Neschopnost myslet ve škálách a ohrožení západní demokracie

30. 7. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 6 minut
Jeden z nejnebezpečnějších jevů současnosti, jak se mi tak zdá, je velice rozšířené uvažování mimo škály a praktickou realitu. Když např. řeknete, že v Rusku panuje brutální korupce a stát je ovládán mafií, tak se dokonce od docela inteligentních a vzdělaných lidí dozvíte, že v Dánsku je taky korupce a mafie, čili vyjde to nastejno. Jako byste tvrdili, že mít rakovinu s metastázemi v poslední fázi je totéž jako zlomený nehet, protože ani zlomený nehet není projev zdraví.  

 

Nevím, čím to je. Potřebou hájit Rusko (nebo Čínu)? Člověk by řekl, že pak by bylo lepší banalizovat míru tamní korupce. Spíše to připomíná jakýsi vztek na západní svět, který přece nemůže být tak dobrý. A to je ta otázka škál. Jistě je v západních demokraciích nutné stále něco zlepšovat, stále čelit úpadku, ba dá se říci, že za nejlepší instituce vděčí západní demokracie právě tomu, že se v minulosti musela konfrontovat s problémy, např. s existencí monopolů (antitrustové zákony). Vynikající řešení společenských problémů nevznikají předem, nějakým plánováním shora, ale naopak zpětnou vazbou, v těžkých střetech. Proto to ale také vždy působí tak zmateně, když se ty střety dějí.  

Nicméně existuje nějaká škála uvnitř západní demokracie, kdy můžeme tvrdit, že silný stát, který se umí vypořádat s korupcí, je určitě spíše v Dánsku než v Itálii, která střet s mafií neumí vyhrát právě proto, že mafie dokáže prorůstat a oslabit samotný stát. Nicméně Rusko nebo Čína jsou v úplně jiné škále. A stejně tak lze naprosto právem říci, že Dánsko není v oblasti boje proti korupci dokonalé a že si můžeme představit škálu, na níž v budoucnosti vidíme lepší Dánsko, pokud jde o boj proti korupci, než je to současné.

Pokud ovšem někdo říká Putinovu státu, že je silný, tak mu splývá Putin a stát. Ano, Putin je silný, stát nikoli. Silný stát by dokázal hnát Putina před nezávislý soud. Naopak v Rusku je stát ovládán Putinem a jeho mafií. Soudy i policie rozhodují podle přání této mafie. Něco jako Muellerova vyšetřovací komise by v Rusku nemohlo nikdy ani vzniknout. Vrcholem zmatení je ale snad něco jiného, totiž efekt svobody médií a veřejné kontroly moci na míru skandálů v dané zemi.

Mnoho lidí je schopno argumentovat, že pokud jsou na Západě veřejné skandály, tak to znamená, že Západ není lepší než Rusko nebo Čína. Proč ale v Rusku a Číně nejsou svobodná média? Právě proto, aby tam nemohly být skandály, aby politici nebyli pod kontrolou veřejného mínění. Aféra Watergate by se v Rusku nebo Číně nikdy nemohla stát. Chcete dělat v Rusku (o Číně ani nemluvě, tam to snad vůbec není ani možné) investigativní žurnalistiku? Budete uvězněni nebo zavražděni.

Demokracie není a nikdy nemůže být systémem, kde se lidé změnili v anděly, ale je to systém, který umožňuje veřejnou kontrolu moci, aby mocní lidé byli pod tlakem veřejnosti. Není a nikdy to nebude systém, který funguje dokonale, bude neustále tak či onak selhávat, protože nemůže udělat z lidí anděly, ale je to systém, který na škále toho, co v dějinách kdy bylo dosaženo, přináší pro široké vrstvy obyvatel ty nejlepší plody svobody a blahobytu, vzdělání a bezpečnosti, rozvoje osobnosti a kultury. Nesmíte to ovšem srovnávat s rájem nebo nějakou vlastní představou dokonalé společnosti. Je to jako se zdravím, neboť měřeno škálou, v níž je obsažena také nesmrtelnost, každý člověk vlastně umírá, ba propadl smrti už svým narozením. A přesto cítíme, že je mezi námi a těmi, kdo se rozkládají v hrobech, docela zásadní rozdíl.

Ve škálách je také třeba uvažovat nad „vládou lidu“. Nad kým ten lid vlastně vládne, když vládne? Ono vlastně už jen to slovo „vládnout“ přepokládá nějaký jednolitý zájem, nějakou kontinuitu. Pokud někdo „vládne“ tak, že každý den dělá něco jiného, tak de facto nevládne, možná tyranizuje, ale rozhodně to není vláda. Ale lid je v demokracii právě od toho, aby poskytoval zpětnou vazbu, aby jednou politika zvolil, ale pak ho nezvolil, nikoli od toho, aby vládl. Na škále, kde by srovnávací bod představovala exekutiva, která každé své rozhodnutí konzultuje referendem s lidem, je reálná demokracie popření vlády lidu. Jenže taková škála by byla produkt šílenství, popření praktického života. Úplně stejně jako představa o odvolávání soudců pomocí referend.

Realistická řešení musí vzít v úvahu dějiny vzniku demokratických institucí. Soudnictví má třeba sloužit, mimo jiné, jako hráz proti lidovému lynči. Pokud by si někdo představil škálu různých soudních systémů podle toho, jak jsou odolné proti lidovému lynči, tak soudní systém, kde by soudci byli odvolatelní referendem, by na tom byl velmi špatně. Jenže zastánci této hrůzy vůbec neuvažují v takové škále, ba neuvažují ve škálách vůbec, chtějí jednoduché řešení, které zajistí, aby justice nebyla zkorumpovaná. Korupci má ovšem řešit policie. A práci policie v boji proti korupci má pro veřejnost kontrolovat investigativní žurnalistika. Na základě čeho by vlastně lidé hlasovali v referendech o odvolání daného soudce? Dokázali by aspoň číst (a rozumět jim!) investigativní novináře? Nebo by se řídili spíše bulvárem?

 

0
Vytisknout
8444

Diskuse

Obsah vydání | 1. 8. 2019