14. 3. 2015 / Bohumil Kartous
Tak co má většina lidí dělat? Jsou v zoufalé situaci pouze jednotlivci, nebo je ten problém větších rozměrů? Je ten postoj postojem morálním a nebo je to odmítnutí většího zla?, ptá se Jindřich Kaštovský v návaznosti na článek Češi postrádají identitu. To jsou velmi trefné otázky. Nakolik může jedinec vzdorovat stádovitosti? Stačí mu kritický pohled? Kolik jedinců je třeba na změnu diskursu? Kdo zastává morální postoj a je vůbec někdo, kdo ne? A kolik z toho se dotýká generace Z?
Jednotlivec je v tomto případě spíše ve vleku událostí a není-li dostatečně odolný vůči stádovitosti (a to nechce jen kritické myšlení, to chce především odvahu odmítnout "common sense", pokud vidí, že není zase tak zdravý a pokud s ním člověk nesouhlasí), prostě si jen najde cestu, jak si zdůvodnit svůj konsensuální postoj, to zase není tak těžké. Lidská psychika je k tomu skvěle vybavená, je to důležitý prostředek, jak přežít všechna naše provinění vůči superegu.
Teorie sardinek říká, že se musí objevit kritický počet jedinců, kteří dokáží změnit směr hejna. Ale ono je to složitější, lidé nejsou sardinky. Ve společnosti proti sobě stojí různé zájmy, které využívají a zneužívají postojů, jež jsou ve společnosti ustálené, nebo se je snaží modelovat či dokonce vytvářet. Pro jistou část společnosti je stále výhodné (politicky) bojovat s komunismem, i když je to z objektivního hlediska úplná pitomost. Komunismus se nemůže vrátit jednoduše proto, že žádná komunistická hegemonie už neexistuje. Rusko je predátorsky kapitalistický stát.
Chci tím říct, že někde jen o kritický počet "sardinek", jde o mnohem složitější proces. Sardinky mění pouze směr pohybu, lidská societa mění svou identitu. To nejsou tytéž procesy, byť základní princip platí. Je ale nutné vyrovnat se s resentimenty nejrůznějšího druhu, což, jak se domnívám, je do velké míry generační záležitost. Jistá část společnosti se prostě se svými resentimenty nevyrovná, jak lze vidět u těch, kdo nekriticky straní tu havlovskému, tu zemanovskému paradigmatu.
Otázka, do jaké míry se jedná o morální postoj a do jaké míry jde jen o utilitární volbu menšího zla je myslím výsostně individuální. Možná je pan Putna upřímně přesvědčen, že svým postojem bojuje za eticky lepší svět, stejně jako se totéž může domnívat člověk, který souhlasí s Milošem Zemanem třeba v otázce izraelsko-palestinského konfliktu či vzdělávání. V obou případech ale musejí nutně popřít část skutečnosti, aby se mohli domnívat, že zastávají morální postoj.
Problém s morálkou je ten, že jde o sociální konstrukt. Za "morální" lze v jistém kontextu označit i vraždění, stačí, aby se jistá část společnosti shodla na tom, že to morální je. Nacismus v Německu či bolševismus v Rusku byl do značné míry projektován na principu morálního ospravedlnění. Jinými slovy, za morální může považovat svůj postoj tzv. pravdoláskař (jde mu o čisté dobro), klausovec (tvrdí, že žádné čisté dobro neexistuje a že ne třeba jednat dle neoliberálních pravidel) či zemanovec (domnívá se, že jeho morální postoj spočívá v tom, že stojí proti těm, kdo si tuto společnost usurpovali).
Ale vraťme se ještě k té generační otázce. Domnívám se, že tohle všechno
velmi pravděpodobně odejde s generacemi lidí, jimž je 35 plus. Málo si toho zatím
všímáme, ale generace Z je zcela oproštěná od toho, aby si kladla podobné otázky,
nebo se trápila svou sociální identitou. Oni to často nejsou schopni
pojmenovat, ale pod vlivem globalizace se z nich stali ponejvíce Evropané. Mají
ale neuvěřitelně mnoho společného se svými vrstevníky po celém světě, stačí
vyjet ven a pozorovat či mluvit. Pro ně bude mnohý snadnější získat sociální
identitu, která ovšem nebude s největší pravděpodobností česká..
Diskuse