Osobní problém jedné učitelky?

5. 10. 2012 / Karel Dolejší

Pan Aleš Uhlíř se pozastavuje nad snahou nejmenované učitelky domoci se autority soudní cestou. Tento její pokus (právem) zpochybňuje - současně však také razí tezi, že pokud učitel nemá u žáků autoritu, je to čistě jeho osobní problém. A s tím už přirozeně tak jednoduše souhlasit nelze.

Německo-americká myslitelka Hannah Arendtová ve výboru ze sbírky esejů Between Past and Future, který česky vyšel pod názvem Krize kultury, rozebírá mimo jiné i problémy "Co je autorita" a "Krize výchovy a vzdělání". A už počátkem 60. let - dávno před studentskými revoltami roku osmašedesátého - konstatuje, že je Západ vystaven všeobecné krizi autority, který se netýká nikoho čistě soukromě, ale má podstatně hlubší kořeny.

Pravá autorita - ta, jíž náleží dobrovolná poslušnost - podle Arendtové vyžaduje společenskou hierarchii, kterou uznává jak ten, kdo vydává příkazy, tak ten, kdo má poslouchat. Taková autorita však ze západních společností v určitém okamžiku zcela zmizela. Krize autority je přitom původně politická, teprve druhotně zasahuje i do oblasti předpolitické, tj. výchovy a vzdělávání. A přitom problém autority ve vzdělávání nelze nikterak obejít - protože pokud by dospělí na autoritu zcela rezignovali, znamenalo by to, že odmítají převzít odpovědnost za svět, do nějž přivedli své děti.

Od doby, kdy Arendtová napsala své eseje, se problém rozhodně nijak nevyřešil, ale naopak ještě dále prohloubil. Za prvé, postupující komodifikace všeho v západních společnostech znamená, že lidé jsou všeobecně hodnoceni především podle výše svých příjmů. A učitelé jsou přitom placeni dosti špatně, což nezůstává utajeno ani jejich žákům. Avšak ten, kdo je špatně placen, tvrdí převládající pravicová ideologie, si to zaslouží - jeho plat objektivně hodnotí společenský přínos jeho práce. Tudíž učitel je nula. Kdyby nebyl, kdyby uměl něco opravdu důležitého, platili by ho mnohem lépe. A nějaká nula přirozeně nemůže mít u žáků žádnou autoritu.

Za druhé, školství je - také díky výši mezd - přefeminizované. Ale navzdory formální rovnosti pohlaví v oblasti reklamy a PR nic takového jako rovnost dodnes nefunguje. Jak se lze snadno přesvědčit například podle nominací v soutěži Sexistické prasátečko, naprostá většina případů sexuálních stereotypů se týká nikoliv mužů, ale žen. Ženy jsou ve veřejném prostoru velmi často, možná dokonce převážně, zobrazovány nikoliv jako kvalifikované pracovnice, které odvádějí profesionální výkon, ale jako pouhé sexuální objekty, jež - pokud se vůbec nějak samy projeví - bezmezně obdivují své mužské protějšky. Získat v takové atmosféře autoritu není pro žádnou ženu zrovna jednoduché.

Samozřejmě, nakonec je každý, i sebehlouběji kořenící problém, primárně osobní záležitostí - je čistě na konkrétní osobě, jak se s ním vyrovná. Autority se jistě nelze domoci soudní cestou, takový pokus je výrazem naprosté bezradnosti.

Ale vzato z druhé strany, bezradnost nevisí v nějakém vzduchoprázdnu. Podmínky pro ustavení autority každého jednotlivého učitele - a tím spíše učitelky - jsou dnes mimořádně nepříznivé a rozhodně není namístě problém nějak zlehčovat.

0
Vytisknout
5064

Diskuse

Obsah vydání | 8. 10. 2012