4. 4. 2020 / Miloš Dokulil
Do těch celých dvou tisíců let, co nás oddělují od nyní běžně „kristovsky“ laděných Velikonoc, už nám moc nechybí. Přitom ovšem, v oněch – pro nás dávných – časech ještě antického otrokářského režimu, kdepak by se vzaly nějaké s předstihem již laděné informace, dokonce navíc mající příslibné znaky spásy? Že třeba taky mělo dojít (a literární evokací došlo!) k symbolickému vjezdu do města Jeruzaléma jednoho proroka, vstupujícího takto do kulis popsaných již Zacharjášem? „Rozjásej se, sijónská dcero… Hle přichází k tobě tvůj král… jede na oslu, na oslátku, na osličím mláděti.“ (Za 9:9.) Nemá-li to být přímo „Panovník Hospodin“ (Za 9:14)… „Hospodin zástupů“ (Za 9:15)…! Ne že bychom rovněž zrovna my takhle – s vidinou starozákonního pozdního proroka – posouvali předzvěstně a v sugestivní interpretaci všech tří synoptických evangelistů onen velebně vylíčený čas přímo pro Ježíše? Byť jako „Galilejce“ stěží v Jeruzalémě okamžitě známého… Ne, nechytejme se hned za slovo. Evangelisté, píšící své texty zhruba půl století po klíčových událostech ještě „ježíšovského“ času, už jej vnímali v „kristovských“ souvislostech podle nápovědy z Deutero-Izajáše.
Takže něco jiného pro čtenáře evangelijního textu bude příslibná vidina stěží okamžitě historicky předvídatelných následných zázraků, a zase něco odlišného měli před sebou jako závažný úkol evangelisté, když mínili k porozumění přiblížit hned ten „nazrávající“ čas k jeho příslibným souvislostem. Pokusme se znovu a znovu nezapomínat, že běžné publikum před dvěma tisíciletími bylo negramotné; a naopak věhlas gramotného písmáka rostl tím, jak byl schopen odvolávat se v některých souvislostech na další autory (když nejdříve lidstvo mělo k dispozici ode všeho jen jeden exemplář, pokud vůbec; když tu byly různé problémy též k uchování rukopisů do budoucna).
Čili: máme tu neřešitelný problém hned s tím, kolik doopravdy Ježíš těch svých žáků měl. Ještě po Saulově konverzi ke „kristovství“ sám Pavel písemně žádal nové stoupence z jiných osad, kde již byli noví příslušníci vznikajících “kristovských církví“, aby materiálně pomáhali „ústřední církvi“ v Jeruzalémě, protože přežívá jen obtížně. Pavlovy listy takto nepřímo podporují myšlenku, že Ježíš masovou oporu mezi obyvateli Jeruzaléma od počátku přijatelně neměl. Kdyby tomu bylo jinak, asi by nebyl pohnán před Piláta jako prefekta provincie k soudu; aby to nevyvolalo nežádoucí pobouření. O tom soudu primárně z nějakých listin rovněž nevíme naprosto nic. Je zřejmě rovněž historicky a věcně pochybné, pokud bude možné spolehlivě identifikovat biblickou „Arimathii“, že by si její majetný občan jako působící veřejný činitel v Jeruzalémě pořizoval hrobku nikoli ve svém rodišti, ale v pozdějším působišti, a potom v blízkosti popraviště (jako místa sakrálně „nečistého“; kam údajně bylo pak Ježíšovo tělo po jeho smrti uloženo); čímž jsme teď odbočili. Zdá se totiž, i podle přímých zkušeností apoštola Pavla, že snáz zřejmě nacházeli útěchu v „kristovské víře“ pohané, a mezi nimi otroci, než relativně movitější Židé.
A pokud evangelijní děj má celkovým svým rámcem zůstat od počátku v osvitu Ježíšova konečného triumfu nad smrtí, už tu výchozí židovskou tradici se hodilo připomínat, jakmile tu spásu nějak evidovala a vznikla o ní povědomost. (A to i přesto, že není nikterak snadné theologicky v tomto úkolu aspoň abstraktně a jen verbálně obstát. Takže tu máme jakoby slavnostní – a biblickou tradicí vyhlášený – vjezd do Jeruzaléma, aby se jím již imanentně předznamenalo finální a transcendentně předjímané Ježíšovo nanebevzetí, jež by takto zároveň pro následný čas stvrdilo „kristovské“ záruky pro nadcházející konec časů).
Stále ovšem máme před sebou zcela mimo přijatelnou povědomost, kdy vůbec mohl proběhnout soud nad Ježíšem a jeho poprava. Stěží někdy brzy po Ježíšově ukřižování by ovšem mezi jeho stoupenci došlo k ustavení nějakého kultu, při němž by zároveň došlo k pití vína. Víno a nekvašený chléb měly ovšem již z dřívějška svou stabilizovanou symboliku v souvislosti s tzv. egyptským zajetím Židů a jejich vyvedením z poroby Mojžíšem; spolu se smlouvou uzavřenou mezi Hospodinem a jeho lidem na Sinaji. Tento symbolický „velikonočně předznamenaný“ židovský odkaz časem „kristovci“ do svého kultu asimilovali; i když ne hned. Odkazuje na to hned Pavlův První list ke Korintským v problematické souvislosti s eucharistií. Pokřtění Korinťané se pravidelně každý týden scházeli k občansky běžné hostině (1Kor 11:20-22, 33-34), nikoli k rituálu, který by historicky navazoval na teprve následně zavedenou svátost (viz i zřejmě pozdější vpisek 1Kor 11:23-32; Saul z Tarsu byl přece nejdříve velmi aktivním pronásledovatelem „kristovců“, čili nikoli už od počátku Ježíšovým učedníkem; o čemž svědčí i známý příběh z Damašku, který teprve znamenal zrod Pavla apoštola, jak se o tom zmiňoval mj. v listu Galatským).
(Viz o tom víc v mé knize „Kristus Ježíš, anebo Ježíš Kristus?“, Druhý oddíl, 3. část, 2019.)
Diskuse