Také v politice platí, že konkurence rozděluje a solidarita spojuje

5. 12. 2012 / Michael Kroh

V našich podmínkách to znamená, že koalice se tvoří až na základě výsledků voleb. Nikdo nechce riskovat, že si příliš vyhraněnými stanovisky uzavře cestu ke kompromisním povolebním dohodám a bude složitě voličům vysvětlovat, proč je zklamal a fakticky obelhal. A tak probíhá soutěž mezi takovými marketingovými perlami, jako je "Sociální stát je možný", "Stojíme si za svým", "Jde to i bez korupce", "Naše země, naše hrdost" apod. Tím si ovšem uchazeč o přízeň voličů ponechává volný prostor k pozdějšímu definování těchto obecných, bez další konkretizace nic neříkajících frází.

Představme si pro příklad, že jsme v pozici šéfa volební kampaně ČSSD a máme voličům sdělit jasné stanovisko k církevním restitucím. ČSSD hlasovala proti jejich zavedení, ale nyní má za úkol zformulovat stanovisko, co udělá, až ustaví vládu. Důležitým spojencem při jejím vytváření mohou být lidovci, kteří ale "vyrovnání" s církvemi většinově podporují. Říci jasně, že je zrušíme, může znamenat obtíže pro povolební vyjednávání s lidovci a jednoznačnou sázku na komunisty. Ale ti nemusejí získat tolik hlasů, aby se ustavila čistě levicová vláda a lidovce bude ČSSD potřebovat. Úkol se proto zadá kreativcům v marketingové agentuře a ti vymyslí něco jako "Změny v zákoně o vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi jsou nutné!" A všichni jsou spokojeni. Na tobě, voliči, pak je, abys provedl vlastní sebeidentifikaci a konkretizaci; srozumitelně řečeno, představ si pod tím, co chceš, ale výsledkem bude stejně to, co usmlouváme s koaličními partnery.

Dalším problémem pro ustavení předvolebních uskupení je jinak prospěšný institut kroužkování, který ovšem zvýhodňuje silnější subjekty v koalici. To jsme zažili v době tzv. čtyřkoalice, kdy její voličské jádro z  KDU-ČSL prakticky zlikvidovalo ostatní partnery. Volič je suverénní a nemusí respektovat žádné kuloárové dohody o pořadí na kandidátce.

Nevýhodou levice z hlediska možné spolupráce jsou i postoje radikálů, v nichž se odráží (částečně oprávněná) obecná nedůvěra k  liberální demokracii vyúsťující v paušální odsouzení všech politických stran bez výjimky.

A na závěr výčtu základních překážek pro vytvoření předvolební levicové koalice jsem ponechal tristní osobní vztahy mezi předsedy stran. Bohuslav Sobotka nemá rád Zemana ani Paroubka, ti mu oplácejí stejnou mincí a navzájem se také nemusí. Kromě nich v pozadí vyčkává mazaný Filip, který má naopak nadstandardní vztahy se všemi jmenovanými, avšak na lídra koalice z objektivních společensko-historických příčin aspirovat nemůže. Kromě toho jsou mezi potenciálními stoupenci alternativní předvolební koalice velmi početně zastoupeni i ti, kteří nemohou ani cítit nikoho ze současných vedoucích osobností levice.

Očekávat, že se lídři dohodnou, by bylo proto velmi pošetilé. Před námi jsou prezidentské volby a pravděpodobný postup alespoň jednoho levicového kandidáta do druhého kola. Ovšem který to bude, ještě není zdaleka jasné, ale byl by to zázrak, kdyby to byl někdo jiný než jeden z dvojice Zeman - Dienstbier. Bohužel není jasné ani to, jak se zachovají v onom druhém kole sociálně demokratičtí voliči. Překousnou v sobě zklamání ti, jejichž kandidát neprošel a podpoří levicového konkurenta? Většina zemanovců s případnou volbou Jiřího Dienstbiera v druhém kole nebude mít patrně problém. Nicméně o postupu stoupenců Bohuslava Sobotky v ČSSD lze jen spekulovat. Už postup Zemana do druhého kola by byl jejich velkou porážkou a znamenal by oslabení pozic uvnitř ČSSD.

A co se týče komunistů, ti vyčkávají s vyjádřením oficiální podpory některému z kandidátů. A dost možná, že se ani nevyjádří, aby si nikoho příliš nerozházeli, a nechají to rozhodnutí voličů. Prostě taktizuje se o sto šest a snad i Lenin by dnes pochopil, že jím odsuzovaný "oportunismus" není do jisté hranice úchylkou ze správného směru, nýbrž zákonitostí v procesu rozvoje parlamentní (nepřímé) demokracie.

Nechci, aby tato stať vyústila v pesimistický závěr, podle něhož nelze současný stav nijak změnit. Protože jsem v úvodu uvedl některé volební slogany, pokusím se hlavní prostředek nápravy shrnout rovněž prostřednictvím hesla. Vypadalo by asi jako "Solidarita je víc než volební vítězství". Prostě solidarita, která na rozdíl od konkurence spojuje, je hodnotou vyššího stupně než volební vítězství a dokonce v jistém smyslu jej i předurčuje. Je vyjádřením priority strategie nad taktizováním, které když se přežene, popírá dlouhodobé i střednědobé cíle.

Nositeli solidarity musí být členské základny levicových stran spolu se sympatizanty a výsledkem jejich spolupráce musí být dostatečný tlak na vedení stran a hnutí jako protiváha přirozeného působení konkurence v politickém systému. Je to "participativní demokracie zdola", rozšíření práva voliče ovlivňovat dění i mezi volbami. Vytvoření levicových krajských koalic ukazuje, že na regionální úrovni to jde, i když šlo ještě o klasické koalice vzniklé až po volbách.

Členové a sympatizanti ČSSD, KSČM, SPOZ, Lev -- 21, občanských iniciativ, odborů atd. přece nejsou nepřátelé, i když se to z některých vstoupení může na první pohled zdát. Než se však propracují k pochopení hluboké dialektické pravdy, že konkurence a spolupráce (solidarita) se úplně nevylučují, ale představují do jistého bodu (tzv. míry) jednotu v rozdílnosti, uplyne ještě nějaký čas. Snad jen nebude tak dlouhý, abychom po příštích volbách zase litovali zmařených šancí.