Svět podle Raubíře Ralfa

7. 12. 2012 / Lubomír Brožek

"Všichni lidé se rodí svobodni a rovni v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství", praví první článek Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté Organizací spojených národů 10. 12. 1948, tedy dobrých čtyřiašedesát let před tím, nežli se na plátnech multikin objevil Raubíř Ralf.

Pravda, Ralf není tak docela člověk, je to animovaný záporák, který se zrodil ve studiu Walt Disney Picture a jeho údělem je obývat svou videohru, v níž vše boří a ničí.

Jeho antipodem je Opravář Felix, vlastník zlatého kladívka po tátovi, jímž hbitě opravuje spoušť způsobenou Ralfem, za což se mu, nežli se objeví nápis "game over", dostává hojnosti obdivu i metálů, zatímco Raubíř Ralf je vyhozen na smetiště, aby tam přespal, dokud nezačne nová hra.

K návštěvě filmu mě přemluvila osmiletá slečna, která po celý příběh zmíněnému Ralfovi upřímně držela palce, neb jí bylo líto, že musí přespávat na skládce a že nad ním všichni ohrnují nos. Ostatně i on sám měl už plné zuby téhle prožluklé hry, která mu přisoudila opovrhovaný úděl, a rozhodl se, že i on chce být tím obdivovaným chlapíkem, který se zjeví ve správný čas na správném místě a získá nejenom obdiv virtuálního světa, ale i závodnice v cukrovém autíčku, sladké Vanellope von Schweetz. Aby to všechno Ralf dokázal, musí v prvé řadě zvládnout něco do té doby nepředstavitelného -- opustit svůj level, zmizet ze hry, k níž byl předurčen a zrozen a která z něho činí raubíře.

Naivní příběh pro děti? Jistě. Děti milují naivní příběhy a v zájmu vítězství dobra si nekladou zapeklité otázky typu: jak je těžké opustit svůj level. Ale ani Všeobecná deklarace lidských práv si je neklade, neboť nepřipouští apriorní segregaci, nezabývá se ani tím, že se někdo narodí s jakýmsi zlatým kladívkem po tátovi, ještě se nenaučil mluvit a jeho jméno již má své jisté místo v časopisu Forbes a nikdy nebude úzkostně přepočítávat, zda po koupi léků zbude i na nájem, natož se trápit tím, že některé z rovných bytostí přespávají na skládkách, na odpadcích.

Všeobecná deklarace pléduje za lidskou důstojnost a právo na ni, zatímco dějiny civilizace nesou permanentní nepřehlédnutelné stopy jejich pošlapávání. V současnosti jsme svědky fatálního rozevírání nůžek mezi chudobou a bohatstvím, mezi nimiž zeje trapná prázdnota po zmizelé střední třídě. Existuje obava, že toto vakuum hrozí zhroucením systému až do fáze černé díry, která postuláty Všeobecné deklarace lidských práv, jež budou ještě nějaký čas doznívat jako civilizační mýtus, nakonec rozemele na prach.

Jak rád bych tomu nevěřil, třebaže jsem nedávno zaznamenal prapodivná slova soudce Ústavního soudu, například o lehkoživkách. Nevím sice úplně přesně, co tím dotyčný soudce myslel, případně ani jak těžký může být naopak život takové těžkoživky. Ale vím, že historie nám zachovala, kromě jiných varovných vzkazů, i axiom o práci, která osvobozuje, což ve své zrůdné době de facto znamenalo, že přežít mohou pouze práceschopní.

Dnes hovoříme o tíži mandatorních výdajů a nutnosti omezování podpory v nezaměstnanosti, při snížené pracovní schopnosti, invaliditě či zbrzdění valorizace důchodů, tedy redukci životní úrovně neproduktivních spoluobčanů. Samozřejmě ne z důvodů explicite ideologických, ale na základě pragmatických, ekonomicky racionálně zdůvodňovaných argumentů, občas s rozverným dodatkem, že "mejdan skončil".

Problém je v tom, že ti, pro které "mejdan" ani nezačal, nejsou slepí ani hluší, a tedy vnímají ozvěny nekončícího mejdanu z levelu vyvolených. Jak jim mají věřit? Jak mají věřit všeobecným deklaracím, neboť i kdyby se nakrásně rodili svobodni a rovni v důstojnosti i právech, mohou se cítit svobodni a rovni i ve svém údělu? A jakou mají šanci k jeho změně, ergo ke změně svého levelu? Jakou měl šanci osamělý demonstrant, který se počátkem osmdesátých let na jedné z teheránských křižovatek odmítl pohnout z místa a stal se tak oním příslovečným kamínkem, jehož uvolnění spustilo lavinu, jež nakonec neodvolatelně pohřbila šáha šáhů Rézu Pahlavího i s celým jeho dvorem? Jakou šanci měl koncem osmdesátých let muž se síťovkou stojící před tankovou formací na náměstí Nebeského klidu? Jakou šanci, že ho vůbec nechají domluvit, měl jakýsi Honza Lexa, když na demonstraci 22. listopadu 1989 na Václavském náměstí řekl do kamery Československé televize: Už nám zase lžou.

My nejsme žádné loutky, my jsme jenom lidi. Nás nemůžou pořád vodit na provázku.

Přenos byl vzápětí přerušen a redaktorka Libuše Kotherová (později Šmuclerová) oznámila, že právě odvysílané názory občanů se neshodují s míněním redakce. Mimochodem i dnes se (už zase) názory občanů namnoze neshodují s míněním redakce. A co by asi dnes aktuálně řekl Honza Lexa na kameru? Případně za jak reálné by považoval šance ke změně levelu, změně hry?

Raubíř Ralf to ve svém virtuálním světě dokázal. Byl jsem u toho, viděl jsem to - a díky osmileté slečně, kterou jsem doprovázel, vím, že děti věděly, že to dokáže. Věděly to od samého začátku, neboť jim nikdo neřekl, že to nejde.

0
Vytisknout
8968

Diskuse

Obsah vydání | 10. 12. 2012