11. 6. 2020 / Miloš Dokulil
A
ještě tu tentokrát navíc máme kupodivu doslovný – do 48 řádků redigovaný –
záznam toho, jak občan Floyd prosil zasahujícího policistu, aby mu umožnil aspoň trochu dýchat. I
když byl G. Floyd mohutné postavy, ležel již spoutaný na zemi a policista
ho navíc blokoval svým kolenem umístěným
účinně na Floydově krku. Floyd opakovaně v mezích možností sděloval,
že nemůže dýchat. Dokonce svým hlasem vzýval vlastní matku (“mama, mama“), aby
přitom nějak na zakročujícího policistu zapůsobila. Kdy přesně Floyd dodýchal,
o tom se údaje vzájemně liší. Že ovšem v té takto zatím vylíčené situaci
policista (Derek Chauvin) už nemusel uplatňovat krajní prostředky
k pacifikaci zadrženého pachatele, bylo nakonec ozřejměno i tím, že byl ze
svazku minneapolis-ské policie propuštěn a obviněn
z vraždy.
„Jakoby
jen na okraj“ zatím naznačených kritických okamžiků toho, co se „jaksi“ dálo a
událo v Minneapolisu onoho 25. května, taky dodejme, že George Floyd byl
černoch. (Ve státě Minnesota je na zhruba 64 % bílých Američanů necelých
19 % Afroameričanů, vesměs na nižší sociálně-ekonomické úrovni, než jsou
ti „bílí“.) Rovněž si připomeňme, že když se konečně taky v USA začala
uplatňovat ochranná opatření proti koronavirové epidemii, pak – když došlo
k uzavírání různých provozů – první, kdo přicházeli o svá zaměstnání, byli
ti hůř placení; a mezi nimi zvláště ti „barevní“.
Navíc, na závažný rozdíl
třeba vůči Evropě, v USA lze poměrně snadno získat střelnou zbraň; a potom
je v kritičtějších situacích větší riziko, že by bez přiměřené kontroly
byly takové zbraně použity i na veřejnosti; třeba během policejních zásahů
v obtížných momentech pro veřejnou bezpečnost, jakmile začne docházet
k projevům veřejného násilí (rozbíjení výkladních skříní, zakládání požárů,
vrhání tříštivých a po domácku vyrobených bomb apod.). Ne že by veřejné
prostory měst v USA byly pro občany automaticky bezpečné. Nejen potom občan, ale i policista riskuje svůj život,
je-li zrovna na místě, kde se masově projevuje nějaká nespokojenost, ne-li
nějak adresný protest. Aby byly v maximálním možném střehu obě strany
stojící hrozivě na veřejné komunikaci proti sobě…
George
Floyd si pro svou tělesnou výšku vysloužil nemalý respekt. Získal si ovšem
kromě toho navíc pověst člověka, který se dost často pohybuje za hranou zákona. Zbraní si nejednou
vynucoval získávání peněz nebo drog. Vysloužil si dokonce 5 let vězení.
Následně se kupodivu dostal v jižanském
státě Texas své matky do kontaktu s houstonskou Církví Vzkříšení,
která organizovala pro své věřící nejen náboženská shromáždění, ale i sportovní
a společenské akce. Že by následně Floydovi něco z toho dokonce rovněž
zbylo i pro Minneapolis v severském
státě Minnesota? V Minneapolisu před tou koronavirózní krizí Floyd byl
činný jako „vyhazovač“ z nočního podniku. A tato činnost se mu snad i
líbila. Když ovšem o tu práci nedávno přišel, zatím během zbytku svého nečekaně
zkráceného života náhradní nějaké pracovní uplatnění ještě (či už) nenašel.
Právě
onoho a pro sebe osudného 25. května Floyd si šel mj. koupit cigarety a
podle výpovědi prodavače platil falešnou bankovkou (dvacetidolarovkou). Mělo
rovněž dojít mezi oběma zrovna zmíněných aktéry k tahanici o zboží.
Kupodivu Floyd následně nikam daleko nezmizel. (Nebudeme podrobně vypisovat,
jak přesně nakonec probíhalo Floydovo zatýkání; a že se vzpíral respektovat
pokyny policistů. Takže to, co následovalo, mělo znaky riskantního násilí, což
nakonec předběžně skončilo Floydovou smrtí.)
Zde
teď ještě uveďme, že když policie v USA patroluje, děje se tak okatě
s plnou výzbrojí, neboť služba bývá nemálo riskantní. Jen během prvních 15
let tohoto století (2000-2014) během výkonu služby přišlo o život 2 445
amerických policistů. (Ve srovnání s tím ve Velké Británii za stejnou dobu
položilo ve službě život „jenom“ 25 britských policistů.) Při takovýchto
výhledech asi není se čemu divit, že americká policie nenechává „nic náhodě“ a
každoročně „preventivně“ má na svém kontě při svých zákrocích zhruba 1 000
obětí na životech.
Aniž
bychom se teď pouštěli do dalších podrobností. Pokud v životním osudu
George Floyda něco divně zaskřípalo, dokonce v potenciálním rasovém
zarámování, ta Floydova zřejmě zbytečná smrt (ať tu již výchozí pohnutky
k ní byly jakékoliv) mohla by rychle
nabýt významu mobilizujícího symbolu. Což se i stalo. (Takže následuje
ještě pár řádků.)
Náhoda tomu chtěla, aby příjmení oběti, o níž je teď řeč, bylo křestním jménem velmi oslavovaného bývalého amerického profesionálního boxera, Floyda Mayweathera Juniora. Ten dospěl k závěru, že jeho příjmením již nežijící „jmenovec“ si zaslouží výjimečnou poctu; aspoň zlatou rakev a pohřeb doma, vedle vlastní „mámy“! Sám boxer, který je v Guinnesově knize rekordů celkem s obdivuhodnými 51 zápasy bez porážky, má teď ve své biografii další nepřehlédnutelný skutek: nečekaný „sponzorský“ dar údajně na účet rasové rovnosti… jakoby stále ve stínu nedobojované války „Severu proti Jihu“ (z let 1861-65)… Je tu teď jako zvláštní „vzkaz“ pro americkou veřejnost ta zlacená rakev… Není-li to přímo „výzva“? (Ať již byly životní osudy George Floyda jakékoliv?)
Diskuse