Jak jsem dal za pravdu Jaroslavu Šabatovi

24. 8. 2014 / Karel Dolejší

Před mnoha lety jsem v Brně v budově dnešního Centra zahraničních studií Masarykovy univerzity přihlížel veřejné debatě věnované nějakému tomu "vzpomínání na slavnější minulost". Jedním z vystupujících byl zesnulý Jaroslav Šabata, klíčová postava brněnského disentu.

V debatě se vcelku vše odvíjelo podle požadavků "řádu diskursu" - patrně proto si z ní dnes již prakticky nic nepamatuji - každý z vystupujících hovořil o tom, co vlastně nikoho zásadně nepřekvapovalo, jaksi jen doplňoval podrobnosti k již existujícímu kanonickému obrázku minulosti.

Jen jedna větev besedy vybočila z uvedené šablony. Jaroslav Šabata promluvil také o tom, jak se v disentu neshodoval se západním mírovým hnutím 80. let, které protestovalo proti americkým zbraním středního doletu v Evropě. Tehdy mě to coby aktivistu proti obchodu se zbraněmi převelice rozčililo, sice jsem poslouchal argumenty, jimiž to mluvčí zdůvodnil (že první krok udělal v této partii SSSR rozmístěním mnohem nebezpečnějších vlastních prostředků, proti nimž neměl ve Východním bloku nikdo šanci protestovat, atd.), ale nelibý pocit narůstal a nemohl jsem se ho zbavit. Jak to, že kdosi, kdo je považovaný za určitý symbol české levice, vůbec někdy podporoval "americký imperialismus"? To jsem stále nemohl pochopit.

Uplynula spousta času a při jakési příležitosti jsem se musel o mnoho let později celou kauzou raket středního doletu zabývat znova. Čistě technicky. Překvapilo mě, o kolik byly sovětské střely SS-20 výkonnější, než ve východním bloku démonizovaný Pershing-2, a že byly skutečně rozmístěny mnohem dříve. Ideologický rámec, ve kterém jsem měl celou historii nereflektovaně zařazenou, se rozsypal. A já musel v této věci výjimečně (a jen v ní) dát za pravdu Jaroslavu Šabatovi. To co obhajoval bylo rozumné stanovisko. Zaslepení a hysteričtí byli naopak ti na Západě, kdo v postpubertální vzpouře připisovali veškeré neřádstvo a hrozby ve světě pouze vlastnímu establishmentu a nezajímalo je ani za mák, co vlastně podniká protistrana, v jejich očích vždy automaticky slabší. "Lieber rot als tot" bylo jen nacistické heslo otočené vzhůru nohama, žádný výsledek nezávislé racionální analýzy situace tady a teď.

Americké rakety středního doletu v Evropě 80. let byly však levnou a ne zcela rovnocennou odpovědí na rakety sovětské. Jako první krok ve hře, která končila bezprecedentní likvidací celé jedné extrémně nebezpečné kategorie strategických jaderných zbraní, byly tyto rakety relativně benigní. Bez ohledu na všechen povyk kolem.

V posledních měsících jsem si na historku ohledně rovnováhy coby prvního kroku k míru opakovaně vzpomněl. Zpětně si uvědomuji, jak jsem tehdy Jaroslavu Šabatovi a priori nemohl odpustit, že zastával natolik "jestřábí" a protisovětský postoj, aniž jsem dokázal vyhodnotit, nakolik to bylo reálnou situací doopravdy vynuceno. To přišlo až mnohem později, když jsem se na celou věc dokázal podívat z méně zaujaté perspektivy.

Samozřejmě nečekám, že někdo z těch, kdo mně dnes nedokážou odpustit kritický postoj k ruskému imperialismu, mi někdy "dá za pravdu" stejným způsobem. Ale smiřuji se s tím, kolik času, zkušeností a také duševní námahy někdy vyžaduje zdánlivě prosté opuštění srdci tak drahé černobílé ideologizující interpretace dějinných událostí - a zohlednění byť i v zásadě velmi prostých faktů.

0
Vytisknout
7226

Diskuse

Obsah vydání | 25. 8. 2014