Agónie zastupitelské demokracie

14. 10. 2013 / Bohumil Kartous

čas čtení 8 minut

Společnost vykazuje znaky nedůvěry v politický systém. Ochota věřit komukoliv, kdo drží moc v rukou, od prezidenta, přes vládu až po parlament, je trvale nízká a v podstatě jakákoliv změna způsobuje jen dočasnou změnu postojů, které se záhy vrací na stejnou, ne-li opět o něco nižší úroveň. Je vcelku jedno, zda je v tom okamžiku u moci levice, nebo pravice. Dochází k opakovaným selháním ne jednotlivců, ale celých mocenských struktur, vytvořených právě proto, aby selhání systému umožnily a pokud možno zakryly. Mnohdy se to jistě dobře daří. To, co se nepodaří utajit, se odehrává za bizarních souvislostí, které se hromadí v otevřené jímce veřejného prostoru a nutně prohlubují znechucení a už tak vysoce vyvinutý pocit bezmoci, neřešitelnosti, který si tato společnost pěstuje a hýčká už mnoho desítek let. Náhlé záchvěvy pociťované svobody, které přicházejí s velmi dlouhými odstupy, jakoby tento existenciální fenomén pouze utvrzují a činí ze svobody něco stejně vzácného a pozoruhodného, jako je polární záře: když ji zažijete, cítíte se okouzleni a přitom tušíte, že si jí musíte užít, protože nebude dlouho trvat.

Máme ale ústavně danou demokracii, tudíž v posledních více než dvou desítkách let zakoušíme možnost v pravidelných intervalech vyjádřit svůj politický názor a pokusit se stvrdit nebo naopak změnit směr správy věcí veřejných. K těmto "bodům veřejného zájmu" se upíná pozornost, vyplývající z představy, že se jejich prostřednictvím odehrává demokracie, jejíž skutečnou existenci politická reprezentace svou praxí tak úspěšně a vytrvale v očích veřejnosti zpochybňuje. Mediální extenze voleb vytváří dojem, že skutečně dochází k zásadnímu okamžiku změny, v němž je možné zrušit to veřejně špatné a nastolit to veřejně dobré, jak ostatně koncept demokracie předpokládá. A skutečně: velká část společnosti, byť s částečným pochopením iluzornosti tohoto aktu, znovu přistoupí na premisu, že lze v současném společenském systému docilovat demokratickými nástroji změn, a tedy že nabízející se alternativy představují takový potenciál.

Iluze změny pod intelekt

Na průběhu aktuální předvolební kampaně lze ukázat, že tento postoj má evidentně hluboké kořeny podobné přesvědčení zachovávajícího jakýkoliv jiný mýtus. Ideová i kreativní tupost vyprodukovala vyretušované obrazy, hesla pod intelekt a frázovité projevy kandidátů připomínajících jukebox s několika obehranými cajdáky na notně poškrábaných vinylech. Dominantní síly nalevo jsou okupovány intelektuálně chudomyslnou levicí, omezující se na tlumočení odborářských požadavků, jejichž ideový horizont a perspektiva budoucnosti nepřekračují měsíční dávku jistot. Proč ne, ale co víc? Dominantní síly napravo, ideově vykrádající poslední zbytky neoliberálního bludu, se vysmívají voličům skrze obličeje lidí, kteří se dlouhodobě podíleli na degeneraci místního politického systému k obrazu jejich. Co si mám myslet o tom, když jedu po dálnici a za ODS po mě žádá hlas pan Bendl? Vždyť ten člověk má tykadla jako dvanácterák. Nebo bych měl hlasovat pro agenta - seniora 009? To je urážka paměti, soudnosti i dobrého vkusu.

Alternativy, které mají mocenský potenciál, a které se snaží voliče přesvědčovat o tom, že právě ony vyvedou zemi z krize, zastaví korupci, ukončí "bordel" a vůbec vytvoří v ČR ráj na zemi, jsou ještě zoufalejší. Kandidáti SPOZ shlížejí z billboardů jako vystřižených z nějaké seznamky pro nezadatelné a blábolí o tom, že zastavili Kalouska. Chucpe. Politická hračka pana Babiše prostřednictvím populismu nejhrubšího zrna ukazuje, že do českého parlamentu se dostanete vždy, když můžete do kampaně vrazit nějaké půl miliardy korun. Zbytek je nepodstatný. Maně jsem si vzpomněl na závěr filmu Dědictví, kde hlavní hrdina slibuje, že si nás koupí všechny. Úsvit čehosi, pod čím si pan Okamura představuje "přímou demokracii", vykazuje všechny dobře známé symptomy vnitřně naprosto nesourodého celku, který slibuje, že se v případě jeho volebního úspěchu a překročení pěti procent nebudeme ani v dalším volebním období nudit jeho štěpnými reakcemi na politický tlak. Přeci jen, stmelující finanční potenciál tohoto záblesku není tak silný jako v případě politické divize akciové společnosti Agrofert.

Alternativy napravo i nalevo, které nejsou úplně vylhané a představují potenciální modus operandi pro politickou obrodu, jako jsou Svobodní a Zelení, trpí na hříchy minulosti a na nemožnost proniknout skrze hegemonii finančně nesrovnatelně silnějších stran. Částečně kvůli vlastním chybám a částečně kvůli "neviditelnosti" jsou nečitelné, a protože v opakovaných průzkumech vytvářejících a stvrzujících preferenční "realitu" padají pod hranici pěti procent, stává se - logikou většinového voliče - hlas pro ně hlasem vyhozeným. A tak se většinový volič spokojí s některou z možností, které po volbách rekonfigurují pouze kulisy, nikoliv scénu.

Pluralitní demokracie vyžaduje možnost takové volby

Volič si přitom neuvědomuje, že je tímto mechanismem ochuzován na svých demokratických právech. Jediné, čeho je v současnosti mocen, je kroužkování kandidátů jediné politické strany. O jeho hlas (minimálně o hlas voliče střední třídy) přitom bojuje mnoho různých politických subjektů, na jejichž kandidátkách jsou nepochybně lidé, kterým lze věřit. Vedle toho je v nich ale spousta těch, kteří z podstaty vlastní existence brání jakékoliv změně politické konfigurace. Dokážu si přitom, i za současné situace, představit její radikální změnu. Jako uvažující volič akceptuji pluralitu politických stran, tedy to, že zde mohou být i jiné oprávněné zájmy než jsou ty mé. To je, předpokládám, povinná výbava každého demokrata. Nepřeju si nic jiného, než aby takovou pluralitu odráželo i složení sněmovny. Jako uvažující volič však, paradoxně, nemám k takové volbě příležitost, protože všechno, co mohu, je hlasovat pro jedinou možnost. Tímto mechanismem jsem nucen k tomu, abych volil proti své vůli, jelikož si dovoluju ten luxus, že žádnou za nabízených alternativ nevidím jako jedinou správnou. Jako volič jsem vyzýván k tomu, abych omezil chápání demokracie na historickou představu o tom, že každý volič spadá do nějaké skupiny, jejíž zájmy obhajuje určitá politická iniciativa. To ale dávno neplatí, mé zájmy může obhajovat několik stran najednou a mojí demokratickou potřebou je, aby měly možnost dosáhnout na těchto zájmech kompromisu. Jako demokraticky uvažující volič chci, aby se rozhodování o mých zájmech (ale i o zájmech ostatních) neslo v duchu pluralitního přístupu a chci tedy mít možnost vyjádřit svou vůli a své přesvědčení o tom, jak si takovou pluralitu představuji. Jako řekněme pozornější pozorovatel politického vývoje v této zemi zároveň vidím nutnou potřebu v tom, aby do upoceného politického odéru pronikly ideje a aby je prosazovali lidé, kteří je skutečně vnitřně zastávají a kterým je možné důvěřovat, bez nutné příslušnosti k jedné partaji. Jsem schopen v několika stranách napříč celou politickou nabídkou najít lidi, které bych chtěl volit. Jakto, že tuto možnost nemám?

P.S. Žokej Váňa po další účasti na Velké pardubické prohlásil, že by si přál, "aby volby vyhrál pan Babiš, aby s tím sajrajtem, co tady je, zametl" (možná necituju přesně, ale význam i hloubku zachovávám). Právě díky takovým aktům nefalšované naivity, občanské pologramotnosti a irelevantní mediální extenze může současná forma demokracie (mýtus o ní) ve své agonii přežívat velmi dlouho ...

0
Vytisknout
12993

Diskuse

Obsah vydání | 16. 10. 2013