Neexistují zázračná řešení: Al Káida, ISIS a mýty o terorismu

20. 8. 2015

Panika po útocích z 11. 9. 2001 vedla západní svět k vytváření dezinterpretací o tom, co je to Al-Káida. Útoky, které proběhly dříve a měly nějakou souvislost s islámem, byly zpětně připisovány této údajně globální teroristické síti. Tato síť údajně disponovala oddanými operativci a spícími buňkami na každém kontinentu. Místo na ideologické kořeny se poukazovalo na údajnou klíčovou roli vůdců, jako byl Usáma bin Ládin a převládal dojem, že když se je podaří odstranit, problém bude vyřešen. Po 14 letech hrozí, že zcela stejným způsobem nepochopíme problém  Islámského státu, píše ve své právě vycházející knize Jason Burke, asijský korespondent deníku Guardian.

Před 14 lety, v reakci na útoky z 11. září 2001, byla široce přijata série mylných interpretací o Al-Káidě a Usámovi bin Ládinovi. Některé se zaměřily na Usámu bin Ládina samotného, na jeho bohatství, zdraví, minulost. Relativně bezvýznamná skupina bez významné podpory a s pouhými několika stovkami členů, kterou do té doby vedl, byla vykreslována jako globální síť s oddanými operativci a spícími buňkami na každém kontinentu, se schopností mobilizace, radikalizace a útočnosti zcela mimo její reálné kapacity.

Předchozí incidenty bez vazeb na tuto skupinu byly náhle pojmenovávány jako "operace Al Káidy". Jakýkoliv incident kdekoliv na světě mohl být připsán Al Káidě. Mělo to vliv na reakci Západu na události z 11. 9. 2001. Ohrožení ze strany Al Káidy bylo podáváno v apokalyptických rozměrech a odpověď podobného rozsahu se jevila být nevyhnutelná. 

Ideologické motivy této skupiny byly ignorovány, zatímco působení jednotlivců bylo přehnaně zdůrazňováno: pokud budou zabiti, říkala tato logika, problém zmizí. Vazby Al Káidy na další teroristické organizace byla překrucovány, často ze strany politických lídrů doufajících v domácí politický zisk a mezinárodní podporu. Stejného - imaginárního -  charakteru byly údajné vazby na vlády několika států. 

Jedním z výsledků byla "globální válka proti teroru", monumentálně chybná strategie, která je částečně důvodem rozmachu islamistického militarismu v poslední dekádě.  Navzdory těmto zkušenostem z posledních let a velmi rozdílnému přístupu politiků v USA a Evropě hrozí, že minimálně některé z těchto chyb dojdou svého opakování i v případě tzv. Islámského státu. Můžeme už najít paralely. 

Zrození Islámského státu v roce 2013 vyvolalo reakce připomínající ty po 11. 9. 2001 a i přes rozumné analýzy Obamovy administrativy hrozí podobným způsobem ovlivnit politiku. Stejně jako v případě Al Káidy je ISIS, bez hmatatelných důkazů, podezříván ze snah zmocnit se zbraní hromadného ničení, stejně jako je - směšně - podezříván z toho, že posílá ebolou nakažené operativce proti nepřátelům. Média v USA podávají informace o "spících buňkách" na jejich území a o "spících agentech v Evropě", stejně jako to dělala s Al Káidou v roce 2002. Tato tvrzení byla přinejlepším velkými dezinterpretacemi toho jak tato organizace operuje a jak dochází k radikalizaci jednotlivců. 

Atmosféra v Evropě po letošních únorových útocích v Paříži, pouze nepřímo spojených s ISIS, také připomínala to, co se dělo o deset let dříve,když američtí komentátoři přinášeli tvrzení o "no-go zónách" v evropských městech, kde bylo údajně zavedeno právo Šaría. 

ISIS začal být také spojován, často účelově, s mimořádnou sítí "zlých hochů", od palestinského Hamasu k mexickým drogovým kartelům. Jestliže dřívější analýzy ignorovaly ideje Al Káidy v muslimském světě, ty současné opomíjejí rezonanci vyvolanou snahou ISIS o znovunastolení moci a slávy islámských říší. 

Když Obama vysvětluje, jak jeho vláda "poníží a zcela zničí ISIS", popisuje nepřítele jako jako "čistě a jednoduše teroristickou organizaci".  To není pravda. ISIS je hybridem mezi povstáním, separatismem, terorismem a kriminalitou, s hlubokými kořeny v jeho bezprostředním lokálním prostředí, v regionálních konfliktech a v geopolitických bojích, které odrážejí to, co se děje v Mosulu či ve městě Rakka, stejně jako ve vládních kabinetech  po celé Asii a Západě.  

Stejně jako v roce 2002, i v roce 2015 vlády spěchají s přitvrzováním protiteroristických legislativních opatření a s navyšováním policejní moci. Tehdy i dnes je snaha o toto posilování zákona a bezpečnostních složek, omezující občanské svobody, doprovázena prohlášeními tvůrců politiky, popisujícími nebezpečí krev tuhnoucím způsobem. Theresa May, britská ministryně vnitra, prohlásila v listopadu 2014, že "nebezpečí, kterému čelíme, je nyní více nebezpečné než kdykoliv dříve či dokonce od 9. 11. 2001". 

Toto prohlášení bylo zcela mimořádně zcestné. Stejně jako v případě Al Káidy, i v případě ISIS nástupci tehdejších politiků po celém světě přehánějí zapojení ISIS do lokálního násilí v jejich zemích, aby zakryli své vlastní pochybení, případně pochybení jejich předchůdců, a zároveň získali materiální, diplomatickou a morální podporu Washingtonu.

Na povrch vyplouvá jiný problém: ISIS začal být vnímán jako nebezpečí, které může obsáhnout všechny islámské militantní skupiny, stejně jako se uvažovalo o vlivu Al Káidy. ISIS měl inspirovat další organizace, znovu vybudit globální militantní hnutí a prošlapat nové strategie a taktiky, jenž tu je mnoho jiných důležitých hráčů. Během zhruba 18 měsíců od léta 2014, kdy na sebe ISIS strhl světovou pozornost obsazením Mosulu a vyhlášením kalifátu, provedli extrémisté útoky na ropné rafinérie provozované západními firmami v Alžíru, na krátko obsadili Timbuktu, provedli bombové útoky na bostonský, popravili veterána na ulici  v Londýně, zabili řadu lidí v luxusním obchodním centru v Keni a unesli 200 školaček v Nigérii. 

Každý z těchto útoků byl dramaticky odlišný. Do dvou byli zapojeni tzv. "osamělí vlci", tři byly provedeny většími organizacemi. Jestliže některé měly přitáhnout světovou pozornost, jiné byly řízeny primárně lokální agendou. Skupina, která stála za útoky v Keni, byla pod velmi silným tlakem,  Ti, kdo stáli za únosy v Nigérii nebo za obsazením Timbuktu se snažili o to, aby dosáhli výjimečnosti a také se jim to podařilo. 

Mnoho jiných však žádnou pozornost nepřitáhlo. Významná část z nich proběhla v Pákistánu či Afghánistánu, dvou divadlech aktivistického násilí, jež jsou na okraji zájmu světových událostí, když z jednoho odcházejí vojáci a od druhého odklánějí svou pozornost politici. 

Ani v Sýrii nemá ISIS samozřejmě monopol na extrémistické islámské násilí, i když by ho chtěl nastolit. Závěr je jednoduchý: islámská militantnost zůstává velmi rozrůzněným jevem, jenž nebude zničen eliminací jedné skupiny a o to méně nějakého jednotlivce.  Představa, že existuje nějaké zázračné řešení je svůdná a hluboce uklidňující, ale bez podstaty. 

ISIS je inovativní. Zatím přímo necílil na Západ, jako to dělá Al Káida, a namísto toho vyzývá jednotlivce, aby jednali samostatně, ať už v Evropě a USA, nebo proti turistům či jiným obyvatelům Západu na jejich území. Někteří odpovídají na tyto výzvy akcí. 

Místo spektakulárních útoků podobných těm z 11. 9. 2001 má ISIS svá hrůzostrašná videa. Namají sice ten stejný efekt, ale je možné je realizovat výrazně jednodušeji.  Jedním z důvodů je i to, že technologie umožnily produkci a šíření jednodušší a levnější a překonaly bariéru představující šíření podobných záběrů prostřednictvím kontrolovaných televizních stanic. 

Když soukmenovci bin Ládina natočili v roce  2002 zabití novináře Daniela Pearla, vidělo to jen pár lidí. O pět let později si stáhlo pár vidí pořízených Abú Mus'abem az-Zarqáwím si stáhly sta tisíce lidí.Současná propagandistická videa ISIS jsou zveřejňována téměř každý týden a shlížena mnohem větším počtem lidí. 

Útoky z 11. 9. 2001 byly zaměřeny na dosažení co největší pozornosti po celém světě. Jenže útoky na tyto vysoce atraktivní objekty, jejichž cílem je dosáhnout masových obětí, jsou drahé a riskantní. Řada diváků, zvláště těch nerozhodnutých, jež ISIS nazývá "šedou zónou" mezi "tábory věřících a nevěřících" to může definitivně postavit proti terorismu. "Značka" teroristické organizace může být nenapravitelně poskvrněna, jako se stalo v případě Al Káidy. Nová technologie však umožňuje přesné zaměření komunikace a je možné ji přizpůsobit jako přímý apel na dané publikum online, nebo jako pečlivě připravený propagandistický obsah sdílení v určité komunitě.  

Útočníci v nejkřiklavějších případech ve Francii v posledních letech používali kamery umožňují natáčet násilí stejně jako extrémní sportovci natáčejí své výkony. Dalším stupněm bude živý přenos teroristických útoků. TV stanice budou stát před rozhodnutím, zda použít něco z těchto záběrů, zatímco my budeme stát před rozhodnutím: dívat se, či ne?

Kompletní úryvek z knihy v angličtině ZDE

0
Vytisknout
5481

Diskuse

Obsah vydání | 21. 8. 2015