme, protože si v něm tvoříme prostředky na financování existence ve světě veřejném a soukromém, realizujeme v něm všudypřítomná nutkání vyniknout a vládnout, vybíjíme si vrozenou agresivitu. Z přehledného souboru izolovaných ekonomických procesů otců zakladatelů se však stal živý, spontánně se organizující, nelidsky inteligentní moloch. Superorganismus schopný vlastní evoluce. Měňavkovitá chobotnice, jíž jsme všichni součástí.

Chobotnice natahuje chapadla do veřejného i soukromého prostoru. Náramně jí vyhovuje, že protivník je znehybněn iluzemi o své všemocnosti a hysterií ze své bezmocnosti. Chobotnice ví, že conquista rozvojových a socialistických států skončila. Ví, že se musí adaptovat na nastávající nedostatek přírodních zdrojů a obrací se tam, kde ještě jsou rezervy. Nachází skrze demokratickou politickou reprezentaci cestu ke státním a místním rozpočtům, do kterých plynou obrovské prostředky z kapes daňových poplatníků. Ale také posiluje a násobí vlákna, kterými nás poutá k ekonomické pavučině, kterými nás podřizuje nás své vůli.

Demokracie je množství různorodých procesů fungujících podle zavedených pravidel. Tato pravidla - konstituovaná předvídavými otci zakladateli - reagovala dobře na stratifikaci společnosti a úroveň ekonomiky konce osmnáctého století. Nevyřčeně, ale nezpochybnitelně se v nich otiskl také tehdejší stav lidské psychiky -- té kolektivní i té individuální.

Od americké revoluce se ale svět pronikavě změnil. Ekonomická výkonnost vyspělých zemí vzrostla víc než desetinásobně. Lidé mají okamžitý přístup k informacím, které se k nim dříve dostávaly v řádu dnů či týdnů. Úroveň komunikace on line, prostřednictvím mobilních a sociálních sítí, je co do rychlosti a objemu dříve nepředstavitelná. I lidé se změnili. Ze stáda, které bezhlavě následuje charismatické vůdce, máme sbor polemizujících a vše zpochybňujících individualistů.

Způsob řízení věcí veřejných je však stále tabu. Dnes víc než před sto lety. Některé důvody tohoto až religiozního chování jsou evidentní. Je tu nesporná genialita zakladatelů novodobé demokracie, lidí schopných jak idealistické vize svobody a rovnosti, tak naprosto praktického uvažování a kritického zhodnocení potenciálu lidského rodu. Je tu historický šok ze zvěrstev, které byly spáchány pod heslem náhrady demokratického řádu něčím lepším. Je tu přetrvávající uspokojení s výsledky promazávání dosluhujícího mechanismu, které probíhalo až do konce osmdesátých let minulého století pod vlivem konkurence socialismu. Je tu ale také někdo, komu zamrznutí společenského vývoje vyhovuje, kdo neustále dodává energii mrazícím kompresorům médií všeho druhu. Kdo potřebuje udržovat masy v chvění, ale bez pohybu.

Politické strany už dávno nepředstavují zřídla nových idejí a shromaždiště jejich odhodlaných stoupenců. Stranám nestačí (a po pravdě nikdy nestačilo) žít z peněz daňových poplatníků, o směšných členských příspěvcích nemluvě. Za fondy, které tečou z ekonomického světa je však třeba platit a držet hubu i krok. Ani politici se ovšem nemohou zcela vyvléknout z nepříjemného chomoutu demokratických pravidel, protože tabu platí i pro ně. Proto ty marketingové hry a reklamní volební kampaně, ve kterých sliby jsou stejně zářivé jako naše spodní prádlo.

V této situaci je budování iluze, že systém je opravitelný a udržitelný, krajně nebezpečné. Pochopitelně se o to snaží ti, kterým takový stav přináší ekonomický prospěch. Politici, jejichž motivem je zachovat při životě oslíčka, který se pravidelně otřásá do jejich peněženek. Suity poradců, analytiků a expertů. Je ale neodpustitelné, že se tak chovají ti, kteří mají potenciál spustit skutečnou nápravu věcí veřejných.

Ekonomický organismus nemá lidské cítění, není však zlý. Jeho heslem není moc, ale efektivita. Zlí jsou jeho exponenti, když se dostanou k moci. Stačí se podívat na výčet opatření, které podnikla současná česká vláda proti chudým, starým a nemocným lidem s cílem ušetřit několik miliard, které jsou pak vyhozeny za neefektivní nikomu neprospívající projekty. Jakkoli je to lidsky hrozné, není to katastrofické, neohrožuje to chod a existenci systému. Chudí, staří a nemocní se neumějí a nemohou efektivně bránit.

Existují však dva dobré důvody, proč současný vývoj chod a existenci naší civilizace ohrožuje. Většina lidí, kteří nadávají po hospodách a demonstrují o sobotách, co blokují Wall Street, co vyšli minulou sobotu do ulic světových velkoměst, ba ani ti co vykrádají supermarkety a zapalují auta, nejsou v pravém slova smyslu chudí. Neumírají hladem, nejsou zužováni neléčenými nemocemi. Mají dokonce jakousi, byť nevelkou, perspektivu se ze svých ekonomických problémů vymanit. Přesto se bouří. Bouří se, protože chtějí svou důstojnost, svou čest, chtějí smysluplnou existenci ve veřejném světě. Chtějí permanentní podíl na vládě, ne jen marketingové volební divadlo. Jen to jim může vrátit hrdost, tvář, kterou ztratili v ekonomizované demokracii. Jen tak se mohou ujistit, že jsou také lidé.

Politický establishment je na to připraven. Je připraven kompenzovat naší agresivitu. Můžeme se proto těšit z boje za Šumavu, můžeme demonstrovat za zachování toho či onoho, můžeme si generovat adrenalin v romských ghetech. Můžeme stávkovat, ba občas i vylomit nějaké ty dveře. Ano, chléb a hry. Establisment ale nevidí to, co roste v kolektivním podhoubí internetové společnosti, protože důstojnost, čest a tvář jsou mu cizí. Nevidí proto, že se ukládají výbušniny a natahují dráty.

K tomu aby něco vybuchlo, je však vždy nutná rozbuška. Tou málokdy bývá nelokalizovaná nespokojenost davu. Může se jí ale stát viditelná nekompetentnost elit, jejich neschopnost racionálně vládnout a řídit. A iluze o vládě moudrých mizí s tím, jak přejímá vládu věcí veřejných ekonomická chobotnice. Neboť není k vládnutí ve veřejném světě ustrojená. Stačí se rozhlédnout, přečíst si noviny podívat se na televizi, zavzpomínat.

Od osmdesátých let dvacátého století (nástup Thatcherové a Reagana) můžeme sledovat postupnou ztrátu soudnosti a smyslu pro realitu. Vždy pod tlakem ekonomické sféry. Mitterrand s Kohlem odflákli projekt jednotné evropské měny. Bush mladší dobyl Irák a zavedl největší velmoc do dluhové pasti. Obama kryje ze státního chyby soukromých podnikatelů. Merkelová se Sarkozym kočírují Evropskou unii do bankrotu, aby zachránili své banky. A doma vidíme zpackanou privatizaci Václava Klause, oposmlouvu Miloše Zemana a zázračné zbohatnutí Stanislava Grosse.

Katastrofičnost ekonomizované politiky se nadto negativně odráží do ekonomiky samotné. Ta má vlastní obrané reakce, které potlačují agresivní procesy a zabezpečují likvidaci ji poškozujících "infekcí". Politické zásahy do sofistikovaných imunitních mechanismů, které ve velkém odstartovala hypotéční krize, a které pokračují dnes především v Evropě (zatím nepřímou) pomocí špatně podnikajícím bankám, však nesmyslně blokují ozdravné aktivity systému.

My všichni svým pracovním úsilím dodáváme ekonomickému zvířeti novou a novou energii. Zkostnatělé demokratické struktury se takové síle nikdy nemohou postavit. A proto je třeba ne opravovat, záplatovat, ale od základů změnit řád, kterým se řídí veřejný svět. Musíme umožnit ekonomickým systémům samostatnou, samosprávnou, existenci. Musíme je podporovat v jejich ozdravném úsilí. Ale musíme od nich náš veřejný prostor oddělit a očistit.

Znamená to opevnit svět hradbami nové demokracie. Do jejich základů musí být vestavěny prvky přímé vlády lidí, ne jen elit. To znamená mnohem víc než zavedení referenda, znamená to využití lidového rozhodování všude tam kde je to možné a rozumné - na úrovni státní, regionální i obecní. Znamená to možnost většinové volby a možnost odvolávat politiky před skončením funkčního období.

Brány hradeb musí tvořit státní instituce včetně ministerstev přeměněné na akciové společnosti ve všeobecném vlastnictví. Řízené profesionálními manažery, kteří jako jediní mohou jednat s ekonomickým světem jako rovný s rovným - pokud ovšem nezapomeneme na doložky o střetu zájmů v jejich pracovních smlouvách.

Bašty kontrolních institucí musí kontrolovat kontaktní plochy mezi státní (regionální, místní) správou a ekonomickými subjekty. Kontrolu musí provádět profesionálové, ale o vině a trestu by měly rozhodovat náhodně losované poroty, které nebude možno podplatit. Je také třeba vykopat příkopy, které oddělí politiky od jejich korýtek. Zakázat lobismus a zavést transparentní dialog mezi samosprávnými institucemi obou stran.

Musíme ale také akceptovat, že v ekonomice demokracie neplatí, že tam platí příkazy nadřízených a právo silnějšího a teprve nakonec psané zákony a řídit se podle toho. Stát musí chránit důstojnost a práva každého z nás, kteří se denně noříme do světa byznysu. Stát musí být připraven na to, že ekonomický organismus nebere ohledy na pocity svých buněk, že mu na jednotlivcích nezáleží. A těm, kdo utrpí ve střetu s maxizvířetem, musí stát pomáhat.

Jsou to vše jen ideály a vize, řeknete si. Ano, nelze si dělat iluze, že boj s lákadly konzumního pekla je snadný. Uvědomme si jen, že předpokladem nezávislosti demokratického státního systému je jeho skutečné oddlužení, nejenom snižování částek, které si rok co rok půjčujeme. Pokud bychom toho v Čechách chtěli dosáhnout v průběhu deseti let, znamenalo by to uspořit, nebo vymoci na daních každý rok dvě stě miliard! Zdá se to nemožné, namáhavé a složité. Představa, že stačí v poklidu sledovat kyvadélko a vše se samo vyřeší, je svůdná. A třeba nějakým zázrakem dojde k tomu, že se růst hospodářství vyspělých zemí obnoví, platy porostou a supermarkety budou zase praskat ve švech.

Pokud se ale růst dále zpomalí nebo dokonce dojde k poklesu ekonomik a životní úrovně v rozvinutých zemích, bude zapotřebí mít alternativu. Alternativu propracovanou, promyšlenou, funkční. Proto je třeba aby si ti, kteří vytvářejí strategii boje za lidský zítřek (a nemám tu na mysli předsednictvo ČSSD), přestali hrát na schovávanou v zatuchlých sklepeních a začali je vyklízet. I když s vědomím toho, že foukat do uhlíků ještě neznamená, že oheň vzplane.