Izrael zrušil arabštinu jako oficiální jazyk

23. 7. 2018 / Jan Darmovzal

Když Izrael mohl ovlivnit politickou situaci v Libanonu před rokem 1982 tím, že by přestal vykořisťovat a utlačovat palestinský lid a neutralizoval tak PLO ve spolupráci s libanonskou vládou, neučinil tak a místo toho se rozhodl vtrhnout do jižního Libanonu a okupovat jej po celých 20 let. Vytvořil si tím silného nepřítele, se kterým v červenci roku 2006 dokonce prohrál válku trvající 34 dní. Tímto nepřítelem je šíitské hnutí Hezbollah, které se dostalo k moci, nejen vojenské, ale také politické, vlastně jenom díky izraelským imperialistickým touhám a jeho 20 let trvající okupaci jižního Libanonu.

Když iránský prezident Mohammad Khatami usiloval o zlepšení vztahů se západním světem, zejména se Spojenými státy, prezident Bill Clinton pod nátlakem izraelských lobbistických skupin tento vstřícný krok neopětoval a započal tak éru, kdy se mediální obraz Spojených států v islámském světě stal postupem času velmi negativním a tento trend bohužel pokračuje až do dnešní doby. To platí nejen pro islámský svět, ale také pro americké spojence v Evropě, kterým musí být čím dál jasnější, že nynější americká politika na Blízkém východě není politika mírová, i přesto, že mír na Blízkém východě v zájmu Spojených států neoddiskutovatelně je!

Americká zahraniční politika ztratila pověst poctivého zprostředkovatele míru na Blízkém východě a místo toho se nechala zcela nepřiměřeně ovlivnit pro-izraelskou lobby působící v Americe. Tím mám na mysli skupinami jako AIPAC (The American Israel Public Affairs Committee), ZOA (Zionist Organisation of America nebo CUFI (Cristians United for Israel), které advokují ve prospěch Izraele, ale nevědomky tak ničí zájmy, které USA mají na Blízkém východě (válka v Iráku, která nebyla vedena kvůli ropě nebo zbraním hromadného ničení, ale jenom kvůli svržení Saddáma Hussaina, potažmo „zajištění bezpečnosti Izraele“ nechť je toho příkladem). Každý objektivně uvažující člověk si musí přece uvědomit, že zájmy Izraele a Spojených států nikdy nebyly a nejsou identické, a proto i jejich politika musí být rozdílná. Jenomže v mnoha případech tomu tak není.

Místo toho, aby Izrael poctivě usiloval o zlepšení blahobytu Palestinců a usiloval o vybudování sousedských vztahů, které by byly ku prospěchu oběma dvěma, dělá pravý opak. Na Gazu uvalil zničující, dlouhá léta trvající blokádu a nechal tak 2 miliony lidí trpět v nehumánních podmínkách v největší otevřené věznici na světě. Lidé v Gaze ze zoufalství sáhli k řešení jménem Hamas, kteréžto hnutí s Izraelem bojuje. Než budeme soudit, zeptejme se sami sebe, co bychom dělali my na jejich místě pokud bychom žili v počtu 2 milionů lidí na prostoru 40x10 kilometrů s omezeným přístupu k čisté vodě a čtyřhodinovým přísunem elektřiny denně, nemluvě o kritickém nedostatku dalšího zboží denní potřeby? A přitom byli svědky neutichajícího vykořisťování, zabírání území, budování osad, neoprávněného zatýkání, vraždění, nemluvě o drastickém porušování lidských práv. 

Rezoluce OSN 194 ukládá Izraeli, aby umožnil návrat palestinským uprchlíkům do jejich domovů, jenž jim byly ukradeny – věří tomu oni (palestinští uprchlíci) a věří tomu také mezinárodní společenství. Ovšem Izrael tuto skutečnost vždy ignoroval a opovrhuje tak mezinárodním právem i celým mezinárodním společenstvím. Mají dnes lidé v Gaze jinou možnost než demonstrovat a snažit se upozornit mezinárodní komunitu na dlouhodobé křivdy, jež jsou proti nim jsou dál páchány? Žádný morální člověk by v tichosti nepřijal tak potupné podmínky, jakým musí čelit Palestinci na Západním břehu a zejména lidé v Gaze. Lidskost a solidarita jsou pro Izrael stejně neznámé jako mír, který by na Blízkém východě bez Izraele dávno existoval.

Přijetím kontroverzního národně-státního zákona (18.7.2018) o tom, že se Izrael stává pouze židovským státem, je jen dalším důkazem toho, že Izrael nikdy demokratickým státem nebyl a není.

V izraelské deklaraci nezávislosti je psáno, že „stát zajistí kompletní rovnost lidských a politických práv všem občanům bez ohledu na náboženství, rasu nebo pohlaví“.

Hodnoty rovnosti a občanských práv jsou nyní zneplatněny novým zákonem, který byl schválen izraelským knessetem a byl kodifikován do izraelského práva. Tento národně-státní zákon prohlašuje Izrael výlučně za domov židovských obyvatel, které také privileguje v mnoha oblastech, například jim dává výsostné právo na národní sebeurčení. Tento zákon také určuje hebrejštinu jako jediný oficiální jazyk a tím pádem degraduje význam arabštiny ze statutu oficiálního jazyka na jazyk se „zvláštním statutem“. Dále tento zákon také uznává pozici Jeruzaléma jakožto nedělitelného hlavního města Izraele a otevřeně hlásá rozšiřování stávajících a budování nových židovských osad jako důležitý národní zájem. Ano, takový národní zájem, který jenom podporuje další násilí, vyvlastňování a ani v nejmenším nepřispívá k mírovému řešení.

Jakkoli kontroverzní tento zákon může být, já jsem za něj rád. Ukazuje totiž pravou tvář Izraele a je v naprostém souladu s dlouho trvajícími rasistickými kroky všech izraelských vlád již od samotného vzniku státu Izrael. Mohl bych vyjmenovat spoustu příkladů izraelské rasistické politiky, ale rád bych zmínil následuící:

I přesto, že rovnoprávnost je zakotvená v izraelské deklaraci nezávislosti, již od samotného vzniku státu Izrael, nikdy nebyla brána vážně, neboť stát Izrael byl založen na ideologii sionismu jenom pro jednu skupinu obyvatel – pro tu židovskou. Při proslovu první den nezávislosti David Ben-Gurion pronesl tato slova „Zde vyhlašujeme založení židovského státu v Palestině, který se jmenuje Izrael“. Identity jako Izraelec, sionista nebo žid ne staly téměř synonymy pro mnoho lidí, a tím pádem i oprávněná kritika jedné z těchto identit se stala něčím, co je dnes marginalizováno jako anti-semitismus. Z toho již bylo neprávem obviněno několik osobností, které se snažily svět změnit k lepšímu a pomoci Izraeli k uvědomění si svých chybných rozhodnutí. Jimmy Carter byl jedním z těch, kteří věřili v dobro a zaplatili za to tím, že byly dehonestováni jako antisemité. Dnes se již nařčení z antisemitismu nesmí brát s takovou vážností jako dříve, protože každý kritik Izraele (i oprávněný), který si dovolí namítnout něco proti nedemokratičnosti Izraele, izraelské okupaci, kolonizaci, rasismu či chladnokrevnému vraždění (při operaci Protective edge Izraelští vojáci zavraždili 527 palestinských dětí) bude dříve či později prohlášen za anti-semitu.

Soustavná diskriminace také existuje v oblasti občanských práv, administrativních praktik a nejrůznějších ustanovení, která jsou přímo cílena proti Palestincům. Kromě toho, že mají Palestinci omezený přístup ke koupi půdy, k možnostem bydlení a omezenou volnost pohybu, diskriminační práva jsou také namířena proti Palestincům v oblastech velmi citlivých jako je například rodinný život. Zákon o státní příslušnosti a vstupu do Izraele, jenž byl kodifikován v roce 2003, „ukládá přísná omezení práva izraelských občanů … zažádat o povolení pro jejich palestinské manželky a děti z okupovaných palestinských teritorií, aby mohli vstoupit do Izraele a žít tam za účelem jednoty rodiny“. Tento zákon pouze slouží k rozdělení rodin, ale tehdejší ministerský předseda Ariel Sharon to komentoval tím způsobem, že tento zákon je určen k tomu, aby kontroloval demografickou nerovnováhu v Izraeli a Izrael tak mohl být i nadále čistě židovským státem.

Dalším klíčovým bodem izraelského diskriminačního zákona bylo rozšiřování a zakládání nových židovských osad. To je zcela evidentní, pokud se člověk podívá na mapu východního Jeruzaléma a Západního břehu. V březnu 2018 na Západním břehu bylo evidováno 132 nelegálních osad (toto číslo nezahrnuje východní Jeruzalém) a 100 neautorizovaných osadnických objektů. S prosazením národně-státního zákona je rozvoj a výstavba osad politicky jasně uznaná a je zcela bez debat, že je státem sponzorovaná. Izrael je na mezinárodním poli v naprosté izolaci a zcela osamocený v přesvědčení, že jeho politika kolonizace je legální. Před časem světem otřásl případ, kdy se sionistický režim rozhodl zbořit palestinskou vesnici Khan Al-Ahmar a z jejích obyvatel udělat lidi bez domova. Pokračující expanze židovských osad je podle mezinárodního práva nelegální a to bylo potvrzeno rezolucí 2334 (2016) Rady bezpečnosti OSN, a problematika rozšiřování židovských osad navíc jde i proti dlouhodobému postoji Evropské unie, která stejně tak židovské osady považuje za nelegální. Světový konsenzus ohledně izraelských osad je prostě jasný – jde o krádež palestinské půdy a tyto osady nikdy nebudou a nesmí být uznány, v případě že chceme zůstat věrni mezinárodnímu a humanitárnímu právu.

S prosazením národně-státního zákona, Izrael dobrovolně přiznal, že prostě není státem pro všechny své občany, že jeho politika upřednostňuje jen jednu skupinu obyvatel (a to židy) a také, že Izrael hodlá pokračovat v nelegální okupaci a rozšiřování svého území a krást tak další území Palestincům. Tento zákon nejenže neříká pravdu o tom, že Izrael nemá žádný zájem (a nikdy jej neměl) na dvoustátním řešení a nebo i jednostátním s tím, že bude domovem pro všechna etnika se stejnými občanskými právy.

Největším kladem této jinak velmi smutné situace je to, že můžeme odhalit pravý charakter Izraele – nedemokratické, diskriminující a okupující mocnosti, která nechová žádný respekt k nikomu a k ničemu.