Proč musím žít jako zvíře?

8. 8. 2015

V pláči mi řekl, že pokaždé, když zavře oči, vidí svou maminku, která mu říká, že je hodný kluk a že dělá správné věci. "Proč tedy musím žít jako zvíře?" ptal se mě.

"Musíme se všichni naučit žít společně jako bratři, anebo společně zemřeme jako idioti".

Bylo mi okamžitě jasné, že tito lidé, prchající před válkou a pronásledováním, chtějí všechno jiné než konflikt.

Přemýšlím celý den o tom, jak najít slova pro to, co jsme zažili včera, napsala na Facebooku Jaz O'Hara.

Hodinu jízdy od mého domu, pak půl hodiny jízda eurotunelem a byli jsme uprostřed nejhoršího uprchlického tábora na světě, co se týče zdrojů a podmínek, přesto nás tam přijali s otevřenou náručí. Je pozoruhodné, jak jen lidé, kteří nemají nic, opravdu vědí, jak se o všechno dělit.

"Džungle" (jak se ten tábor jmenuje) je volně a přirozeně rozdělena podle zemí, jsou u zastoupeny všechny válečné zóny světa. Prošli jsme "Afghánistánem", "Sýrií", "Eritreou" i "Súdánem".

Všichni tu žijí pokojně vedle sebe. To na mě silně zapůsobilo - bylo mi okamžitě jasné, že tito lidé, prchající před válkou a pronásledováním, chtějí všechno jiné než konflikt. "Mešita" (dřevěný rám) stojí hned vedle křesťanského kostela (dřevo a dehtované plátno, na vrcholu je umístěn dřevěný kříž) stojí těsně vedle sebe a dokazují, že jsme všichni stejní, bez ohledu na náboženství či rasu.

Nic mě nemohlo připravit na to, když jsem slyšel příběhy těchto lidí z první ruky.

Jeden muž z Afghánistánu mi řekl, jak uprchl ze své země spolu se stovkou dalších lidí, kteří se rozhodli dojít pěšky do Británie. Mnoho jich (zejména žen a dětí) zemřelo cestou. Měli tak strašlivý hlad, že jedli trávu, a jedné noci, když šli noci v Bulharsku lesem, zakopl a větev se mu zapíchla do oka. Strávil čtrnáct dní v nemocnici v Sofii a skupina ho tam nechala. Šel dál sám a nakonec dorazil až do Calais.

Pak jsme se setkali s třemi eritrejskými bratry, ve věku 14 let, 13 let a 10. Byli tu sami. Poslali je do zahraničí rodiče, aby se vyhnuli povinné, nekonečné vojenské službě, která je tam v podstatě otrockou prací. Přišli do Calais z Eritrei pěšky.

A pak třiadvacetiletý mladík z Darfuru. Řekl mi, že do jeho vesnice přijeli na koních vojáci Gangaweedu, když mu bylo 18, vypálili jí a brutálně zastřelili mnoho lidí, včetně jeho otce, prostě za to, že to byli černoši. Byl zatčen, obviněn, že je proti vládě, a vězněn dva roky. Jakmile se dostal ven, vrátil se tam, kde bývala jeho vesnice, zoufale hledal své dva malé bratry, malou sestru a matku. Bylo mu řečeno, že jeho sestra je naživu a žije v blízkém městě, tak ji tam šel hledat. Nebyla tam. Prohledával města a vesnice, než ho zase uvěznili, protože cestovat po zemi není dovoleno. Už to ve vězení nemohl vydržet, tak dal veškeré své peníze pašerákům, aby ho propašovali do Libye. Tam zahájil pěšky svou cestu, sám, do Anglie.

Anglie... kde se všichni pořád usmívají a nikdo nemá žádné problémy, řekl mi. "Je v Anglii pořád takhle zima?" zeptal se mě uprostřed slunného dne v srpnu. Jeho očekávání a realita, která ho čeká, pokud se kdy do Anglie dostane, mě děsí.

Řekl mi, že necítí hlad (uprchlíci dostávají zadarmo jedno jídlo denně, na které musí stát hodiny frontu) ani zimu, že jen cítí bolest, že přišel o rodinu. Pokaždé když řekl slovo "rodina", se rozplakal a dal hlavu do dlaní. V pláči mi řekl, že pokaždé, když zavře oči, vidí svou maminku, která mu říká, že je hodný kluk a že dělá správné věci. "Proč tedy musím žít jako zvíře?" ptal se mě.

Každou noc jde pěšky několik kilometrů k tunelu ve snaze se dostat do Anglie, i když mi řekl, že to teď na pár dní přeruší, aby se mu zahojila noha. Ukázal mi obrovskou modřinu na lýtku, kde dostal ránu policejním pendrekem.

Mnoho, mnoho dalších lidí ze Súdánu vypráví stejný příběh. Byli pronásledováni za to, že jsou černoši, a mnozí z nich viděli vyvraždění celé své rodiny na vlastní oči.

Seděli jsme hodiny v súdánské části tábora. Muži tady prohledali okolí, aby pro nás nalezli židle nejrůznějších tvarů a velikosti, a dokonce nám i uvařili na otevřeném ohni čaj. "Jste naši hosté," řekli nám před svými provizorními stany.

Včera jsem si uvědomil, že lidé v tomto táboře NECHTĚJÍ do Anglie. Nemají ale jinou volbu.

Tihle lidé nejsou imigranti, jsou to UPRCHLÍCI. Nemohou jít zpět, nemohou jít dopředu, jsou v pasti, snaží se vytvořit aspoň trochu normálního života z kusu deky a dehtového plátna.

A jsou to hrdinové. Jejich příběhy vypovídají o větším množství rozhodnosti, síly a odvahy, než cokoliv, co jsem kdy slyšel od kohokoliv z Británie. Měli by být vzorem pro nás pro všechny - a přitom je média ukazují jako parazity pro naši společnost. Skutečnost je naprosto odlišná. Tito lidé CHTĚJÍ pracovat, chtějí si vydělávat dostatečné množství peněz, aby mohli platit daně, a chtějí dostat příležitost, kterou si zaslouží.

Tito lidé jsou zoufalí. Na jedné straně si připomínáme holocaust, na druhé straně odmítáme přijmout lidi, kteří čelí stejně extremnímu pronásledování jako židé, a to přímo na našem prahu.

Proč, proboha?

Na jednom nápise v táboře stojí: "Musíme se všichni naučit žít společně jako bratři, anebo společně zemřeme jako idioti".

To se musí stát, a urychleně.

Mnoho lidí nechtělo, abychom je fotografovali, báli se záporného obrazu, který o nich vytvářejí média, ale také se báli, že by jejich rodinní příslušníci v jejich domovských zemích mohli za to být pronásledováni. Také se stydí - stydí se, že musejí žít v tak nedůstojných podmínkách.

Příští týden se tam vrátíme a začneme tam natáčet dokumentární film, co nejcitlivěji, s cílem sdílet osobní příběhy těchto inspirujících lidí. Také vytváříme zásoby bot pro muže, oděvů pro muže, SIM karet, starých telefonů (lidé zoufale potřebují telefonovat domů) a čehokoliv jiného, co by lidi mohli darovat.

Prosím, likujte naši kampaň ZDE

Můžete sledovat naši cestu na instagramu:

@theworldwidetribe

Odkaz na darovací stránku je ZDE

Musíme něco udělat. Obrátit se zády vůči této tragedii je doslova neodpustitelné.













0
Vytisknout
8010

Diskuse

Obsah vydání | 11. 8. 2015