O BUDOUCNOSTI SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE:

Jeremy Corbyn nemůže vyhrát příští britské volby, ale ostatní tři kandidáti taky ne

19. 8. 2015

V jedné věci souhlasím s odpůrci Jeremyho Corbyna: nemůže vyhrát britské volby v roce 2020, píše. Jenže ostatní tři kandidáti na šéfa Labouristické strany taky ne, píše George Monbiot. Buď musejí labouristé získat zpět parlamentní křesla, která mívali ve Skotsku (což je nemožné bez obratu strany doleva), anebo musí zvítězit nad konzervativci v Anglii o 12 procentních bodů. Znamená to, že by musela získat zpět 106 parlamentních křesel. To je naprosto nemožné.

V této nemožné situaci není vyloučeno, že Corbyn má větší šanci než ostatní tři. Jen podvratné politické hnutí, které dokáže lidi zapálit, mesmerizovat a mobilizovat, které dokáže vytvořit armádu dobrovolníků - jako se to podařilo skotským nacionalistům ve Skotsku - může rozbít politický beton.

Představa, že by Labouristická strana mohla zvítězit v tak nepřátelské situaci tím, že bude neslaná nemastná, mlhavá a podlézavá, je propadnout myšlení, které je zároveň magické a zoufající. Takoví snílci se domnívají, že labouristé musí dobýt centristický prostor. Jenže nic takového neexistuje. Centristický prostor je kouzelná hora, která ustupuje, když se k ní přiblížíte. Čím více ji honíte zleva, tím více se posunuje doprava.

Neschopnost Labouristické strany poskytnout hlasitou a hrdou alternativu konzervativní politice vysvětluje, proč tolik lidí před letošními volbami přešlo k straně UKIP. Corbynova politická jasnost vysvětluje, proč tolik lidí přechází k němu.

Nic nebylo neohrabanější než pokus labouristů získat před volbami stoupence strany UKIP přitvrzením své rétoriky proti imigraci. Kdo soudný bude hlasovat pro ozvěnu, když mohou hlasovat pro výkřik? Co je atraktivní na straně, která je ochotna vzdát se svých základních hodnot, jen aby získala voliče? Co je inspirujícího na straně, která se podbízí a nabízí se jako politická rohožka každému politickému zájmu či dočasné módě, aby si o ni otřely nohy?

Stratégové blairovské Labouristické strany už tři desetiletí přehlížejí jeden klíčový fakt: politikové prohlubují hodnoty, které zastávají. Čím víc se snažíte přijmout hodnoty svého oponenta, tím více ho legitimizujete a podporujete a tím více svůj úkol činíte nesplnitelnějším. Tony Blair vyhrál třikrát volby, ale tím učinil budoucí labouristická vítězství nemožnější. Přijal konzervativní hodnoty, konzervativní rámec uvažování a konzervativní jazyk, a posunul tak národ doprava, i když realizoval levicovou politiku, jako je minimální mzda, sociální příspěvky prostřednictvím záporných daní a svobodu informací.

Labouristický mainstream se snaží předstírat, že jedinou Blairovou zradou byla válka v Iráku. Marketizace britského státního zdravotnictví, soukromé financování státních projektů, kriminalizace pokojných protestů, spiknutí unášet a mučit disidenti z jiných zemí, rozklad sociálního bytového fondu - seznam kapitulací chtivosti po penězích a tyranii je dlouhý. Blairovy čistky, kdy odstranil všechny kromě lidí, kteří mu lichotili, ze seznamu potenciálních kandidátů, vysvětlují, proč strana nyní nemůže najít nikoho pod 50, kdo by vypadal jako čelný politik.

Kapitulace pokračovaly za Eda Milibanda, který dovolil posledlosti Konzervativní strany s deficitem a vládními škrty, aby určovala labouristickou politickou strategii. Jak vysvětluje Paul Krugman, politika vládních škrtů je podvod, který národ jen poškozuje. Je zdiskreditována všude jinde, jen v Británii se lidé tohoto mýtu přidržují.

Můžete věřit, že tato zdiskreditovaná, odcizující politická linie, násobená šokujícími projevy zbabělství, jako nedávné selhání, kdy se labouristi v parlamentě při hlasování odmítli postavit proti konzervativnímu návrhu zákona omezit sociální podporu, inspiruje náladu národa, zastaví úpadek Labouristické strany a získá jim potřebných nových 100 parlamentních křesel. Ale přestaňte si pak říkat realista.

Tak velká je škoda, kterou učinilo 21 let pobytu Labouristické strany v Blairově Bermudském trojúhelníku, že to může trvat léta, než se znovu stane volitelnou. Úkolem nyní je znovu vybudovat hodnoty této strany, znovu ovládnout demokratickou debatu, přesunout centrum zpět k levici a změnit - jak to učinili Clement Atlee a Thatcherová jinými způsoby - duši národa.

Protože je nepravděpodobné, že by labouristé v blízké budoucnosti zvítězili ve volbách, úspěšný kandidát na šéfa strany bude nutně jen přechodný šéf, připravovatel budoucnosti. Jeho úkolem musí být vdechnout zpět do politiky život, vytvořit v demokracii znovu možnost volby, zapálit naději, že by labouristé mohli zase vyhrát. To navrhuje jen jediný kandidát.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
2329

Diskuse

Obsah vydání | 21. 8. 2015