O svatosti svatého Václava

28. 9. 2019 / Boris Cvek

Svatý Václave / vévodo České země / kněžě náš / pros za ny Boha / svatého Ducha / Kyrieleison. Tohle je původní text Svatováclavského chorálu, jehož kořeny sahají patrně až do 12. století. Pro mne byla vždy na tomto kultu světců patronů znepokojující podobnost s lokálními pohanskými bůžky. Bůh Stvořitel stvořil celý vesmír, Kristus zemřel za všechny, ale Václav má orodovat za český národ. To je znepokojivé. Jenže důraz toho textu není přece na Václavovi.

Začněme od začátku: proč je Václav svatý? Protože je vévoda České země? Takových bylo mnoho a svatí nejsou. Naopak svatých je mnoho i mezi jinými národy a většinou to nebyli vévodové. Svatý je víc než vévoda a víc než Česká země. A svatost není ani žádný výkon jako třeba hod koulí. To, že je někdo svatý, to znamená, že v něm je nějak přítomen Bůh. Čili svatý ve své svatosti překračuje všechny hranice národů i věků a ukazuje to, co spojuje všechny: Boha.

Jestliže svaté bereme jako nějaké místní bůžky, jako stvrzení národní identity a kultury, pak z nich děláme pohanské modly, nikoli svaté. Svatost je most k Bohu, Otci všech. Ve svatosti nejsou hranice a rozdělení na „my a oni“. Svatost je následování Krista, dokonce láska k nepřátelům, láska která spojuje všechny. A Svatováclavský chorál to říká jasně: nenabízí nám svatého Václava jako někoho, kdo nás uzavírá do naší národní identity, ale naopak jako někoho, kdo za nás prosí u Boha. Bůh je cíl a smysl celého Chorálu. Ten Bůh, jehož Slovo se k Čechům dostalo až po Židech, Řecích, Arménech, Římanech, Arabech, Němcích atd. To Slovo, které je radostnou zprávou pro všechny. Pro všechny. Opravdu: pro všechny. Svatý Václav jako vévoda České země, jako náš kníže, je mostem od toho českého, co nás odlišuje od ostatních lidí, k tomu univerzálnímu, co nás spojuje, tedy k Bohu.

Co vlastně znamená Kyrielesion? Je to řecky: Kyrie eleison, tedy Pane smiluje se. Tato slova jsou součástí křesťanské mše po téměř dvě tisíciletí všude na světě. Svatováclavský chorál se v nich jako ve svém vrcholu stává součástí univerzální tradice Kristovy církve nad všemi národy a věky. A to je jeho smysl a cíl, nikoli pohanská představa lokálního bůžka, který garantuje nacionalistické aspirace té které doby. Jak může být pak ale svatováclavský den zároveň státním svátkem České republiky, dnem české státnosti?

Moje odpověď je jednoduchá: protože česká státnost v politickém i kulturním smyslu byla vždy jen nejistý a rozporný konstrukt různých nahodilostí, v nichž těžko můžeme hledat nějaký smysl a kontinuitu, zatímco překročení nahodilostí a na nich stavěných identit směrem k Bohu, který spojuje všechny, je něco, v čem hodnotu věčnosti získává každá lidská bytost (je to každý z nás, kvůli komu Kristus, Bůh, zemřel na kříži) a skrze ni toto posvěcení může mít i stát, který svou státnost ukotvuje v této věčnosti.

Prakticky se tímto musí zbavovat nacionalismu, domácího pohodlí a bezčasí přítomných ohledů a učit se vnímat svět jako místo, kde jsme všichni bratři a sestry a kde naše vlastní modlitba, naše vlastní hodnoty, naše vlastní tradice zemřou, pokud se zavřeme do iluze nějakého definovaného národa (který nota bene ještě přes sto padesáti lety vzýval císaře pána) a svůj národ postavíme nad ty ostatní. Svatováclavský chorál je prosbou k Bohu o záchranu, nikoli potvrzení pro ty, kteří si (falešně) myslí, že jsou zachráněni, aby neriskovali své pohodlí a jistoty kvůli ostatním, cizím lidem. Svatováclavský chorál je prosbou k Bohu o záchranu duše.