Itálie by měla využít zlaté rezervy a vynutit si změnu evropské politiky

3. 5. 2013

World Gold Council doporučil Itálii, aby uplatnila svých 2 000 tun zlata a zbavila se úsporných opatření diktovaných eurozónou, upozorňuje v deníku The Telegraph Ambrose Evans-Pritchard.

Využitím čtvrtých největších zlatých rezerv na světě ke krytí případných ztrát věřitelů by Itálie mohla na kapitálových trzích získat 400 miliard eur a na nějaký čas sama rozhodovat o své budoucnosti.

Itálie už to udělala v roce 1974, když si půjčila od Bundesbank 2 miliardy dolarů a využila zlata jako jistiny. Portugalsko udělalo totéž, když si v letech 1975-77 vypůjčilo miliardu dolarů od Bank of International Settlements a Indie využila stejný postup, když si v roce 1991 vypůjčila od Japonska.

Společný průzkum WGC a Ipsu zjistil, že 61% šéfů italského byznysu a 52% veřejnosti tuto myšlenku podporuje, zatímco ji odmítá jen malá menšina.

To je přesně ten typ myšlení, jenž je potřebný v okupovaných státech měnové unie - a Itálie je okupována od okamžiku, kdy ECB fakticky s pomocí prezidenta Napolitana, který je bývalým stalinistou, jenž později převedl svou ideologickou mánii na projekt EU, v listopadu 2011 svrhla volenou vládu.

Realizace plánu by však vyžadovala, aby nový premiér Enrico Letta poslal Evropu do háje, protože "reflace v jedné zemi" by porušila pravidla Evropské měnové unie.

Je velmi nepravděpodobné, že by Letta něco takového udělal. Je sám dítětem evropského projektu, vyrůstal ve Štrasburku. Jeho názory se formovaly pod patronátem Prodiho a Andreottiho.

Jeho snahy oživit růst jsou stejně nesmyslné, jako když Hollande chtěl oživit růst ve Francii. Hollande ve skutečnosti provedl pravý opak. Přiškrtil letos fiskální politiku o 2% HDP v kontracyklickém stylu, během recese, protože je natolik závislý na příslušnosti k evropskému establishmentu, že nedokáže na pedanty v Bruselu a Frankfurtu udělat dlouhý nos.

Obávám se, že "zlatý" plán by vedl pouze k uchování nefunkční struktury EMU o něco déle a když by Itálie vynesla svou poslední kartu, byla by ještě zranitelnější.

Nevyřešilo by to fundamentální problém, který spočívá v tom, že Itálie v posledních patnácti letech ztratila konkurenceschopnost v oblasti jednotkové ceny práce. Snaha napravit to cestou "vnitřní devalvace" je velice destruktivní a otestuje sociální soudržnost až na samou hranu únosnosti.

To co by Itálie měla udělat je oznámit Německu, že se už nebude podílet na eurozóně, dokud sever neprovede reflaci cestou "vnitřní revalvace", aby došlo ke zmenšení rozdílu. Měla by využít zlaté rezervy k podpoře tohoto nároku.

Německo by mělo vědět, že Itálie bude mít po osvobození prostředky ke stabilizaci trhu s dluhopisy. Itálie je toho dokonale schopna - a podle mě tím získá výhodu - protože disponuje primárním rozpočtovým přebytkem ve výši 2,5% HDP a nečekala by ji krize financování.

Pak by záleželo na tom, zda může Německo více získat nebo ztratit, když dovolí, aby se hrozby naplnily.

Nechejme císaře přijít do Canossy.

Podrobnosti v angličtině.: ZDE

0
Vytisknout
4400

Diskuse

Obsah vydání | 3. 5. 2013