Hodina dějepisu

20. 7. 2018 / Roman Kanda

čas čtení 3 minuty


Milí žáci! V 19. a 20. století si lidé mysleli, že našli odpovědi na dvě důležité otázky, které je trápily. Zaprvé: jak rozvíjet svobody jednotlivce? A zadruhé: jak zmenšit nebo úplně zrušit společenské rozdíly mezi lidmi? Odpovědí na první otázku byl liberalismus a liberální demokracie, odpovědí na otázku druhou byl socialismus a socialistický stát. Ukázalo se, že každá z těchto odpovědí v sobě skrývá zase další dvě otázky. První: jak rozvíjet svobody jednotlivce, a přitom neprohlubovat společenské rozdíly? A druhou: jak zmenšovat společenské rozdíly, a přitom nezmenšovat (neohrožovat) svobody jednotlivce?

 

Pokusem o usmíření těchto napětí byl ve druhé polovině minulého století sociální stát. Ten měl v Evropě dvě verze: západní, která vznikla rozšířením liberální demokracie, a východní (kam patřilo i tehdejší Československo), která vznikla rozšířením socialistického státu. Nejprve se zdálo, že sociální stát funguje, protože hospodářství se dá kontrolovat a využívat na sociální politiku státu. Jenže postupně se ukázalo, že sociální stát není stálým řešením, nýbrž dočasnou rovnováhou protikladných sil. Na Západě chtěli jednotlivci své svobody bez omezování – hlavně ti, kteří chtěli více bohatnout a nechtěli odvádět vysoké daně, z nichž sociální stát platil náklady na vyrovnávání společenských rozdílů. Tito jednotlivci přesvědčili většinu společnosti, že zbohatnutí jednotlivců (tedy jejich) znamená zbohatnutí všech, a tak vznikl nový liberalismus, zkráceně neoliberalismus. Díky neoliberalismu bohatí jedinci bohatnou a chudí chudnou. Ale říká se, že je to proto, aby byly zachovány svobody každého jednotlivce a že žádné společenské rozdíly neexistují, protože neexistuje společnost, která je jen výmyslem socialismu.

Na Východě chtěl stát více rovnosti a kontroly, a proto svobody jednotlivců potlačoval. Ale říkalo se, že je to pro dobro celé společnosti, protože aby se všichni měli dobře, nesmí nikdo chtít víc. Také se říkalo, že důraz na jednotlivce neboli individualismus je výmyslem liberalismu, protisocialistické buržoazní ideologie. Lidé na Východě však chtěli víc, hlavně ti, kteří rozhodovali o tom, že ostatní víc chtít nemůžou. Oficiálně se označovali jako „komunisté“, přitom sami už dobře nevěděli proč a co slovo „komunismus“ znamená. Společnost, které se tvrdilo, jak se má nebo jednou bude mít dobře, nakonec viděla, že se ve skutečnosti jako celek dobře nemá, a proto se vzbouřila. Sesadila komunisty a po objevu západního neoliberalismu se rozpadla na součástky, tedy na jednotlivce.

A zase to vypadalo, že neoliberalismus je konečnou odpovědí na palčivé otázky světa 21. století. A zase se ukázalo, že neoliberalismus sám – jako předtím liberalismus a socialismus – vytváří otázky, na které dnes hledáme odpovědi: jak bohatnout, a přitom chudnoucí přesvědčit, že bohatnou spolu s nejbohatšími? A dále: jak mít všechny pod kontrolou, a přitom jim vysvětlit, že kontrola vlastně chrání jejich svobody jednotlivce?

Tak se, milí žáci, před našima očima rodí systém, který je opakem sociálního státu 20. století. Není ani liberální a ani socialistický, zato si z obou bere to nejhorší. Je to systém, ve kterém se společenské rozdíly prohlubují, a zároveň se zmenšují svobody jednotlivců. Je to systém, ve kterém už jednotlivec neví, kde končí stát a začíná firma nebo kde končí svoboda rozhodování a začíná manipulace. Pro tento systém ještě nemáme jméno. Mohli bychom ho třeba nazývat „neliberální nesocialismus“. Jestli se vám tento název nelíbí, vymyslete za domácí úkol lepší.

0
Vytisknout
10341

Diskuse

Obsah vydání | 24. 7. 2018