Divadlo – místo k uzdravení
16. 1. 2024 / Ivan Větvička
Foto Ivan Větvička
Popis k fotografii
Dionýsovo divadlo na jižním svahu Akropole v Athénách z 6. století před naším letopočtem. (Foto Ivan Větvička, 2011)
„Tady to začalo,“ jedná se o první antické kamenné divadlo na světě. Po rekonstrukci, která proběhla ve 4. století př. n. l., zde mohlo sedět až 17 000 lidí.
Cypřiše v pozadí za hledištěm vyrůstají z rozvalin Asklépionu, který stál v bezprostředním sousedství divadla, v místě, kde vyvěral údajně zázračný pramen. Zdravotní péče tedy byla pod Akropolí komplexní – příchozí mohli v Asklépionu vyléčit tělo a v divadle mysl. Divadlo stojí v blízkosti Asklépiova chrámu nejenom v Athénách, ale i v Pergamu, kde divadlo působí jako architektonický doplněk Asklépiova okrsku. Naopak v Athénách to vypadá, jako by Asklépion byl spíše zázemím divadla.
Ve
skále za posledními řadami hlediště (mimo záběr) je patrný
vstup do jeskyně, která byla od roku 320 př. n. l. součástí
Dionýsova chrámu a křesťané ji později přeměněnili na
svéráznou mariánskou kapli. (Jedná
se o objekt s velmi netradičním rozvržením vnitřního
prostoru, který je přístupný jednou do roka, v den
nanebevzetí 15. srpna.) Pannu Marii v jeskyni či „ve skále“
křesťané dodnes prosí o uzdravení v Lurdech i na jiných,
méně slavných místech. Athénské divadlo a jeho okolí si tedy
dodnes uchovává zbytky své „léčivé aury“.
* * *
Ve starověkých řeckých a římských městech byla věnována mimořádná pozornost divadlu. S nadsázkou lze říci, že v každé větší díře (pardon – regionálním centru) stálo divadlo a obvykle se jedná o perlu místní architektury. Proč i římské provincie, které odváděly enormní procento příjmů do metropole a na vlastní rozvoj jim mnoho peněz nezbývalo, na divadlech nešetřily? Kromě toho, že se jednalo o centra kulturního a společenského dění, která se nepotýkala s multimediální konkurencí jako dnes, existuje jedna překvapivá odpověď: Sledování antických dramat pomáhá válečným veteránům zpracovat zážitky z bojů a pomůže i civilistům, které život vystavil extrémní situaci. Antická divadla byla tedy kromě jiného místem skupinové léčby posttraumatického syndromu (PTSD). A budovy, kde se léčí, na první pohled poznáme podle honosnější architektury. (Toho se ve skromném měřítku snažili držet i naši komunisté, a to i při výstavbě méně významných poliklinik.)
O „náhlém zlepšení vitality, optimismu a rodinných vztahů“ válečných veteránů postižených PTSD, kteří se rozhodli nazkoušet divadelní představení, referuje Bessel van der Kolk v knize Tělo sčítá rány (kap. Divadlo války; česky vyšlo v r. 2021). Tito pacienti nakonec vystoupili na jevišti, nejenom ve hře, ale i se svojí vlastní tvorbou. Autor sbekriticky přiznal, že náhlé zlepšení jejich stavu způsobilo divadlo, nikoli jeho terapie, a dodal, že velkou úlevu přináší i pasivní sledování divadelního představení a následná spontánní diskuze mezi diváky. Příkladem budiž inscenace Sofoklovy hry Aiás, která měla mezi americkými vojenskými námořníky takový ohlas, že ministerstvo obrany podpořilo více než 200 repríz představení pro válečné veterány z Vietnamu, Iráku i Afghánistánu.
[Od ministerstva obrany to byl nebývale lidský krok, neboť z díla věru nesálá optimismus typický pro armádní propagandu. Aiás byl po Achilleovi nejznamnitějším rekem v řeckém vojsku pod Trójou. Po válce se ale u něj projevily příznaky, v nichž dnes vidíme Sofoklem věrně popsaný posttraumatický syndrom. Aiás své trápení (které se může jevit jako dětinské a héróa nehodné) ukončil sebevraždou.]
Bessel van der Kolk na základě terapeutických zkušeností sbíraných od konce 80. let do současnosti konstatoval, že: „Řecké drama mohlo u válečných veteránů sloužit jako rituální reintegrace.“ Cituje také režiséra Briana Doerriese, podle něhož: „Každý, kdo se setkal s mimořádnou bolestí, utrpením nebo smrtí, nemá problém pochopit řecké drama.“ (Právě on nastudoval Aianta pro americké veterány; sám za studií hledal u řeckých klasiků útěchu po té, co mu zemřela přítelkyně.)
Zmínka o blahodárném účinku starořeckých divadelních her na duševní rozpoložení lidí sužovaných prožitým traumatem zazněla v diskuzi po jedné ze skupinových terapií pro přeživší z Filosofické fakulty. Během samotných seancí nejsou díla starověkých dramatiků využívána, terapeuti se snaží uvolnit hrůzou strnulé tělo i mysl zúčastněných pomocí kombinace absurdních pohybů a zvuků. Říkají, že mozek má rád změnu a neobvyklé úkony, posiluje to schopnost regenerace mysli. Soudě podle reakcí skupin, tato metoda účinkuje, přinejmenším krátkodobě.
Je zřejmé, že divadlo, zpěv, recitace i všelijaké, v realitě všedního dne nepřijatelné bizarnosti mají léčivé účinky. Je pozoruhodné, že ve starověku se tyto fenomény koncentrovaly v rituálech určených k poctě Dionýsa. Jeho kult měl zjevně výrazný terapeutický aspekt. A to nejenom pro válečné veterány, ale například i pro ženy. Vzpomeňme na třeštění mainad.
Mircea Eliade v Dějinách náboženského myšlení napsal, že ho fascinuje proměna kolektivního ritu – dithyrambu (obětního zpěvu zahrnujícího extatické běsnění i přednes textových pasáží) v podívanou a nakonec v literární žánr.
Diváci do Dionýsova divadla v Athénách nechodili jenom pro mimořádné kulturní zážitky, ale mnozí nejspíše doufali, že se zde uzdraví. Model byl zjevně úspěšný, a proto se rozšířil do celého antického světa. A může pomoci i nám – tradice dionýsovských rituálů se sice v plné šíři nedochovala, ale můžeme se obrátit ke starověkému dramatu, případně k Shakespearovi. Ostatně, v příštích letech nám nic jiného nezbyde. Duševní zdraví Evropanů se po pobytu v samovazbě koronavirovývh lockdownů nápadně zhoršilo a již nyní zahlcený systém psychologické a psychiatrické pomoci nemá kapacitu na to, aby nyní běžnými metodami účinně pomohl statisícům veteránů z ukrajinské fronty. (A doufejme, že jich jednou nebudou miliony.) Dobrých psychologů a psychiatrů je na kontinentu žalostný nedostatek a tento stav se v dohledné době nezlepší. Musíme s jejich schopnostmi účelně hospodařit.
Americké zkušenosti z posledních dekád ukazují, že divadelní představení může s každou reprízou naráz pomoci stovkám traumatizovaných, zvláště, pokud bude po představení následovat diskuze moderovaná odborníkem, jehož potenciál je tak využit mnohonásobně efektivněji, než kdyby se lidem věnoval individuálně, nebo v menších skupinkách. Navíc nemusí připravovat celou terapii, mnoho těžké práce za něj odvedl starověký autor, herci na jevišti i lidé, kteří se navzájem svěřují se svými zkušenostmi. Odborník-moderátor by měl především dbát na to, aby se diskuze nezačala ubírat nežádoucím směrem a měl by mít k ruce asistenty, kteří individuálně pomohou lidem, u nichž otevření ran na duši vyvolá zvláště silnou reakci.
Návštěva divadla také může pomoci lidem, kteří by ke „cvokaři“ nikdy nešli.
_________________________________
Varování „pod čarou“
K dionýsovským tradicím patří také pití alkoholu, jehož přemíra člověku trýzněnému traumatem dále ubližuje, neboť kostlivce v hlavě nelze utopit v alkoholu ani ufetovat. Bylo by neospravedlnitelné schovávat takové vyhánění čerta ďáblem za Dionýsa. Ostatně ani tajnosnubný bůh by v Athénách věřící nepochválil, pokud by pili víno neředěné. To Řekové pokládali za barbarství. I běsnící mainady pily raději střik.
Zároveň ale nelze přehlížet skutečnost, že mnoho válečných veteránů pije a pilo i v minulosti. Jak to řešili staří Řekové? Nejspíš dosti hrubě – ačkoli byla opilost během některých svátků tolerovaná a do určité míry žádoucí, notorickými opilci opovrhovali a nebrali na ně ohled.
Diskuse