17. 1. 2022
/
Pavel Veleman
čas čtení
8 minut
(...Stál tam stařec, který se
choulil jako slovo v dešti…"Já tady čekám na pána, kterej
mi slíbil byt, a že prej je bez nábytku, což by mně vůbec
nevadilo.” Pršelo. A důvěřivost toho starce byla tak slepá
nebo tak velkomyslná, že viděla útulnou budoucnost a že jen
okolostojící chápali, že si z něho někdo vystřelil při mezzo
rillievo lůny... Vladimír Holan, Noc s Hamletem)
Když v roce 1990 dnes prakticky
zapomenutý ekonom, novinář, tzv. osmašedesátník a hlavně
mravný a slušný člověk ing. Milan Horálek během neuvěřitelně
krátké doby vytvořil jasně specifikovaný, profesionální úřad
na pomoc budoucím nezaměstnaným v tehdejším Československu
(úřady práce v prvních letech transformace bez hlubších
sociálních nepokojů dokázaly umístit na trhu práce a
rekvalifikovat přes půl milionů občanů), jistě netušil, jak se
tento kompetenčně jasně daný úřad stane časem místem korupce,
bojem o vliv na penězovody sociálních dávek všelijakých
politických šíbrů, soubojem o vliv na chod úřadu mezi i
politickými stranami, ani že postupně dojde i k naprosté změně
jeho primárního účelu, navzdory tomu, že jeho název zůstal
nezměněn.