Bídná úroveň psaní o Masarykovi a první republice

1. 11. 2018 / Martin Pleva

 

Nacionalismus

Vše začíná už u toho, s jakou zarputilou formalistickou pedanterií se BL strefují do toho, že přece žádná republika 100 let netrvala. I když je vzdělanostní a obecně kulturní úroveň české veřejné debaty nízká, tak hloupý, aby heslo o stu letech bral doslova, není snad z relevantních lidí nikdo. Jde pochopitelně o symbol (ty ale mají ve společnosti přece svůj obrovský význam). Pokud chceme být přesní, tak můžeme říci: Slavíme 100 let moderní české státnosti (která po dlouhou dobu byla ovšem také státností československou).

Kořenem „čulíkovských“ odmítavě pohrdavých postojů k Masarykovi a „jeho“ republice je velké kulturní nedorozumění: středoevropský nacionalismus malých národů nelze jednoduše směšovat s imperialistickým nacionalismem národů velkých (nota bene zpravidla koloniálních), tedy Angličanů, Francouzů, Němců atd. Nacionalismus malých středo- a východoevropských národů (definovaný samozřejmě jazykově, protože jinak to nebylo možné) měl primárně (a původně) obranný charakter, byl protestem utlačovaných.

Ony malé národy by jinak jednoduše zanikly. To je dnes mnoha lidem (označujícím se zároveň za demokraty a humanisty) sympatické, avšak uniká jim dvojí: předně by tak evropská kultura ztratila svou pestrost a za druhé katastrofálním nacionalistickým konfliktům, jakým byla první světová válka, by se stejně nepředešlo, protože to by bývaly musely zaniknout i ty národy veliké, což je samozřejmě nepředstavitelné. Čili kdyby naši předkové nepřistoupili na Jungmannovu koncepci jazykového národa, nezavládla by v Čechách a na Moravě nějaká selanka svorného soužití „dvou jazykových větví jednoho zemského národa“, jak dnes mnozí blouzní, nýbrž Češi by se jednoduše poněmčili a jako ostatní nacionalističtí Němci by náležitě vášnivě nenáviděli Francouze či Rusy – taková byla realita 19. století!

Nacionalismus byl totiž obecně základním konstitutivním prvkem v evropských společnostech, a to už od konce 18. věku. Vychází z prastaré a nevykořenitelné lidské potřeby identity. V době, kdy ztrácela na významu identita založená na konfesní, stavovské či zemské příslušnosti, se zkrátka stěžejní kulturní identitou stala národnost. Můžeme toho litovat, můžeme nad tím lamentovat – ale to je tak to jediné, co můžeme. Čistě teoreticky by se lidé mohli domluvit na tom, že svou identitu založí na něčem jiném, méně konfliktním (i když víme, že např. ta náboženská identita je také velmi konfliktní) – leč to je spekulování „co by kdyby“, jež nemá s historickou realitou co dělat.

Nacionalismus zasáhl všechny evropské národy, velké i malé. A opakuji: kdo by se v takové konstelaci odmítl nacionalizovat, ten by zanikl. A přirozeným vyústěním nacionalismu bylo úsilí o vytvoření vlastního národního státu, jak vidíme v případě Němců a Italů v 19. stol. a u plejády dalších národů, mj. i po r. 1918. Takto byly zkrátka rozdané karty – a jakékoli posuzování oné doby musí tyto předpoklady brát v úvahu. Nacionalismus nebyl žádný vynález Čechů – a tím méně Masaryka. A přestože víme, jaké škody a hrůzy nacionalismus v evropských dějinách napáchal, je třeba mu rozumět a ne jej ahistoricky a zuřivě odmítat. Vždyť jinak musíme zavrhnout celou českou kulturu 19. a 1. poloviny 20. století…

Masaryk a jeho idea státu

Masaryk se po celou dobu svého veřejného vystupování snažil primitivní (protiněmecký) český nacionalismus mírnit. Nejde jen o jeho angažmá v rukopisných bojích a při hilsneriádě (nepochopitelná zaujatost BL začíná v mých očích u toho, že tyto velké „proliberální“ Masarykovy zápasy nejsou zmiňovány), ale podstatné je, že veškerou svou ideologii postavil tento profesor filozofie a sociologie na tom, že v českých dějinách „objevil“ humanistické a demokratické poselství: „Humanita je program český“.

Samozřejmě že s historickou realitou husitství či reformace nemají Masarykovy ideologické interpretace co dělat, ale zásluha autora České otázky a jiných velmi pozoruhodných spisů tkví přece v tom, že se tím český nacionalismus převáděl do kolejí lidských práv, tolerance, ideálů občanské rovnosti proti aristokratismu a hierarchismu, náboženské svobodomilovnosti atd. Jistě, mohl z toho vycházet i tragikomický český mesianismus (přítomný ještě v roce 1968), nicméně tvrdím jednoznačně, že Masarykova ideologie působila v dobovém kontextu v drtivé míře pozitivně. Není náhodou, že to byl právě budoucí prezident samostatného státu, kdo se ještě za starého Rakouska zastával dělníků anebo žen (jak mimochodem velmi příhodně nyní připomíná T. Tožička) 

Druhým velikým – a navýsost aktuálním – přínosem Masaryka (což vynikne v konfrontaci s takovým K. Kramářem) je jeho jasný příklon k Západu. Tvůrce novodobého českého státu správně a zavčas pochopil, že americký a francouzský republikanismus je tím nejlepším, čím se v dané situaci může český stát a národ inspirovat. Čteme-li Washingtonskou deklaraci, uvědomíme si, o jakou liberální revoluci šlo. V tomto kontextu je třeba také rozumět tomu, proč nová republika zrušila šlechtické tituly a provedla pozemkovou reformu na úkor aristokracie a církve. Aby bylo možno budovat demokracii, bylo nutné odstranit privilegia starých elit. První republika – a to by J. Čulíka mělo zajímat – představovala z hlediska lidských práv a svobod veliký pokrok: teprve ona uzákonila všeobecné hlasovací právo i pro ženy a zavedla osmihodinovou pracovní dobu. Sdružovací, shromažďovací a tisková svoboda byla podstatně větší než za starého mocnářství – a snad v každé jen trochu větší obci rozkvetl spolkový život a občanská společnost.

V této souvislosti se z BL sice dovídáme, jak potomek Habsburků blahosklonně povídá ve skotském studiu BBC, že Rakousko-Uhersko bylo „ke svým národům relativně tolerantní“, ale je opomenuto, že i ta nejzákladnější lidská práva a svobody byly uzákoněny až r. 1867, všeobecné volební právo pro muže až r. 1905 (v Uhersku nikdy!, zato tam mohli páni legálně trestat čeledíny bitím), český jazyk na úřadech a univerzitě byl připuštěn až v 80. letech – a hlavně okamžitě po vypuknutí války byl zrušen parlament, zavedena přísná cenzura a vykonána řada politických poprav (v r. 1915 asi 18!).

Ostatně o K. Kramářovi a A. Rašínovi se na BL mlčí (a to byl o nich nedávno na ČT promítán dvoudílný film!). Pomineme-li skutečnost, že habsburští mocnáři své národy hnali na jatka strašlivé války, zakročovala státní moc rozpadající se monarchie s velikou brutalitou nejen proti bouřícím se vojákům (přičemž taková neloajalita ukazuje sama o sobě na bezperspektivnost onoho státu), nýbrž i proti civilistům, kteří se provinili tím, že měli hlad: v Prostějově 23 mrtvých, v Ostravě 13, v Plzni 8. (Přesně dohledat lze v Československých dějinách v datech, Praha 1986,. s. 369-379.) Diskurz BL se v otázce vztahu první republice a R-U dá charakterizovat následovně: tam vidíme snítku, onde ani trám. Jistě, můžeme argumentovat brutálními zásahy policie a četnictva proti dělnickým demonstracím za první republiky, ale je krajně nefér nepřipomínat „rakouské zločiny“.

Slováci

V souvislosti s Masarykem a založením novodobého státu se standardně otvírá otázka slovenská a samozřejmě (sudeto)německá. „Čulíkovské“ nepochopení kontextu pak vede k ignorantsky urážlivým výrokům B. Müllera, že Československá republika byla „založena na (čechoslovakistické) lži“.

Šlo však spíše o pia fraus, nehledě na známý fakt velmi blízké příbuznosti a vzájemné srozumitelnosti češtiny a slovenštiny. Smysl čechoslovakistické koncepce byl v tom, že pomohla vymanit Slováky z Uher – proto se ke společnému československému národu hlásili i slovenští hlasisté kolem V. Šrobára, dokonce i Martinská deklarace hovoří o jednotném československém národě. Na Masarykově „lži společného státu“ spolupracovali i Slováci, nejen známý M. R. Štefánik, ale též Š. Osuský a jiní.

A důvody byly zřejmé: Situace slovenského národa v době první světové války byla katastrofální: žádné vyšší školy, i v obecných velká část hodin povinně maďarsky, minimum novin, časopisů, národní divadlo bylo založeno teprve po vzniku ČSR. Jistě, někdo může tvrdit (a stavět se tak na pozice maďarského /ultra/nacionalismu), že Slováci se mohli dobrovolně pomaďarštit a „věc by byla vyřízena“ – v tom případě mohu odkázat jen na třetí a čtvrtý odstavec tohoto textu. Pokud ovšem přiznáme slovenskému národu právo na existenci, pak vznik společného státu s Čechy pro něj znamenal (bez velkého přehánění) „národní záchranu“. Není proto divu, že současní slovenští představitelé ČSR oceňují.

Ani v nejmenším tím ovšem nemíním popřít nemilou skutečnost, že totiž Slováci nebyli ve společném státě uznáváni jako rovnocenní a rovnoprávní (což platilo ještě i dlouho ve druhé polovině 20. století), byli to oni, nikoli českomoravští (sudetští) Němci, kdo byl za první republiky utiskován (odhlédneme-li od Podkarpatské Rusi, jež se stala vyslovenou českou kolonií).

Němci

Dostáváme se tak k problému nejožehavějšímu: ČSR a Němci. Je dobré připomenout, že političtí představitelé českomoravských Němců odmítli svrchovanost nového státu a vyhlásili odtržení prakticky okamžitě, dříve než jim „česká nadvláda“ mohla zkřivit vlásek na hlavě. J. Čulík se zahleděl do knihy M. Heimannové a její suverénní argumentace, že Masaryk lhal atd.   Jmenovaná dáma se prý dokonce vyjádřila, že TGM nebyl zrovna nejslušnějším člověkem, na což se Čulík odvolává, málem jako by promluvil Duch svatý. Knihu Heimannové jsem nečetl, ale pohled do prací, které mám doma k dispozici, ukazuje jiný obraz. Publikace A. Klimka (Jak se dělal mír roku 1919. Československo na konferenci ve Versailles, Praha 1989) nebo M. MacMillanové (Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Academia Praha 2004) insinuace Heimannové nepotvrzují.

Z výše uvedených děl vyplývá, že počet Němců v (budoucí) ČSR byl dohodovým politikům v zásadě znám. Navíc představitelé českých a moravských Němců se sami obrátili přímo na Wilsona a velmoci na pařížské konferenci a argumentovali právem národů na sebeurčení. Vyhověno jim samozřejmě nebylo, protože Češi (na rozdíl) od Němců byli považováni za vítězný národ války. Ano, není to spravedlivé, ale kdo chce vážně hovořit o tom, že poraženému se mělo a mohlo vyjít vstříc na úkor spojence, ten asi není zcela při smyslech. Tvrdit tedy, že dezorientovaní západní politici nevěděli, co činí, a nalítli lstivému Masarykovi a Benešovi, je silně zavádějící.

Je to pouhé opakování otřepaných klišé sudetoněmeckém propagand (T. Krystlík aj.). Masaryk se navíc v těchto souvislostech vyjadřoval vůči Němcům velice vstřícně: „Můj názor je, že Němcům máme dát všecko, co slušně mohou žádat, abychom v parlamentě neměli národnostní spory, využít i jejich síly k poctivému budování státu… naši nacionalisté nedovedou se vymanit z bývalého národnostního boje a jeho tradic a utápějí se v maličkostech… (Faksimile Masarykova autografu v publikaci Křižovatky 20. století, Praha 1990, s. 57).

Závěrem

Složitá problematika česko-německých vztahů pochopitelně přesahuje možnosti tohoto článku a nemá smysl do ní dále zabíhat. Cítil jsem však jako svou povinnost uvést na pravou míru ty nejpokřivenější soudy, které byly na BL publikovány. Masaryk samozřejmě nebyl ani zdaleka dokonalý a od dokonalosti měla na míle daleko Československá republika, která ostatně vůbec nebyla natolik „jeho“, jak se všeobecně soudí. Masaryk se ovšem stal jejím symbolem – a kdo má první republiku rád, chválí Masaryka, a vice versa.

Skutečnost, jak zní mimochodem podtitul Britských listů, je však vždy složitější a barvitější. Zamýšlíme-li se nad tím, proč ČSR „selhala“ (přesněji, proč špatně skončila), měli bychom také sledovat, do jaké míry naplnila Masarykovy ideje a kolik jim zůstala dlužna. I když v jejím politickém systému hrál Hrad význačnou roli, reálnou výkonnou moc měla především agrární strana, která se navíc od 30. let posouvala stále více doprava. Můžeme tedy pozorovat, jak mnohé progresivistické tendence počátků republiky, inspirované – byť ne jenom – Masarykem, braly postupně za své. Republika nevyřešila své problémy národnostní, ale měla vážné deficity i v oblasti sociální, ba začínala zaostávat i v ekonomické konkurenceschopnosti. Vše ovšem házet na Masaryka (podobně jako za vše špatné, co se událo od Listopadu, vinit zase pro změnu Havla) je projevem neznalostí a nevyzrálého politického myšlení.

Kdo se hlásí k idejím liberálním, levicovým a humanistickým, měl by v Masarykovi vidět spřízněnce, byť mnohé z jeho myšlenek zastaralo a leccos je třeba odmítnout. Může nás třeba provokovat jeho moralismus, ovšem  konfrontace s dnešními vrcholnými českými politiky, kteří prvnímu prezidentovi nesahají ani po kotníky, a to jak intelektuálně, tak morálně, ukazuje, že možná i ten moralismus není někdy na škodu. O dějinách a velkých historických osobnostech bychom se měli naučit hlavně přemýšlet.

Samozřejmě kriticky, ale s pochopením – a především nikoli bulvárně skandalizujícím způsobem. Bylo by více než smutné, když by se diskurz o českých dějinách 19. a 20. století, první republice a Masarykovi měl snížit na pokleslou úroveň, kdy se pracuje s několika emočně vypjatými polopravdami nebo zjednodušujícími hesly. Víme, že právě takto postupují demagogové a dnešní xenofobové, proti nimž BL statečně vystupují. Ale stejně jako islamofobii neporazíme tím, že budeme bagatelizovat nebezpečí islamistického fundamentalismu, neporazíme ani nynější (ano, dnes již výhradně destruktivní) nacionalismus tím, že budeme zpochybňovat právo národů na existenci, nota bene nějakých dvě stě roků zpětně, nebo ignorovat pozitivní, emancipační potenciál někdejších nacionalismů.