Ošidné aspekty české historie

8. 1. 2013 / Pavel Urban

Karel Schwarzenberk jako politik není můj favorit. Nevolil jsem ho dříve, nebudu ho volit ani nyní. Nicméně, chce-li ho někdo poučovat o české historii, měl by tu historii sám dobře znát.

Zakupování majetku zabavených emigrantům, kteří se nerozešli se státem v dobrém není v českých dějinách omezeno jen na dobu pobělohorskou. Například za normalizace to byl jev zcela běžný. Není mi známo, že by se někdo z kupujících po Listopadu za to omlouval. O jejich dětech či dalších nabyvatelích ani nemluvě. Nevidím tedy důvod, proč by se měl zrovna Karel Schwarzenberk omlouvat za podobná pochybení svých podstatně vzdálenějších předků.

Naopak, měl by jasně a nekompromisně prohlásit, že jeho předkové se po Bílé Hoře ani po roce 1848 nedopustili ničeho špatného, že takové byly tehdy doby, že všichni, kteří tenkrát byli proti, byli buď zločinci nebo pochybné živly. Tím by pan Schwarzenberk prokázal, že původem je sice šlechtic, duchem však patří k prostému českému lidu. Neboť právě takto příslušníci tohoto lidu reagují na podobné výtky.

České národní obrození zahájili příslušníci inteligence podporovaní části české šlechty. (Motivované mj. i konzervativním odporem k josefinským reformám.) Hlavní oporou druhé, "jungmannovské" fáze byly městské střední třídy, které lze označit za maloburžoazii. Tehdy se český národ s konečnou platností definoval jako jazyková komunita. Čímž se pochopitelně dostal do sporů s českými Němci. Schwarzenberkovo pojetí je tedy v zásadě správné. Je samozřejmě pravda, že šlechta, duchovenstvo, ba i ta inteligence se nemohla obejít bez lidí, kteří pracovali rukama; zdaleka nešlo jen o dělníky. Ale tyto vrstvy, pomineme-li onu maloburžoazii, se do národní pospolitosti zapojily až později.

Města v etnicky českém prostoru byla bilingvní, česky mluvit a rozumět ale nezapomněla nikdy. Nebyla to zrovna čeština veleslavínská, ale tu neovládal ani venkov. Česky se úřadovalo i na vrchnostenských a nižších úřadech, přinejmenším ve vnějším styku. Český sedlák nepotřeboval němčinu ani doma, ani ve městě, ani na úřadě. Neměl proto důvod se jí učit, natož ji přebírat. Nikdo mu ji také nevnucoval, kromě krátkého období josefinské germanizace. Na zachování českého jazyka českým lidem tudíž nebylo nic zázračného.

Stavět proti sobě dvě jednoduché pravdy není fenomén postmoderní, ale moderní. Postmoderní historik by dodal, že kromě pravdy křižáků (a katolíků) a pravdy (či spíše pravd) husitů existovala ve své době také pravda Petra Chelčického. Jeho názor na husitské bojovníky neměl daleko k pozdějšímu výroku Karla Schwarzenberka staršího. Chelčický nebyl pán, pouze zeman. Ale byl citlivý k údělu venkovanů, kteří neodešli do války. A kteří museli celou tu legraci živit, neustále se obávat o život i střechu nad hlavou a jejichž názor pány ani kmány (vojáky) zpravidla nezajímal.

Jak vidno, švýcarský občan a dvojjazyčný Čech kandidující na prezidenta republiky není zdaleka jediný, kdo při svých exkurzích do historie občas zapomíná na početnou negramotnou, bezprávnou, vykořisťovanou černou masu, bez níž by ty dějiny nefungovaly.

0
Vytisknout
6970

Diskuse

Obsah vydání | 9. 1. 2013