Věříte v Putina, nebo v americkou výjimečnost?

27. 12. 2013 / Karel Dolejší

Počátkem listopadu ruské bombardéry nacvičovaly nálety na neutrální Švédsko, ale také na Pobaltí a Polsko. Není to ovšem nic nového: K podobným událostem dochází v poslední době dosti často, v médiích se objevily např. případy z března, dubna a června týkající se porušení vzdušného prostoru neutrálního Švédska a Finska. To Evropana těžko může nechat podobně chladným, jako když se totéž přihodí v daleké Kolumbii. Ani takové agresivní kroky ovšem nemohou zabránit osobám obojího pohlaví zamilovaným do Vladimira Putina, aby zasílaly emaily plné vyznání náboženské víry, podle níž je pouze a jedině dnešní Rusko zárukou světového míru, zatímco já mu prý nasazuji psí hlavu. Inu nenasazuji: Jsem vskutku rád a oceňuji, že při posledních manévrech Zapad v Rusku a Bělorusku byl tentokrát vynechán simulovaný jaderný úder na Varšavu. A také mě těší, že - aspoň pokud je mi známo - už několik let nebyla provedena simulace zničení všech velkých sídel v ČR jadernými střelami.

Rutinní nacvičování útoku na cizí území připomíná jeden starší příběh z vojenské historie. Posádka tzv. Bar Levovy linie na východní straně Suezského průplavu velmi dlouho pravidelně přihlížela, jak egyptská armáda na druhém břehu nacvičuje překročení průplavu. Časem toho bylo tolik, že Izraelci počínání Egypťanů přestali věnovat jakoukoliv pozornost. 6. října 1973 přišel útok na ostro a z obránců linie zasypaných dělostřeleckými granáty a přečíslených masami egyptské pěchoty jej přežili jen málokteří.

Tento příběh je nám užitečný také z několika jiných důvodů. Předně Izraelci si byli naprosto jisti, že po výprasku z roku 1967 se Arabové už nikdy neodváží zaútočit. A kdyby se i odvážili, zničí je rychle protiútok letectva a tanků.

Egypťané ovšem postavili baterie protiletadlových raket tak, že pokrývaly značnou část sinajského vnitrozemí, takže egyptské jednotky tu mohly útočit, třebaže jejich letectvo nedokázalo vybojovat nadvládu ve vzduchu. Než na naléhání Syřanů, kteří zpackali útok na Golanech, Egypťané z pod tohoto deštníku vyjeli, dařilo se jim velmi dobře. Izraelský tankový protiútok odrazili s použitím převážně pěchotních protitankových zbraní.

Dnes jsou samozřejmě také velmi mnozí přesvědčeni, že ruská armáda je zoufale slabá a netroufne si zahájit v Evropě žádný ozbrojený konflikt, byť jen v rozsahu srpnové války proti Gruzii v roce 2008. Mimo jiné se argumentuje převahou NATO ve vzduchu, která prý, tvrdí se nám, nedovolí žádný tankový útok ve starém sovětském stylu.

Pravda je taková, že díky protivzdušnému deštníku zabezpečenému systémem S-400 může dnes ruská armáda útočit na území kontrolované pozemními jednotkami protivníka stejně, jako kdysi Egypťané na Sinaji, aniž by se příliš obávala nepřátelských letadel. Jenže egyptský protiletadlový deštník tehdy měl dosah 45 km, kdežto S-400 pokryje území do hloubky až 400 km. To je - mimo jiné a pro začátek - více než dost k pokrytí celého Pobaltí a přilehlých vod Baltiku. (Vynechejme z kalkulací zvěsti o tom, kolik prý politicky vysoce preferovaní ruští výsadkáři nakoupili ultralightů.)

Přiznám se, že svým způsobem závidím oběma bohorovným stranám, které přihlížejí novému vyostřování vztahů mezi Západem a Východem prakticky bez mrknutí oka. Jak těm, kdo jsou si kontrafaktuálně naprosto jisti mírumilovností ruských úmyslů, tak těm, kdo vědí s naprostou jistotou, aniž by věnovali studiu problému podstatnější úsilí, že si Rusové nikdy nedovolí na nikoho v Evropě zaútočit.

Taková nezlomná víra, to je panečku věc...

0
Vytisknout
6749

Diskuse

Obsah vydání | 27. 12. 2013