O zbraních v České republice

17. 1. 2024

    Autor nejprve na skromném formátu tří minut nasadil oslí uši politikům, kteří se zasadili o nezpřísnění restrikcí zákona o zbraních v návaznosti na směrnici č. 2017/853, zmínil navýšení počtu zbraní o čtvrt milionu a pak bez varování apodikticky konstatoval, že střelec na Filosofické fakultě zastřelil útočnou puškou čtrnáct lidí a pak i sebe a řadu dalších zranil - v důsledku čehož nyní tito politici mlčí. Bez náročných vývodů dospívá k závěru, že česká cesta vyzbrojování občanů k zajištění jejich vlastní bezpečnosti se ukázala jako jedna velká blamáž - a přesto nám nyní údajně chybí sebereflexe. Zakončuje trefnou glosou, že se Čechům nepodařilo na příkladu zbraňové regulace ostatním evropským státům ukázat, že jsme nejchytřejší.

    V prvé řadě by se autor měl omluvit všem, neboť šíří nepodloženou informaci o průběhu celé tragédie. Pokud je mi známo, její rekonstrukce stále podléhá šetření a informačnímu embargu, balistická expertíza stovek stop neskončila. Pokud však autor na místě tragédie byl a viděl na zemi jen puškové nábojnice, zřejmě mu někdo z policistů zapomněl dát k podpisu poučení o povinné mlčenlivosti. Každopádně veřejnoprávní médium by takovou informaci nemělo zveřejňovat, ani pod rouškou pouhých názorů a argumentů. Osobně se mi použití dlouhé zbraně této ráže v interiéru budovy jeví jako nepravděpodobné, ale ponechám na orgánech činných v trestním řízení, jaké zveřejní závěry a jakou roli bude v tragédii sehrávat samonabíjecí pistole s karabinovou konverzí, tlumičem a kolimátorem, jejíž fotografie na internet rovněž unikla.

    S Janem Vávrou se shodnu na tom, že pohled na ministra obrany, pózujícího s vojenskou puškou, není inspirativní, přinejmenším ne v pozitivním slova smyslu. Samotného mě také svého času překvapilo uvolnění restrikcí ohledně pistolových tlumičů. Zatímco u dlouhých zbraní je většina střeliva nadzvuková a tlumič nemůže potlačit druhou hlavní složku hluku výstřelu – hypersonický třesk na dráze střely, u krátkých zbraní je podzvukové střelivo běžně dostupné a výstřel z takové zbraně lze poměrně dobře maskovat až na úroveň hluku mechanické funkce závěru zbraně. Vyšetřování ukáže, zda pistolový tlumič sehrál nějakou roli v tom, že mnoho osob v budově probíhající střelbu vůbec nerozpoznalo a zda by v tomto případě vůbec dokázaly pomoci detektory střelby. Pro obranu domácnosti a ochranu sluchu obránce jde o dobré řešení, avšak debatě o hranici zbrojní politiky někde okolo pistolových tlumičů bych se v budoucnu vůbec nedivil. Obávám se však, že Jan Vávra má utkvělou potřebu připisovat největší podíl viny především skutečnosti, že dlouhou zbraň může v ČR nabýt i nabít většina držitelů zbrojního průkazu. To si zaslouží menší komentář, neboť v tomto kontextu jde doslova o archetypální podobu zkratkovitého myšlení, které nezastává jen Jan Vávra, ale i mnoho pacifistů, militantních pacifistů, a v neposlední řadě chcimírů, trolů a správců botů. Kdo chápe, že zlobit se na zbraně je plýtvání časem, nemusí vůbec číst dále.

    Je pravda, že samonabíjecí pušky (tj. bez možnosti střelby dávkou) jsou držitelům zbrojních průkazů dostupné. Pominu-li nutnost výjimky pro držení zásobníků do takových zbraní s nadlimitní kapacitou (10+) a některé případy pušek, pro které spadají do méně přístupných kategorií A a A-I, spadá většina dlouhých zbraní na více než tři náboje do kategorie zbraní typu B – tedy k jejichž pořízení je třeba nejprve získání povolení a po nabytí následuje registrace zbraně. V zásadě pak již nebude praktický rozdíl v tom, zda se jedná o loveckou pušku s vnitřní schránkou na cca 5 nábojů a ručně ovládaným závěrem či o samonabíjecí pušku, připomínající vojenskou zbraň s odnímatelným zásobníkem. A ač to může znít odpůrcům zbraní nepochopitelně, má to své opodstatnění. Střelec na ochozu Filosofické fakulty by totiž byl přinejmenším stejně nebezpečný s letitou opakovací loveckou puškou v obdobně silné ráži (jako použitých .308/7,62x51mm), s níž vídáme v lesích naše myslivce. Tedy pokud by s tou či onou uměl zacházet způsobem, k němuž je příslušná zbraň určena. Samonabíjecí funkce při střelbě na delší vzdálenosti nepřináší tolik výhod, kolik by se mohlo zdát. Totéž platí pro veškeré volně prodejné příslušenství, které lze na pušky navěšet a které někdy použití usnadňuje - z nikoho však zdatného střelce samo o sobě neudělá. Pokud bychom tedy měli dát na názory páně Vávry, musely by zřejmě civilní osoby odevzdat prakticky všechny dlouhé zbraně, neboť míst s velkou koncentrací osob v okolí vyšších budov máme mnoho a vícepatrové budovy se nám zatím pan Vávra zakazovat nechystá.

    Pokud bychom se měli myšlenkou pana Vávry zabývat do hlubších souvislostí, asi bychom nevyhnutelně dospěli k otázce, co dále s krátkými samonabíjecími zbraněmi – pistolemi a revolvery. Neboť jejich použití je v interiérech budov podobně smrtící a více než typ zbraně je důležité, jaké jsou možnosti úniku z dosahu střelce, než jakou zbraň se rozhodl použít. Přebití pěti- či šestiranného revolveru je po dostatečném tréninku otázkou 3 sekund. Zásobníků do samonabíjecí pistole si lze pořídit tolik, kolik jen člověk unese. Vložit samonabíjecí pistoli do plastové karabinové konverze je snadné, s 3D tiskárnou i poměrně levné. Zpozornět před panem Vávrou by tak museli především sportovní střelci, zejména ti s pistolemi uzpůsobenými na rychlou, účinnou a přesnou střelbu - neboť i takové lze přenášet skrytě.

    A co teprve skutečnost, že žijeme v éře 3D tisku a dostupných hobby- a poloprofiobráběcích nástrojů, kde výrobu relativně funkční a relativně spolehlivé zbraně zvládne překvapivé množství osob, raketově narůstající v zemích, kde není možnost si opatřit plnohodnotnou zbraň legálně – či nelegálně. Hlaveň pistole (pochybné kvality) je překvapivě k objednání i na čínských velkoobchodech a záleží jen na pozornosti celních orgánů EHS, zda prohlédnou lstivé označování takových předmětů jako např. „náhradní díl na kolo“. Člověk by očekával, že Velká Británie, kde je v rozměru 7,62 (cm) legální jen kapesní nožík, bude coby ostrovní země přeborníkem ve vymáhání zákazů – pokud však věříte Mirroru (https://www.mirror.co.uk/news/uk-news/4-million-guns-uk-streets-7598164), nelegálních zbraní tam zřejmě mezi lidmi koluje trojnásobně více, než legálních (ano, ani tam bez dlouhých zbraní žít nelze). Zda je to hodně či málo nechám na vás - https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_mass_shootings_in_the_United_Kingdom. Každopádně zbraně a brachiální násilí ze Spojeného království nezmizelo, jen se teď používají bizarní předměty, například i řetěz… Konflikt velkého rozsahu na Ukrajině je přitom zárukou, že Evropa je aktuálně skrytě zaplavována vojenským arzenálem a dostupnost a ceny čehokoliv na černém trhu učiní profesi překupníka zbraní méně kvalifikovanou. Pokud by v Praze sháněl zbraně Breivik dnes, nevím, zda by také odjel s nepořízenou a nemusel dál v Norsku předstírat zájem o sportovní střelbu, aby si pušku a pistoli nakonec opatřil v domovském Norsku. Obavy pana Vávry by tak neměly končit ani u samotných legálních zbraní. Do každé zbraně lze nabít nepřehledně široké množství munice s různými účinky na cíl a na samotné zbrani tak záleží méně, než by se leckomu mohlo zdát. Naštěstí již skončila éra celoplášťových střel ve službách Policie ČR, které spolehlivě prostřelovaly vozidla i slabší zdi, zatímco od silnějších se snadno odrážely a pachatelům i osobám za nimi způsobovaly co nejmenší újmu. Zbraň v rukou policisty s expanzní municí se tak stala plnohodnotným nástrojem se smrtící silou, k účinnému zastavení pachatele již není třeba tolik výstřelů a volba jejího užití coby donucujícího prostředku je o to více zodpovědnou. Naštěstí se této debaty neúčastnil pan Vávra, neboť by zřejmě předložil argumenty o absolutní nepřijatelnosti volby střeliva s podstatně více devastujícími účinky na živou tkáň. Laická úprava munice je ovšem poměrně snadná, zvláště pokud je někdo schopen i odpovídajícím způsobem upravit laboraci. Zakázat je tedy třeba i veškerou munici. Vlastně i pyrotechniku a veškerý střelný prach. Šinzó Abe by mohl být stále mezi námi.

    Proti počtu zbraní se pan Vávra nevymezoval, což kvituji. Počet zbraní rovněž významnou roli nesehrál. Pominu-li stávající omezení (pro sebeobranu nosit nejvýše dvě zbraně), pak nebylo podstatné, zda si pachatel přinese dvě zbraně či zbraní sedm. Spolehlivost moderních zbraní umožňuje vystřelení mnoha (někdy i desítek) tisíc ran bez závady mechaniky.

    Řešení problémů společnosti, složené z nemalého procenta činorodých a přemýšlivých lidí, je jen málokdy snadné a přímočaré. Co je zřejmé architektům, projektovým manažerům, lékařům nebo třeba zkušeným legislativcům, nemusí být zjevné publicistům. Zbraňová kultura má ve společnosti nejen rozměr zbytné tradice, ale je také inherentní součástí její bezpečnostní politiky. Nevím, zda chce pan Vávra (opět) žít ve společnosti, kde výcvik v použití zbraně je vyhrazen jen úzké skupině ozbrojených složek (a prominentů režimu?). Znamená to totiž, že do takových složek se bude hlásit spousta zájemců o nošení zbraní, vzdělaná Hollywoodem, a již méně těch, které bych chtěl mít v ozbrojené službě já – vzdělané a vyrovnané profesionály, pro které je nošení zbraně v zaměstnání jen nepříjemná povinnost, nikoliv však sociální stigma. Stejně tak nevím, zda chce žít pan Vávra ve společnosti, kde až do příjezdu policisty nebude nikdo schopen efektivně čelit násilí s užitím chladných či mechanických zbraní. Společnost, kde bude každý potenciální pachatel vědět, že nikdo okolo nemůže být ozbrojen střelnou zbraní, totiž bude jiná a pro nás zcela nová. Pravděpodobně v ní bude potřeba časem více ozbrojených policistů a zákazů dalších a dalších předmětů, které lze použít jako (alternativní) zbraně. Bude třeba zakázat i milovníky středověku.

    Nechat doma nůž, paralyzér či teleskopický obušek při cestě do SRN je dobrý nápad, současně se však jedná o zemi, kde i nebezpečné předjíždění může skončit obviněním z pokusu o vraždu. Míra respektu k právu napříč celou společností je v SRN poněkud odlišná od naší země, kde je nemožné při jízdě městem i jen spočítat počet dopravních přestupků ostatních účastníků silničního provozu. Nevím, zda je rozdíl dán počtem policistů, kvalitou jejich práce či hodnotovým systémem společnosti, ale faktická nemožnost držení a nošení střelných zbraní na sebeobranu tam bude spíše důsledkem, než příčinou. Po přejetí hranice se Švýcarskem je to o to více patrné, neboť tam nošení střelné zbraně na sebeobranu sice dovolené je, jen je to v tak bezpečné zemi všeobecně považováno za zbytečné. Může to souviset i s tím, že útočnou pušku má doma každý třetí Švýcar a její ovládání a pravidelná střelba na bezpočtu puškových střelnic je považováno za projev občanské zodpovědnosti a bohulibý koníček mládeže. Model, který Švýcarům po staletí dobře slouží, zatímco Spojeným státům se jeho implementace do druhého dodatku postupně vymkla kontrole.

    Se zájmem civilní veřejnosti o střelné zbraně však počítá i oficiální bezpečnostní politika naší malé posthusitské země. Nově zavedená stanovená záloha státu se ještě nestihla etablovat a již aby čelila zuřivému náporu pacifistů. Ani počet osob, kteří nakonec příslušné kurzy absolvují, však nepostihuje veškerý kapitál, kteří civilní držitelé střelných zbraní do této oblasti ze svých prostředků investují, vedeni v převážné míře hodnotami, proti kterým nelze ničeho namítat – zejména ne po únoru 2022. Není mi známo, kolik držitelů dlouhých zbraní se udržuje v potřebné střelecké kondici, obnášející tisíce nábojů ročně, nepochybně se však bude jednat o nižší desítky tisíc osob. Oproti tomu vydávání letitých útočných pušek občanům až v okamžiku (bezprostřední hrozby) invaze je mírně řečeno pozdní a tragikomické řešení, jaké jsme mohli vidět na počátku roku 2022 na Ukrajině. Představa civilisty, který chce bránit svůj domov s puškou a molotovovým koktejlem proti mechanizované pěchotě, je děsivá a pro ostatní spoluobčany smrtelně nebezpečná (pominu-li riziko následné genocidy, páchané okupanty na bezbranném obyvatelstvu). Několik mužů, ozbrojených puškami s tlumiči a termovizí, kteří počítali s možností takové situace a investovali statisíce Kč nejen do zbraní, ale také do výstroje a dalšího vybavení, které ovládají natolik, že se mohou soustředit na plánování jejich využití lépe, než střelbou z obýváku či barikády, mě naopak naplňuje nadějí, že obrana naší země 10,5 milionové země není závislá jen na necelých 34 tisících vojáků, kteří bohužel nikoliv vlastní vinou postrádají hned několik klíčových domén bojových schopností, které by mohly tak chabé množství vykompenzovat vůči riziku, kterému nyní Evropa čelí a čelit bude. Zmocnit se země (ať již zvenčí nebo zevnitř) lze mnohem snáze, pokud víte, že ozbrojeny jsou jen silové složky. Čečence nezradila jejich zbrojní politika, ale uzavření míru s chronickým agresorem v předvečer druhé války. Pokud by v Čečensku neměl kdo přejít do partyzánské války, chcimírové celého světa by si konfliktu ani nevšimli a Rusové by popřeli i ten zlomek obětí, které přiznali. Jak by vypadala ČR bez zbraní nevím, ale vím, kde by byla většina pacifistů – na hranicích směr západ nebo už dávno za nimi, se zlatou cihlou v zadnici.

    Nevím, kdo bude souhlasit se mnou, zato bezpečně vím, kdo a odkud souhlasí s panem Vávrou, že by bylo dobře Čechy zase odzbrojit. Nebylo by tak nutno vést ještě další statistický důvod předčasného úmrtí obyvatel a panu Vávrovi by se uvolnily ruce, aby se mohl soustředit na další významné faktory – např. osoby s duševní poruchou s řidičským průkazem a vozidlem, osoby s duševní poruchou bez řidičského průkazu s vozidlem, osoby s duševní poruchou bez řidičského průkazu a bez vozidla, ale s ochotným kamarádem s vozidlem, prodejce rychlého občerstvení, producenty emisí, prodejce výrobků s velkou produkcí emisí, výrobce a prodejce cigaret a alkoholu, provozovatele heren a kasin, provozovatele online hazardu, pořadatele kontaktních sportů a poskytovatele spotřebitelských úvěrů, kteří řádně nezkoumají schopnost spotřebitele poskytovaný úvěr řádně splatit.

    Zastaví však nějaké opatření člověka, kterého jeho duševní stav přivede k rozhodnutí, že i za cenu vlastního života, měsíců příprav a statisíců Kč ublíží mnoha jiným lidem? Nebavíme se nyní o příležitostném násilí, kdy někdo v afektu vezme do ruky zbraň, protože je to nejvíc, co doma má, nebo ji využije k sebevraždě. Bavíme se o člověku, který chce způsobit jiným co nejvíce škody. Domnívám se, že pokud taková osoba žije v hypotetické v zemi, kde je mimo ozbrojené složky střelná zbraň nelegální a státu se současně podařilo vymýtit i zbraně nelegální (tj. hypoteticko-komická země), nezdrží to takovou osobu ani o jediný den. Jednoduše pro svůj plán od počátku volí takový prostředek, který dostupný je. Bylo by chybné se domnívat, že český pachatel by nedokázal najít jiný způsob, jak ublížit, zvláště pokud byl schopen se připravovat delší dobu a zajistit si k tomu nemalé prostředky. Nota bene s vysokoškolským vzděláním z oboru historie, která je příkladů násilí plná. Nemíním zde rozepisovat způsoby, jakým by to mohla učinit. Co by pro mne bylo pouhé intelektuální cvičení, by se však pro jiného mohlo stát zdrojem inspirace a teoretické příklady tedy vynechme. Ale každý si pamatuje požár v Bohumíně, nákladní vozidlo v Nice, kamion v Berlíně, školníka z Pekingu, německého kopilota Germanwings nebo ukrajinské dívky s botulotoxinem, jejichž výkon je však dosud předmětem vojenské propagandy obou válčících zemí. Rizika moderní společnosti, spočívající v existenci míst s velkou koncentrací osob a v dostupnosti zdrojů koncentrované energie, nelze bez odebrání základních lidských práv a svobod odstranit restrikcemi některých konkrétních možností. Zda to pana Vávru překvapí a nezpůsobí mu to duševní útrapy, nevím. Ale přivádí mě to k tématu péče o duševní zdraví.

    Ta je totiž oblastí, kterou bychom (vedle boje s dezinformátory) měli nyní jako projev empatie tematizovat. Zejména v podobě preventivní a ambulantní, která je k dispozici mnohem dříve, než nastane potřeba dispenzární či hospitalizační. Ani zde však nepomohou příkazy, zákazy, škrty či štědré fondy či jiné opatření, která lze vyhodnotit již napřesrok. Potřebujeme totiž nové psychology a psychiatry, kteří by zmnožili současné kapacity, a také ochotu jim vyčlenit nová tabulková místa. Možná vypomůže AI, nevím. Nevím, jak ochotně budou v následujících letech vyhledávat takovou pomoc držitelé zbrojních průkazů (s vidinou zabavení zbraní) nebo příjemci dezinformací, zato vidím, jak absurdní čekací doby panují v našem zdravotním a vzdělávacím systému, který doslova počítá s tím, že si většina svou nemoc buď zatím „rozmyslí“, nebo ještě více rozvine a zajistí si tak nárok na přednostní péči. Sociální kapitál nedoceňujeme tak, jako kapitály jiné. Éra surovinového či průmyslového bohatství zemí přitom již postupně končí. Éra jednoduchých opatření skončila již dávno.