Versailleský systém nestvořil Hitlera. A Západ nestvořil Putina

Bědování nad rozlitým mlékem - aneb Kdybych to byl bejval věděl, tak bysem sem nechodil

14. 10. 2016 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut


V oběhu je vždy mnohem více konspiračních teorií než chcete - a než si vůbec dokážete představit. Podle jedné Hitlera stvořili ilumináti, podle druhé je NATO Hitlerovým pokračovatelem, tedy je snad také v jistém smyslu dílem iluminátů. Podle třetí Hitler za nic nemohl, protože Západ v letech 1933 - 1939 bezdůvodně odmítl jeho dobře míněné mírové iniciativy. A podle nejčastější teorie Hitlera údajně stvořil Versailleský systém.


Ani často vysmívaní okultisté ovšem nebývají zdaleka vždy hloupí - a tak ani oni by takovéto "teorie" zpravidla nepodepsali. Varují přece často před tím, čemu říkají "záměna plánů" - před snahou uplatnit něco z jedné sféry skutečnosti neorganicky v jiné, promíchávat různé ontologické vrstvy. Vysvětlovat ideologii složením potravy nebo vojenskou taktiku lingvistikou. Pěstovat iluzi, že za Napoleonovu porážku u Waterloo mohla nedovařená omáčka.

Porážka Německa v 1. světové válce vytvořila určité velmi obtížné historické podmínky, pro něž se stala symbolem Versailleská smlouva. Tyto podmínky, ale ani cokoliv jiného, co vítězové 1. světové války udělali poté, ovšem žádného homunkula jménem Hitler ve skleněné baňce neuvařily.

Každá historická situace vytváří výzvu, ale nedává na ni hotovou odpověď. Jen výzva může být "objektivně" dána, odpověď však nikoliv. O odpovědi se nerozhoduje "zvnějšku", nerozhodne o ní za vás nikdo druhý. Jde vždy o více či méně tvůrčí, principiálně svobodný akt subjektu. - Vědomí o tom, že zodpovědnost nikdy nepřestala existovat a nikdo za Němce nic "nevytvořil" se odráží například v proslulém eseji Karla Jasperse "Otázka viny". I na Versailles a jiné katastrofy se dalo reagovat mnoha různými způsoby.

Z čeho skutečně vyrostl hitlerismus popsal hlubinný psycholog Carl Gustav Jung. Odvolal se na německé kolektivní podvědomí a Hitlera pojal jako personifikaci archetypu boha Wotana. Někteří Němci pod vlivem tohoto archetypu propadli psychické inflaci - avšak jiní nikoliv. Zůstane navždy individuální zodpovědností každého Němce, který byl v roce 1933 dospělý a svéprávný, jak se on sám s nacismem popasoval.

A pokud jde o Putina a putinismus, situace je analogická. Cokoliv kdy Západ Rusku provedl nebo neprovedl, nic samo nepředstavuje "příčinu" vzniku autoritářského vládce Vladimira Putina, který se dostal k moci primárně díky zaranžovaným pumovým útokům ze září roku 1999. Každý Rus nese vlastní odpovědnost za to, jak se k Putinovi postavil a jak se s ním vyrovnal. Němci se nemohli vymlouvat na Wotana - a zrovna tak se Rusové nemohou vymlouvat na své kolektivní běsy vlastní národní tradice.

Když tohle píšu, opravdu neprovádím neblaze proslulý argumentační faul reductio ad hitlerum. Píšu o dvou různých případech katastrofálního nezvládnutí postimperiálního syndromu a o dvou různých případech notně propagandou povzbuzeného vzedmutí nacionalisticky vybarveného resentimentu.

Němci za Hitlera zůstávali v libovolných podmínkách na základní rovině svobodnými bytostmi, v každém okamžiku se rozhodovali, zda budou jednat sami za sebe (a případně riskují zničení a smrt), nebo raději půjdou s davem. Rusové za Putina také zůstávají svobodnými, jednotlivými Rusy - a pokud se tak nechovají, je to na prvním místě a především jejich vlastní volba. Žádný Západ jim Putina nevyrobil a žádný Západ je nenutí, aby mnohokrát denně poslechli a přizpůsobili se očekáváním zločinného politického vedení.

Celou záležitost s Putinem lze kromě roviny psychologické popsat ještě také v logice - řekněme - rozhodovacího cyklu. A právě tento pohled bude stále důležitější a důležitější. Jde o známou boydiánskou smyčku pozorování-orientace-rozhodnutí-akce (observation-orientation-decision-action, tzv. OODA loop).

Často se zdá, že Západ po skončení studené války zcela vypadl z rytmu. Dělá totiž zásadně všechno opačně a je naneštěstí zřejmě odhodlán v tom i nadále pevně vytrvat. Úvahy, které rozvíjejí dnes ti, kdo vydávají Putina za výtvor Západu, byly namístě v první polovině 90. let minulého století. V roce 1999 každopádně již bylo pozdě cokoliv měnit. Ti, kdo dnes v Rusku rozhodují, již byli u kormidla.

Takže předepisuje-li dnes někdo úvahy o západní vině, měl je předložit nejpozději před dvaceti lety a přispět jimi k lepší orientaci v problému. S použitím metafory oblíbené Putinovými přímluvci lze říci, že rozmýšlet se nad vlastními kroky máte, než medvěda rozzuříte. Tehdy je čas také zpytovat svědomí, třebaže zvíře vypadá slabě, vyhládle a ospale - ba právě proto.

Pokud se do téhož pustíte v okamžiku, kdy vás vzteklý dravec pronásleduje po lese, za prvé už nic nevyřešíte a nenapravíte, za druhé snižujete šance na vlastní přežití k nule. Pozorování a orientaci už jste provedli, zjevně špatně, rozhodli jste se, zjevně špatně, přišel ovšem čas jednat a táhnete bohužel černými. Kromě toho medvěd má mnohem kratší rozhodovací cyklus než vy, bohužel. Zbývá vzít v úvahu jediný orientační bod, který z Tasmánie vzkázal Richard Flanagan ZDE - moralitky stranou, protože jakmile je násilí jednou na světě, už nepotřebuje žádný důvod.

Když máte co dělat s rozzuřeným medvědem, opravdu není vhodná chvíle sypat si popel na hlavu za to, že jste jej možná někdy v situaci velmi rozdílné od současnosti neopatrně probudili. Je naopak třeba zmobilizovat všechny síly, a zejména ty morální, abyste si zachránili kůži. Jestli se zastavíte a podlehnete mdlému pocitu viny, je po vás.

Pozorujeme ale něco úplně jiného než optimální chování. Nejprve se vůči medvědovi postupovalo bez rozmyslu a nepříliš ohleduplně, nejmenovaní Štětinové se doslova prsili statečností a laciným optimismem, když nebyly vůbec třeba. Avšak teď, když nadešel čas statečnost a optimismus skutečně projevit, další zpozdilci se právě rozvzdychali a vyhlásili, že je prý čas vhodný na reflexi nad dvacet let starým špinavým prádlem - právě ve chvíli, kdy na ni nemáme ani dost mentální energie, ani času. Medvěd je rozzuřen a v běhu. Příčiny lze řešit později - pokud nás ovšem nedohoní.

Ostatně byl to opožděný a nezpracovaný pocit viny někdejších vítězů, co kdysi Evropě přineslo ušlápnutou politiku appeasementu a po ní nevyhnutelně světovou válku.

Jestli Západ masochistického, nevčasného a vzhledem k situaci neskonale nesmyslného sebeobviňování konečně nezanechá a nezačne místo toho řešit, jak Putinovi čelit, bude mít brzy příležitost vyčítat si mnohem více než to, že kdysi možná poněkud napomohl zadržitelnému vzestupu Vovy Vladimíroviče.

0
Vytisknout
8341

Diskuse

Obsah vydání | 17. 10. 2016