Nelson Mandela (1918-2013)

7. 12. 2013 / Miloslav Ransdorf

čas čtení 4 minuty

5. prosince 2013 oznámil jihoafrický president Jacob Zuma, že zemřel legendární Nelson Mandela. Když se ve vesnici Qunu v Transkei tento syn kmenového náčelníka narodil, těžko někdo předpokládal, že se z něj stane jedna ze symbolických postav dvacátého století. Ve věku 25 let už byl členem a aktivistou Afrického národního kongresu. Ve vězení na Robben Island strávil 27 let a bylo třeba ohromné síly osobnosti, aby to na něm nezanechalo stopy. Osobně jsem na inaugurační slavnosti v roce 1994 viděl, jak vřelé city choval ke svým tehdejším žalářníkům, s nimiž se spřátelil.

V klíčových letech přechodu jsem byl v Jižní Africe čtyřikrát, a protože mluvím oběma hlavními jazyky (anglicky a afrikaans), měl jsem možnost hovořit s řadou osobností jihoafrické politiky, s Mandelou bohužel ne.

Největší dojem na mne učinila osobnost Joe Slova, předsedy jihoafrických komunistů, který byl, vedle Mandely a možná v míře ještě větší než on, klíčovou osobností národního usmíření. Sám byl cílem paterého pokusu o atentát, jemuž nakonec podlehla jeho žena Ruth Firstová. Jako Mandela, i Slovo se dokázal přes osobní křivdy přenést. I když trpěl rakovinou, v přechodné vládě vedl úsek bydlení s ambiciózním plánek vytvořit nové domovy pro tři miliony lidí a vybudovat moderní infrastrukturu tam, kde chyběla. Tento židovský rodák z Litvy se stal ztělesněním nové jihoafrické mentality národního sjednocení. Mluvil jsem i s vdovou po generálním tajemníkovi jihoafrických komunistů Chrisu Hanim.

Chris Hani byl skvělý rétor a vzdělaný muž. Byl doma ve světě Shakespearova umění a znal zpaměti mnoho jeho textů. I když pocházel v vesnice v Dračích horách, studoval klasické jazyky a literatury a bral si na svá polní tažení antické klasiky, v nichž nacházel posilu. On ztělesňoval mou hlubokou víru, že klasická studia mohou být poselstvím budoucích dní, Že nejsou něčím antikvovaným. A takového člověka zabil nevědomý polský fanatik, přistěhovalec, který pak svého činu litoval. Bylo by toho mnoho, co bych mohl i svých tehdejších zážitcích sdělovat.

Například o vlivu kubánských vítězství v Angole, kde Fidelovi vojáci porazili skvěle vycvičenou a vyzbrojenou jihoafrickou armádu. Kubáncům tento příspěvek ke svobodě milionů lidí nikdy nesmí být zapomenut. Mohl bych psát o vlivu ekonomiky. Růst HDP byl tehdy na nule, mocensky bylo možné apartheid držet, ale ekonomicky sotva. Když neměla černá populace přístup na mnoha místech k vodě a k elektřině, nemohli kupovat spotřebiče. Kupní síla byla, ale zaostalost ji bránila využít. Proto se nakonec i velký business přidal na Mandelovu a De Klerkovu stranu. Tvrdili, že chtějí budovat "větší národ" (bigger nation). Nepomohla ani antikomunistická kampaň, kdy Nacionální strana mluvila o "rooije gevaar", tedy o rudém nebezpečí a Jihoafričanům líčila lži o tom, jak například v Československu byla za socialismu nedostatek potravin. Se spotřebou 95 kg masa na osobu!

Mohl bych se rozpovídat třeba o střízlivém a věcném ministru financí Trevoru Manuelovi, který byl sice radikálně levicový politik, ale varoval před nereálnými očekáváními a žádal, aby ani politici, ani veřejnost nepodléhali svodům všeobecné euforie. Řada jeho varování se naplnila, podíl černé populace na národním majetku se například spíše zmenšuje, než aby rostl, přestože vlády po roce 1994 učinily z takzvané pozitivní diskriminace systém. . Nový režim podcenil investice do kvality pracovní síly.

Ale to nic nemění na tom, že tato skupina politiků doby přechodu dokázala skoro nemožné. Zajistila poměrně klidný přechod k demokracii a sjednocení země, kde se mluví 11 jazyky.

0
Vytisknout
7420

Diskuse

Obsah vydání | 6. 12. 2013