Ano, i toto by mohl být scénář očekávaných změn v oblasti stavebního spoření. A to zatím nemluvím o kontroverzní retroaktivitě ve státních podporách, kde panují obavy z právní napadnutelnosti nemalých rozměrů. Mluvím o tom, na čem „panovala u koaličních lídrů jasná shoda“ už od počátku vyjednávání o nové vládě: tedy o - také retroaktivním - využití úspor pro výhradně bytové a stavební účely. Jak to celé souvisí se snižováním platů ústavních činitelů?

Jde o to, že je nutno ušetřit 40 miliard korun (příp., podle nejnovějšího Nečasova prohlášení až 54 miliard), tvrdí vládní ekonomové. A řeší se otázka, jak by mělo portfolio oněch škrtů vypadat.

K tomu: "ČR potřebuje státní investice pro budoucnost, nikoliv finanční škrty"

Téma snižování platů ústavním činitelům, jež bylo po neuvěřitelných dvacet let volebním tahákem zejména neparlamentních a často i extrémistických stran (dlužno říci, že tahákem nepříliš úspěšným), náhle prochází – doslova jako po másle - skrze stranické aparáty všech tří koaličních stran. Ba co více: Prochází spolu s celou - pro ODS dříve nepřijatelnou – přehršlí návrhů, zahrnující zdanění poslaneckých náhrad, neprolomení těžebních limitů, všenárodní hon na kmotry a velrybáře, bezprecedentní protikorupční opatření, přímou volbu prezidenta, zákon o obecném referendu a tak dále a tak dále. I vyrojily s propočty, kolik že to miliard se ušetří ve státní pokladně s každým procentním bodem snížení platů ústavních činitelů. Ukazuje se, že pouhé procento snížení povede ke úspoře 1,5 miliard korun. Kolik by se asi uspořilo, kdyby se snižovalo o 20%, jak směle (a neúspěšně) navrhovaly ČSSD a TOP 09 již vloni?

A smršť ušlechtilých gest, národní obrody a návratů k „sametovým“ ideálům pokračuje dnes a denně: Administrativu sněmovny překvapila Kateřina Klasnová svým rozhodnutím, že nevyužije ani ochranky ani služebního řidiče (jak ji, coby vysoké ústavní činitelce, náleží). Neuplynuly ani tři dny a designovaný premiér Nečas přispěchal s podobným prohlášením. Odmítl jak právo na ochranku a služební byt, tak vládní Audi.

Leckdo podobná gesta hodnotí jako laciná a populistická. Leč, očekávají opravdu pravicoví voliči od pravicových politiků pouze odměřenost, chladný přístup či asociální vzor chování? Je každé jejich sympatické či laskavé gesto předem odsouzeno k nálepce „populismu“?

Podobných gest si naopak cením. Jinak řečeno: Rozhodně nepatřím k těm komentátorům, kteří na jakékoliv pravicové vládě nenechají nit suchou.

Avšak zpátky ke stavebnímu spoření: Šetří se, kde se dá, a nová vláda hodlá sáhnout nejen na své platy, ale i na sociální statky vrstev chudších, na statky dříve nedotknutelné: na vdovské důchody či na příliš nízké poplatky ve zdravotnictví (jak tvrdí TOP 09). A také, jak jsem předeslal, na stavební spoření.

Nicméně, co kdyby ústavní činitelé měli jít vzorem svým voličům ještě více? Proč jsou tak neprůchodné návrhy na radikálnější snížení platů ústavních činitelů?

Za hlavní důvod je označováno pravděpodobné veto soudcovského stavu vůči podobným pokusům. Ale co když je oním populismem spíše jakási vládní úlitba národu, zatímco je zjevné, že „ty nahoře“ budou ony škrty stejně bolet nejméně? Ano, hlavním argumentem, proč nelze na platech ušetřit více, je rezolutní nesouhlas soudců. A souvztažnost jejich platů s platy ostatních ústavních činitelů, jinými slovy, nemožnost snížit jedněm a zároveň nesnížit druhým. Nabízí se však otázka: Proč nepřesvědčit ČSSD ke změně zákona, který by tuto souvztažnost změnil? Tedy ke změně, která by se dala schválit pouze většinou ústavní, nikoliv většinou prostou. Opravdu by levicová strana nehorovala rovněž pro snížení platů politiků, pokud by k tomu byla všeobecná politická vůle? Notabene, když už vloni radikální snižování navrhovala, jak jsem již v článku zmínil. Podobná eventuální nevole ČSSD by se přece dala velmi snadno marketingově obrátit právě proti ní samotné. Na toto téma totiž volič slyší. Domnívám se tedy, že ČSSD je natolik chytrá, aby si tyto věci dokázala dát dohromady a že problém tedy bude jinde. Možná právě v tom, že gesta nastupující vlády jsou příliš neupřímná a mnoho jim chybí do oné dokonalosti mravní.

Podtrženo a sečteno: Na rozdíl od metodiky snižování platů je retroaktivita změn u stavebního spoření půdou vskutku horkou. Úspora ve státním rozpočtu by navíc činila v případě reformy stavebního spoření cca sedm miliard korun. A z důvodu retroaktivity se navíc balancuje na hraně zákona. Jak jsem již uvedl, panuje strach z právní napadnutelnosti.

Ve světle podobných úvah se mi jeví jako lepší ona možnost zvýšení úspory na mzdách ze sedmi a půl (pětiprocentní snížení) na třicet miliard (dvacetiprocentní snížení). Samozřejmě sníženo o zmíněnou výjimku pro justici. To by vyžadovalo vyjednání zmiňované ústavní většiny, která by změnu podpořila. Taktéž by tento zásah do ústavního pořádku mohl být méně složitý a právně bezpečnější než experimenty se stavebním spořením. A navíc by se tak soudcovskému stavu přinesla jakási úlitba (byť to nepovažuji za eticky optimální).

Ať tedy platy soudců zůstanou na stávající úrovni, přeci jen „nezávislost soudů“ je holt „nezávislost soudů“ (a kritizovat tuto skutečnost si pro dnešek odpustím). I bez zahrnutí onoho utahování justičních opasků se ušetří cenné miliardy. A to v době, kdy k úsporám, nikoliv pouze na straně chudých, ale i na straně „horních deseti tisíc,“ nastala vůle (alespoň) větší než malá.