Česká aliance za “svobodu” oligarchie

26. 9. 2019 / Albín Sybera


Mediální mapa ČR v éře započaté vstupem ANO do vlády Bohuslava Sobotky snoubila tradiční pravicovou rétoriku postkomunistické ČR s populistickou apologetikou elit vzešlých z privatizace. Tiché spojenectví ve výkladu „pravdy“ mezi médii ze svěřeneckého fondu Andreje Babiše a největším mediálním domem (podle 
Wikipedie) Czech News Center (CNC) Daniela Křetínského a Patrika Tkáče nespočívá pouze v paktu o neútočení, ale i v aktivní obraně společných zájmů a klíčových osob garantujících tyto zájmy.

Již na jaře letošního roku například Lidovky zveřejnily rozhovor s předsedou Senátu Kuberou "Kellner nepotřebuje, aby kolem něj byl hrozen novinářů". Hlavním poselstvím rozhovoru je přebít Kellnerovu nechuť vystoupit před Senátem ČR a přehlušit ji jeho starostí o to, aby „senát měl informaci“ bez „emocionální debaty“ o spolupráci PPF a Huawei a ubezpečení, že PPF bude „respektovat opatření týkající se kybernetické bezpečnosti“.

Druhou polovinu rozhovoru Lidovky a Kubera věnovali výčtu Kellnerových předností, od schopnosti získat kapitál v 90. letech, přes touhu neustále se učit nové věci až po nevědomost o „zasahování čínského státu do provozu technologií“. Svou povahou rozhovor spíše připomínal československé tiskoviny z 80. let a tematicky je takovým předskokanem úvodního slova Petra Kellnera k výroční zprávě skupiny PPF, či ódy Lenky Zlámalové publikované v Echu24.

Zmiňovaným textům je vlastní naprostá absence seriózní diskuze o povaze „podnikání“ v Čínské lidové republice, kde má Home Credit skupiny PPF největší obraty. Jak si všímá Sinopsis projekt Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty UK v Praze, vedoucí úlohu Čínské komunistické strany „s oblibou zdůrazňuje generální tajemník Si Ťin-pching: „Strana řídí vše“, včetně regulace finančních trhů“.

Je pozoruhodné, jak tendenčně a emocionálně zabarvené jsou komentáře o Pirátech a Praze sobě na pražském magistrátu serveru Info.cz (ve vlastnictví Daneila Křetínského a Petra Kellnera). Kromě interpretace praktik čínské kulturní diplomacie jako „Hřibovy kulturní války s Čínou“ se představitelé Prahy sobě a Pirátů v textech Info.cz objevují jako představitelé „anarchie a oportunismu“ bez „politických idejí“ (například ZDE).

To samozřejmě otevírá široký ideologický prostor k tomu, aby „divochy“ a nesystémové volnomyšlenkáře z vedení magistrátu mohlo Info.cz stavět do kontrastu s rozvážnou a pracovitou hejtmankou středočeského kraje za ANO, Jaroslavou Jermanovou Pokornou („Praha na nás svádí problémy“).

O „aktivistech z Letné“ pak Info.cz hovoří v komentáři zaklínajícím se listopadem 89. a varujícím před „bagatelizací totalitních režimů“ v souvislosti s přejmenováním plánovaného „Muzea nesvobody“ na „Muzeum paměti XX. století“ („Aktivisté z magistrátu chtějí kontrolu nad historií“).

Leitmotiv svobody a nadcházejícího 30. výročí listopadových událostí je tak symbolickým i reálným prostorem, ve kterém se odehrává diskursivní souboj o interpretaci polistopadové reality v ČR. Na jedné straně se slévá snaha udržet postkomunistický diskurs posledních dekád, kterému dominuje anti-komunismus s národnostním zabarvením.

Fotografie uveřejněná na Facebookovém profilu Andreje Babiše, na kterém je český ministerský předseda s jeho rodinou (Monikou a Viviene) před Sochou svobody v New Yorku a jeho doprovodný komentář o tom, jak Česká republika v kvalitě života „předehnala“ Spojené státy, se jeví být v dokonalé symbióze s Kuberovými závěry z rozhovoru s Petrem Kellner, kterak je třeba pozvednout sebevědomí talentovaných Čechů.

Na straně druhé je možné nachájít pokusy popsat poslední české půlstoletí mimo matrix, ve kterém jsou bytostně demokratičtí Češi vyobrazováni jako nevinné oběti komunistické totality. Pomineme-li debatu o samotném pojmu totalita, jedná se především o seriózní popis mechanismů, které zajišťovaly dennodenní fungování normalizačního režimu v Československu, a které vyžadovaly participaci československých občanů na udržování statusu quo (viz například kritika, které je podrobována práce francouzské historičky Muriel Blaive ZDE).

Pohoršení redaktorů Infa.cz nad tím, že už název „Muzeum paměti XX. století“ naznačuje pokus odpoutat se od anti-komunismu polistopadové éry, je možná ještě umocněn obdobnou snahou organizátorů ze spolku Milion chvilek pro demokracii vymanit demonstrace z ryze anti-babišovského rozměru, který jim na jaře dodal masivní náboj („revoluce od nesvobodného myšlení není hotová ještě ani dnes“ píše spolek ve svém letenském prohlášení v narážce na listopadové výročí ZDE).

Antipólem k tomuto pojetí 30. výročí listopadových událostí je masivní kampaň O2 ze skupiny PPF „Svoboda není samozřejmost“, která klade důraz na to, co vše je možné ve srovnání s předlistopadovou érou. Fotografie ostnatých drátů na západních hranicích komunistického Československa takový pozitivní kontrast nabízejí nejrychleji. Koneckonců i do Číny můžeme svobodně cestovat, pokud v klidu přivřeme oči nad podmínkami čínských dělníků (ZDE), či nad násilným odebíráním lidských orgánů (ZDE) a mnoha dalšími, flagrantními i subtilními, způsoby popírání základních lidských a práv a svobod.

Nadcházející výročí listopadu 1989 je tak možné sledovat jako diskursivní souboj o „pravdu“. Na jedné straně hájí české elity anti-komunistický narativ, nově ve společné formaci s médii Andreje Babiše koketujícími s kremelskými propagandistickými narativy (viz. například rozhovor iDnes s Alexandrem Lukinem „Na Krymu jsme dali USA lekci. Další může následovat, varuje ruský politolog“).

Takový narativ jim mj. nabízí předpřipravenou pozici napadat klimatická hnutí nejenom v ČR, ale po celém světě jako „levicová“, ergo „totalitní“, „marxistická“ a „ohrožující svobodu, demokracii“ případně „tradiční hodnoty“ a další zavedené pořádky (trochu jako Marek Beneš, když se v komentářích na BL, ZDE), jež připravují lynč ze strany klimatického výboru pro obecné blaho. Ovšem za situace, kdy otěže v této zemi více než pevně svírá právě uhlíkový tábor, který jedná naprosto pragmaticky, tedy v "obecném" zájmu svého vlastního obohacení).

Naproti tomu tábor, proti kterému se „obránci tradičních hodnost“ vymezují (ve skutečnosti se o něm ale jako o táboru ve smyslu koordinované a systematicky postupující politické síly moc hovořit nedá), se snaží vymanit z českého polistopadového matrixu, ať už skrz aktivismus za změnu společenského systému urychlujícího klimatické změny, demonstrací upozorňující na pošlapávání právního státu v ČR, či pokusů o administraci municipalit v jiném pojetí než v područí stavebních, developerských či digitálních lobby.

Při letmém pohledu drží tento tábor ve výše popsaném diskursivním souboji takřka všechny myslitelné nevýhody. Snad jediná výhoda je (a to bez záruky), že má na své straně více lidí těžko korumpovatelných penězi či různými formami vydírání (napsat, že na své straně má ideály, touhu po spravedlnosti a naději zní tváří v tvář polistopadové realitě, ve které má mít vše svou cenu, jako klišé). Zmiňované „Muzeum paměti XX. století“ tak alespoň nabízí možnost omezeného nahlédnutí do budoucnosti skrz vývoj v sousedním Polsku.

Tamní mezinárodně vysoce ceněné Muzeum Polin ve Varšavě, věnující se polsko-židovským dějinám, je po nástupu PiS paralyzované. Jeho ředitele Dariusze Stolu, opakovaně vybraného radou složenou ze zástupců města Varšavy, polské vlády a Asociace židovského dějinného institutu v Polsku, odmítá polský ministr kultury jmenovat. Jak píše Maša Gessen, polská konzervativně-nacionalistická vláda slíbila „udělat polské dějiny opět velikými“, aby mohli být Poláci na co hrdí a židovská minulost Poláků tyto primitivní narativy narušuje.

V Čechách se politici,  mající na srdci především Čechy a jejich údajný zájem na tom, aby si ve vysoce globalizovaném světě mohli „vládnout sami“, nachází hned v několika politických uskupení. Jak známo, ve Sněmovně tvoří jejich strany jasnou většinu a mezi fanoušky PiS či Viktora Orbána nepatří jenom ANO, KSČM, či SPD Tomia Okamury. Své na obhajobu dění v Polsku a Maďarsku říká například i Alexandr Vondra z opoziční ODS (ZDE) a neohroženě tak dláždí českou cestu k Orbánovu pseudo-pojmu „iliberální“ země.  
0
Vytisknout
3966

Diskuse

Obsah vydání | 1. 10. 2019