Úvaha o umění ze setkání s Janem Paulem

7. 8. 2012 / Boris Cvek

Před týdnem v úterý jsem se v Praze jako v posledních letech každoročně setkal s Janem Paulem, abychom prošli galerie, podebatovali o současném vývoji umění a probrali život. V Galerii hl. města Prahy jsme k velkému údivu narazili na zaměstnankyni pletoucí velké, různobarevné pásy, jež pak mají využít jacísi současní umělci pro své výtvarné dílo. Na umění dnešních umělců se tak daňový poplatník neúčastní jen různými dotacemi a koupěmi děl do veřejných galerií, nýbrž i tím, že umožňuje využívání zaměstnanců galerie k této podivné práci, za kterou kdo ví, zda jsou placeni. Proč oni umělci raději nezaplatí někoho mladého a nezávislého, proč využívají (zneužívají?) staré zaměstnankyně veřejné galerie, jejichž náplň práce vždy byla zcela jiná než plést pásy vlny?

V Národní galerii ve Veletržním paláci jsme narazili na prezentace diplomových prací studentů AVU. Z toho, co bylo dříve vzpourou proti akademismu a provokací, se dnes stává akademismus, o němž lze blazeovaně hovořit. Dá se "seriozně" debatovat v rámci různých zasloužilých teoretických konstruktů třeba o kupě dlažebních kostek jako o uměleckém díle. Dříve takové umělecké dílo byl útok na zaběhnutý umělecký provoz, na akademismus, dnes se stalo akademismem a nikdo pořádně neví, jak proti tomu protestovat. Každý protest jako by už byl pohlcen do akademismu. Jan Paul chtěl protestovat tím, že by dělníkům, kteří opravovali cestu, vysvětlil, že jejich dílo je svrchované umění. Odradil jsem ho od toho z důvodu, že by to asi brali jako výsměch jejich poctivé, špatně placené práci (z níž musejí odvádět daně mimo jiné také na kupování "uměleckých děl" současné "živé kultury" do galerií) a že by mu možná fyzicky ublížili.

Akademismus lze v zásadě chápat jako provoz, kde se pomocí oficiálních procedur produkují oficiální umělci a oficiální umělecká díla. Nechci tvrdit, že to je vždy a nutně pitomost. Např. na mne před týdnem velice zapůsobila výstava obrazů malíře Schikanedera, který působil v akademické sféře. Nicméně současné umění vzniklo jako vzpoura proti akademismu, proti oficiálnímu, většinovému, proti "dobrému vkusu" lidí, kteří ve skutečnosti o umění jako o něco, co otřásá životem a mění ho, nemají zájem. Právě tou vzpourou navazovali velcí umělci konce 19. a větší půlky 20. století na velké umění minulosti, jemuž se přičítala mystická síla proměňovat život, stavět člověka před zásadní otázky existence, metafyzicky a nábožensky ho znepokojovat, obnovovat, zakořeňovat. Jenže vzpoury se chopil provoz, který na tyhle potřeby již nevěří, nezažil je, a proto mluvit o nich se mu zdá falešné (a to je rozhodně změna k lepšímu, neboť v minulosti se právě povrchnost vykazovala neustálými kecy o duchu, kultuře, pravdě... jak to výborně a drtivě kritizuje třeba Robert Musil v knize Muž bez vlastností).

Jenže "metafyzické otázky" nebo "otázky existenciální", které hluboce působily na největší osobnosti dějin umění a dějiny umění, jsou právě konfrontací s těmito otázkami. Bez nich je nelze pochopit.

Uvažovali jsme s Janem Paulem také nad tím, proč jsou dnešní lidé tak často fascinování ve filmech, počítačových hrách atd. zabíjením, násilím, zkázou. Už dlouho se domnívám, že tato virtuální fascinace by zmizela v okamžiku, kdybychom byli jako naši předkové běžně vystaveni válkám, umírání, bídě... a že ten současný trend je projevem jakési nudy z bytí, jakési nevážnosti bytí a jeho naprosté povrchnosti. V takové atmosféře ztrácejí smysl také existenciální otázky, mizí sociální témata, vážnost lidského utrpení (a přitom je ho na světě strašně moc i dnes) a ušlechtilost pomoci, oběti, naděje.

Je jasné, že velké příběhy se stále dějí, že závisejí na osobních vlastnostech jejich hrdinů, kteří k nim museli dozrát střety se životem a jeho vážností (bolestí, absurditou, tragikou...).

Vzpoura v umění proti akademismu byla vždy více či méně vzpourou ve jménu něčeho takhle opravdového, co přesahuje všechny tituly, řemesla, školy a zaměstnání. Vyžaduje to však odvahu upozorňovat na věci takto zásadní, říznout do povrchnosti a obnažit podstatné, vracet lidi z blazeované kulturnosti do krvavé dřeně života. Objevit znovu vždy tentýž smysl života, vtáhnout člověka do vášně unikátní, mysteriózní existence, nutit ho dívat se do tváře démonům a vlastní smrtelnosti, naučit ho prožité, osobní a osudové touze po Bohu... to je to, proč mělo umění tak obrovský vliv a smysl, proč bez studia umění nelze porozumět dějinám filozofie, vědy, dějinám civilizací a hodnot. Bez toho není "umění" nic více než nudu zahánějící koníček.

0
Vytisknout
3491

Diskuse

Obsah vydání | 10. 8. 2012