USA, Kanada, Austrálie, bohaté země Perského zálivu, ti všichni by měli začít pomáhat

Uprchlická krize není jen problém Evropy

7. 9. 2015

čas čtení 6 minut

Díváme se na neuvěřitelné záběry z nádraží Keleti v Budapešti, tělo batolete vyplavené na turecké pobřeží, obrázky zoufalých Syrských rodin dávajících všanc své životy na nočních plavbách k řeckým ostrovům. A stále si necháváme namlouvat, že je to evropský problém. Syrská krize zplodila na 4 miliony uprchlíků. USA jich přijaly okolo 1 500. USA jsou ve válce s Islámským státem. Dobře, všichni souhlasí, že jde o hrozbu, ale nemáme odpovědnost vůči těm,  kdo utíkají před válkou?, píše pro NY Times Michael Igntieff, profesor na Harvard Kenedy School, fakultě mezinárodních vztahů Harvard University.

Pokud jsme vyzbrojili Syrské rebely, neměli bychom pomoci lidem, kteří se snaží z války uprchnout? Pokud jsme selhali při vyjednávání míru v Sýrii, neměli bychom pomoci lidem, kteří už na mír nemohou déle čekat?

Nejsou to jen USA, kdo předstírá, že humanitární katastrofa uprchlíků je čistě evropskou záležitostí. Podívejme se na země, které se hradě hlásí k tomu, že jsou přístavem pro lidi bez domova. Kanada, odkud pocházím? Do srpna pouhých 1 074 Syřanů. Austrálie? Ne více než 2 200. Brazílie? Do května méně než 2 000.

Horší jsou ropné státy. Víte, kolik podle posledních odhadů Amnesty International přijaly uprchlíků ze Sýrie země Perského zálivu a Saúdská Arábie? Nula. Řada z nich léta dodává zbraně do Sýrie a co udělaly pro to dát nový domov čtyřem milionům lidí prchajících z této země? Nic.

Nápor uprchlické krize dopadl na Turky, Egypťany, Jordánce, Iráčany a Libanonce. Apely Vysokého komisaře pro uprchlíky při OSN selhaly. Bída v uprchlických kempech se stala nesnesitelnou. Nyní se tedy uprchlíci masově rozhodli, že když jim mezinárodní komunita nepomůže, když Rusko a ani USA nejsou schopny dosáhnout konce války, nebudou déle čekat. 

Jdou k nám. A my se tomu divíme? Obviňování Evropanů je alibismus a další naše výmluvy, jako že uprchlíci nemají správné dokumenty, jsou vadné. Politické špičky mimo Evropu by mohly zvrátit paralýzu a vzájemné obviňování uvnitř Evropy. Registrační systém OSN pro uprchlíky je přetížený. Země jako Maďarsko tvrdí, že samy uprchlíky umístit nemohou. Očividným řešením je, že země jako Kanada, Austrálie, USA, Brazílie a další oznámí, že jsou ochotny poslat do Budapešti, Atén a dalších měst své týmy, které budou registrovat žádosti o azyl.

Země si nastaví své limity. Pro USA nebo Kanadu by bylo dobrým začátkem přijetí 25 000 uprchlíků (dosavadní slib USA přijmout během příštího roku 5 000 - 8 000 Syřanů je pořád velmi málo).

Kostely, mešity, komunity a rodiny by mohly podporovat lidi, kteří se usadí v nových domovech. Většina ze zemí pod uprchlickým náporem - Maďarsko, Řecko, Itálie či Turecko - by takovou pomoc ze srdce přijaly. Pokud tyto země půjdou příkladem, ty další, včetně autokratických režimů v Perském zálivu, mohou cítit povinnost přispět svým dílem.

Proč tedy naši představitelé, prezident Obama, ministerský předseda Kanady Stephen Harper, ministerský předseda Austrálie Tony Abbot či prezidentka Brazílie Dilma Rousseff dělají tak málo? Bojí se, že přijetí uprchlíků spustí ještě větší exodus a bojí se, jak budou jejich týmy řešit chaos, který by tím vznikl. Vynalézavé řízení procesu by problém mohlo vyřešit: stanovit jasné kvóty pro Syrské utečence, zejména pro mladé rodiny, zjednodušit administrativní proces a přepravovat lidi letecky.

Většina politických lídrů však nejedná z toho důvodu, že na ně doma nikdo nevyvíjí tlak. Obrázky drastických scén snad tento tlak zvýší. Toto je vpravdě biblický exodus a vyžaduje globální reakci. Pokud vlády nebudou pomáhat Syrským uprchlíkům, pašeráci to budou dělat místo nich a počet mrtvých bude stoupat.

Pokud Evropané uvidí, že jejich demokratičtí přátelé jsou ochotni přiznat svůj vlastní podíl, bude pro ně jednodušší přijmout ten jejich. Můžeme tak znovu oživit Ženevskou konvenci z roku 1951, která přiznává ochranu všem, kdo utíkají před občanskou válkou, rozpadem státu či vraždícími milicemi, stejně jako těm, kdo prchají před hrozbou perzekuce.

Vzpomeňme si, že jsme toho příležitostně schopní. Moje země, Kanada, poslal v roce 1956 vládního vyslance do Vídně, aby pomohl proces přijetí stovek uprchlíků z Maďarska a dojednal jejich letecký transport do Kanady poté, kdy Sovětský svaz potlačil tamní povstání. Samotní Maďaři, zdá se, zapomněli, že i oni byli kdysi uprchlíky.

Na přelomu 70. a 80. let přijaly USA, Kanada, Austrálie a Nový Zéland tisíce uprchlíků z Vietnamu. V obou případech se ozývaly hlasy, že to spustí imigrační povodeň. Ano, a jak skvělými občany jsou tihle Maďaři a Vietnamci. Maďaři a Vietnamci opustili komunismus. Co brání sympatiím vůči Syřanům? Jejich vlastní režim je bombarduje, jsou mučeni, unášeni a masakrováni různými skupinami džihádistů a opozičními milicemi.

Strávili roky v uprchlických táborech v kruté iluzi, že jim "mezinárodní komunita" pomůže. Nyní se vydali na cestu sami, loděmi a vlaky, a naši političtí lídři přemýšlejí pouze o plotech, ostnatých drátech a policejní ostraze. Co si Syřané, zadržovaní před nádražím Keleti, musejí myslet o našich krásných řečech o lidských právech a ochraně uprchlíků?

Pokud opět selžeme v tom, že neumíme činy dostát tomu, co hlásáme, necháme vzniknout generaci s nenávistí pevně usazenou v srdcích. Pokud ne ze soucitu, měli bychom tak udělat alespoň z prozíravosti a strachu. Bůh nás ochraňuj, pokud nám tito Syřané nezapomenou naši lhostejnost.

Text v angličtině ZDE

0
Vytisknout
8902

Diskuse

Obsah vydání | 9. 9. 2015