Pražské jaro v ČSLA - II

20. 8. 2014 / František Řezáč

ČSLA je zkratka Československá lidová armáda. Do ní jsem byl povolán na podzim 1966, a to ke školnímu tankovému praporu v lese u Holýšova.

Ve stručnosti se nyní věnuji událostem, které se ve spojitosti s rokem 1968 týkají hlavně ČSLA. A nebylo jich málo, ať už se týkaly dějů nebo jejich protagonistů. Celková nálada v armádě byla, zejména v řadách mladších příslušníků důstojnického sboru i vojáků základní služby reformám nakloněna. To se ukázalo například v článcích čtnáctideníku Lidová armáda, který získal s novým rokem atraktivnější vzhled i obsah. Začalo se psát o legionářích, vojácích západní armády a také o armádách "potencionálního protivníka".

Vzpomínám si, jak přednáška o "cizích armádách" na Komorním Hrádku vyvolala spíše sympatie k Bundeswehru, U.S. Army a armádě Francie. Měli jsme možnost nahlédnout do jejich armádních časopisů a nejvíc nás upoutal systém vzdělávání, který umožňoval například u technických profesí, kde působili hlavně délesloužící rotmistři tzv. dýzláci, využití znalostí z vojny v civilním životě. Proč totéž neuplatnit u nás, ptali se mnozí.

Udivilo i pobavilo zjištění, že valná část vysloužilých velitelů U.S.A. přechází po ukončení vojenské kariéry do manažerských funkcí v průmyslu. Pobavila nás představa, že by se ten či onen nám dobře známý "lampasák" ocitnul v obdobné situaci...

Trpkou kapitolou byly represe vůči důstojnickému sboru po roce 1948. Řádění advokáta Čepičky a jeho katů Reicina a Vaše zanechalo v armádě nevyléčené trauma, které nyní otevřeně vyhřezlo na povrch. Vaš měl tolik drzosti, že se začal vydávat za oběť padesátých let. To vyvolalo bouři nevole u postižených, které dávala Lidová armáda volný průchod. Byly jich stovky - popravených, vězněných, vyhozených a po celý život politicky a profesně diskriminovaných bývalých příslušníků východní i západní armády. Ostatně příběh generála Ludvíka Svobody byl jedním z nich... Události se hrnuly jedna za druhou. Příběh semínkového generála Šejny a sebevražda generála Janka byly ty nejvýraznější. Politické školení mužstva nebylo dále nutné a taky možné řídit postaru a tak se PŠM proměnilo, alespoň u mého útvaru, v zajímavé diskuse o současné politické situaci. Vzpomínám si na jednu poradu na divizi v Sušici, kde se projednával případ poručíka klatovských dělostřelců, který vyvěsil na místním stadionu na počest osvobození americkou vlajku. No a? byla reakce nás mladých na vyděšené lamentace starších politruků. Ti vytáhli další trumf. Piloti v Líních založili místní organizaci Československé strany lidové. No a? Vždyť máme demokracii...

Začaly vycházet Literární listy namísto zhanobených režimních Literárních novin. Můj výtisk si brzy našel zvědavé čtenáře, kterým jsem je půjčoval. I Rudé právo a Obrana lidu začaly být zajímavé a odběr tisku výrazně stoupl k potěšení mého náčelníka majora Tišlera. Také v klubu se po skončení denního zaměstnání bouřlivě diskutovalo až do večera. Někdy přerostla konzumace tehdy levného Prazdroje rozumnou míru a mým úkolem se stalo odvážet gazíkem rozjařené důstojníky, kteří bydleli ve vojenských bytovkách v Nýrsku. Řidič nesměl jezdit sám a tak jsem, klimbaje, velel zpáteční jízdě.

Dva tisíce slov, proslulý text, formulovaný spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem, vyšel v novinách 27. června 1968. Konzervativci zavětřili šanci denuncovat obrodný proces jako pokus o kontrarevoluci. Co se týče armády, největší rozruch způsobilo vystoupení velitele východního vojenského okruhu a poslance Národního shromáždění generála Samuela Kodaje.

Stranické organizace dostaly za úkol výzvu 2000 slov projednat a zaujmout stanovisko. To bylo v případě naší ZO jednoznačné. Předseda si vzal ode mne výtisk Literárních listů a podepsal se pod jména známých osobností: Kvasnička, předseda. Tuto vzácnou relikvii uchovávám dodnes. Kodaj se stal pro vojáky směšnou figurkou a byl zařazen mezi další známé "konzervy" Koldera, Barbírka, Biĺaka, Pilera, Indru, Hofmana a další. Jakeše tenkrát nikdo neznal. Probíhala obligátní příprava 14. sjezdu KSČ, který se měl konat v září. J.R. Pick to komentoval aforismem 14. sjezd: Soudruzi, co zkazili nám mládí, by až příští rok ho měli rádi. Jelikož se ale bude konat v září, budem snad mít veselejší stáří...

Náplní jednoho PŠM se stala v polovině července výměna dopisů mezi účastníky varšavské schůzky komunistických stran bez účasti KSČ a následná odpověď ÚV KSČ do Varšavy. Začalo přituhovat. Někdy v té době si mě zavolal major Tišler: Franto, nechceš jet do Prahy? Ukázal mi pozvánku na zasedání komise pro přípravu nových stanov KSČ. Z ostatních členů základní organizace se nikomu nechtělo. Byli zvyklí po skončení zaměstnání, pokud neměli službu, odejít k rodinám a věnovat se zahrádkám.

Já jezdil do Prahy i Plzně rád. V Praze jsem si po vyřízení agendy zaplatil na dvě hodiny vanu v Karlových lázních, doháněje poněkud omezenou hygienu v kasárnách. Má účast na jedné poradě komise kdesi v budově na Václavském náměstí měla později dohru v tom, že jsem se ocitnul podle prezenční listiny ve skupině obzvlášť nebezpečných pravicových oportunistů sociálně demokratické observance a byl sledován přes agentku-sousedku až do konce roku 1989 vojenskou kontrarozvědkou...

V komisi se hovořilo o možnosti plurality názorů ve straně, což si konzervativci vyložili jako po- volení frakční činnosti -- to byl jeden z největších zločinů proti stalinskému pojetí správné "bolševizované" strany.

Podle místa konání soudím, už si to přesně nepamatuju, že to byla komise celostranická, nikoli pouze armádní. Tím hůř pro mě. Dostal jsem se po roce 1972 pod vizír Vojenské kontrarozvědky (VKR) a její agentky v sousedství svého nového bydliště V Plzni.

Zpátky do Janovic. Cvičení vojsk Varšavské smlouvy Šumava se na Šumavě nekonalo, proč? Inu "spřátelená vojska" se nechystala vtrhnout do ČSSR tudy, ale z východu a severu. Sledování jejich liknavého odjezdu začalo vyvolávat obavy i mezi vojáky. Šuškalo se, že se kdesi konají porady, jak tomu čelit. Mluvilo se i o možnosti vojenského převratu, který by pod záminkou obrany socialismu uvedl vojska do pohotovosti, aby si Sověti invazi rozmysleli. Inu, bylo, nebylo? Těžko říct...

Jinak výcvik probíhal normálně. Lži o rozloženosti ČSLA, které se později objevily mj. v tak zvané Bílé knize k událostem v Československu, se úplně míjely se skutečností. Mezi autory této snůšky lží a polopravd patřila esa sovětské žurnalistiky, jako například Alexandr Jakovlev, pozdější progresivní souputník perestrojky Michaila Gorbačova.

V noci ze 20. na 21. srpna byl hodinu po půl noci vyhlášen poplach. Útvar nastoupil na jedné velké chodbě budovy. Bylo oznámeno, že vojska Varšavské smlouvy vstoupila na území ČSSR. Po rozchodu šel málokdo spát. V klubu i na světnicích se lidé sesedli kolem rozhlasových přijímačů a poslouchali krizové vysílání, které zahájil hlas redaktora Karla Jezdinského.

Invaze byla kromě jiného hlubokou urážkou velitelů ČSLA, především na úrovni divizí a útvarů a na tvářích mých kolegů to bylo vidět. Bylo jim vystaveno vysvědčení od spojenců, že jsou k ničemu. Začaly přicházet zprávy z Prahy a posádek v jejím okolí. V Milovicích prorazily sovětské tanky brány oplocení a začaly s hledáním důkazů pro kontrarevoluci. Prý tam jeden primitiv rozřezal v klubu i buben...

Tyto zprávy vyvolaly reakci našich velitelů. V Klatovech i v Janovicích byly do bran betonového oplocení postaveny tanky, velitel klatovské posádky a tamního motostřeleckého pluku podplukovník Kaplet dal obsadit všechny úřady a významná místa města našimi hlídkami v helmách a se samopaly. Naše průzkumné hlídky vyrazily ještě v noci do terénu. Kolem poledne dorazily tanky z Prahy až do pošumavských Janovic.

Já jsem vymyslel, netuše co riskuji, letákovou akci. Musel jsem to napsat rukou na ormigový papír, azbukový psací stroj jsme neměli.

Natočili jsme asi sto kusů A4. Na známé vojenské třistapadesátce jsme vyrazili s řidičem podporučíkem Šindlerem k vesnici. Na loučce přes potok Jelenka se usídlila tanková rota. Sesedli jsme a s úsměvem jsme se přiblížili ke skupince důstojníků v brigadýrkách, oslovili je svou chatrnou ruštinou a nabídli jim letáky. Vzali si je a tvářili se docela přátelsky. Objeli jsme ještě několik míst a vrátili se do kasáren. Právě včas. Odpoledne nás několikrát nízkým letem přeletěl MiG -- 21 s rudými hvězdami a v kolmém stoupavém letu na nás chrlil oheň a síru. Na okolních návrších směrem k Nýrsku se objevily věže tanků. Kluci průzkumníci v noci zjistili, že je na naše kasárna zaměřena baterie minometů ráže 120 milimetrů. Druhý den jsme vyrobili další letáky s ostřejším textem. Místo "okkupanty" "zachvatčiki", místo vysvětlování jednoznačné: táhněte domů...

Sověti vytáhli trumf, na kopci směrem ke Klenové postavili radiovůz se silným tlampačem a začali chrlit propagandu v ruštině(!). To vyvolalo opačný efekt. Nikdy nezapomenu scénu, když přijeli ke bráně a vstříc jim vyšel velitel motostřeleckého pluku s lodičkou na hlavě, vypadal jako nadporučík Jaroš. Sovětský velitel napřáhl ruku a náš podplukovník nechal ruce za zády...

0
Vytisknout
3819

Diskuse

Obsah vydání | 25. 8. 2014